V hodinách dějepisu nás učili, že nejprve byla doba kamenná. Pak doba bronzová, železná a tak dále. Přišlo století páry, potom století atomu.

Kdybych měl pojmenovat dnešní dobu, nazval bych ji „éra natažené ruky“. Máloco totiž charakterizuje rok 2015 tak dobře, jako les natažených rukou. Chci, potřebuji, mám nárok, hledám lepší život. A ty, kdo něco máš: dej, poskytni, zajisti, plň a rozdávej. Požaduji peníze, jídlo, oblečení, bydlení, zdravotní péči, signál wi-fi zdarma, dvě teplá jídla denně, nejlépe hned dnes. Je to moje právo.

Jsou to různé ruce: ruce z košického sídliště Luník IX a z ostravského Přednádraží, ruce z neziskových organizací visících na státním rozpočtu, ruce z člunů, které ještě ani nestihly přistát na Lampeduse. Ruce z Atén a Soluně, ruce z Madridu a z davů francouzských stávkujících, ruce, ruce, ruce. Moře rukou, které jsou prázdné a chtějí být naplněny.

Poor people in Ethiopia keeping their hands up.

Mluvčími tohoto různorodého hnutí bývají humanitně vzdělaní intelektuálové z univerzit. Naučili se dobře číst, psát a citově manipulovat; v důsledku toho jsou k vidění v médiích daleko častěji, než by odpovídalo jejich skromným počtům. Narazíš-li na článek, který skloňuje slovo „solidarita“ ve všech pádech, jaké čeština vůbec zná, bude to nejspíš jeden z nich. Vždycky, když něco takového čtu, vybaví se mi věta spisovatele Gore Vidala: „Otevřete svá srdce a šrajtofle!“ Nemůžu si pomoci, jsem cynik; bohužel se mi to obvykle vyplatilo, tím víc, čím se druhá strana zaklíná svojí vznešeností a lidskostí.

Americký prezident generál Eisenhower kdysi hovořil o nebezpečí, že USA ovládne vojensko-průmyslový komplex, který bude povzbuzovat americké politiky, aby se v zájmu jeho zisků pouštěli do nepromyšlených vojenských dobrodružství. Sám voják, znal své lidi dobře a jeho slova byla do značné míry prorocká. Obchoduje-li někdo se zbraněmi, potřebuje válku k tomu, aby prosperoval.

Zde v Evropě nám pomalu a nenápadně vyrostlo něco podobného: humanitárně-průmyslový komplex. Ke své existenci a rozkvětu potřebuje mizérii, i když ne nutně válku.

Organizací, které žijí z lidské bídy, je rok od roku více: neziskovky, agentury, hnutí a iniciativy. Náklady na mzdy zaměstnantů dosahují až 80 % z jejich rozpočtů. Ano, já vím, že do jejich řad vstupuje spousta mladých idealistů. Ale z pohledu racionálního: jestliže existence a prosperita nějaké entity závisí na existenci bídy, není v jejím zájmu ji zmenšovat, a to ani lokálně, natož globálně: podřezala by si větev sama pod sebou. Právě naopak. Samostatný člověk nebo rodina, který se uživí bez jejich zásahu, to není žádný „klient“. Organizace je jako organismus: potřebuje živiny a chce růst, což v případě neziskovek znamená získávat si další a další „klienty“…

Nerodí-li se bída v dané zemi dostatečně rychle, je potřeba si ji dovézt z rozvojového světa, tam jsou zásoby nevyčerpatelné. To znamená větší rozpočty, více zaměstnanců a větší vliv na politiku.

Začleňovat se dá donekonečna, protože na to neexistují žádná striktní měřítka. Na Západě začleňují už třetí generaci Maročanů, Somálců a Pákistánců, a to s takovým „úspěchem“, že je ještě hůře integrovaná, než ta první. Mladí tam fandí právu šaríja a Islámskému státu, někteří z nich se dokonce osobně vydají do Sýrie, aby zabíjeli a umírali ve jménu svého boha. A na každého z těch desetitisíců, kteří sebrali odvahu, aby šli bojovat pod černou vlajkou džihádu, připadá „doma“ v Německu a Francii či Dánsku pár tichých fandů. Kteří sami nemají tolik kuráže, aby nasazovali život někde v poušti, ale aspoň se večer v klidu domova podívají na nová videa z Raqqá, jestli tam nezahlédnou čtveráka Ahmeda od sousedů, jak někomu přetíná krkavici ve jménu Alláha milosrdného a slitovného. Podívám-li se na tento stav věcí střízlivýma očima, nevidím důvod k optimismu, ani k představě, že by to u nás dopadlo líp: všude jsou ty problémy stejné, jako přes gigantický kopírák, rozdíly jsou jen v nedůležitých detailech.

Tato smutná realita je natolik očividná, že ani zastánci masové migrace už nám dnes neslibují, že nás nově příchozí „multikulturně obohatí“ (i když se najdou výjimky, např.rozhovor s bývalým rektorem MU Zlatuškou v Parlamentních listech, který se svým „obohacováním“ zní, jako by sem propadl z naivních 90. let). Kdepak, dnes se věc prodává skrze jinou linii: že jde o chudáky prchající před válkou, vůči nimž máme morální povinnost přijetí. Což není vždy vysloveně lež, ale ani pravda. Polopravdy se vyvracejí nejhůře. Podívejme se třeba na jeden takový případ: Afghánistán.

Afghánci představují až 15 % utečenců mířících v současné době do Evropy. Je v jejich vlasti válka? Nepochybně. Šlo řadě z nich o holý život? Zajisté. Jsou to tedy legitimní uprchlíci s nárokem na azyl? Ne nutně. Proč?

Protože mezinárodní azylové právo přiznává uprchlíkovi právo na azyl jen v první bezpečné zemi, kam se dostane (odkaz: UNHCR). Toto pravidlo má zabránit tomu, aby se stíral rozdíl mezi uprchlíkem, kterému jde o život, a ekonomickým migrantem, kterému jde o lepší život. Cílem mezinárodních dohod o azylu nikdy nebylo umožnit lidem, a to ani lidem ve skutečné nouzi, aby si mohli vybírat cílovou zemi podle jejího bohatství či jiných parametrů, jako kdyby nakupovali… třeba konzervy v supermarketu. Tomuto jevu se opravdu říká asylum shopping, český termín (zatím) nemáme, ale asi jej také brzy budeme potřebovat.

Z Afghánistánu do Německa nebo do Švédska je to dlouhá cesta, počítejme: Írán, Turecko, Řecko, Makedonie, Srbsko, Maďarsko, Rakousko (nebo Slovensko a Česko), Německo. To je hodně překročených hranic, hodně plížení lesem a přebroděných řek, hodně uplacených mužů v uniformě, hodně nocí strávených na mraze někde v příkopě. Co je na tom Německu tak magneticky přitažlivého, že tolika lidem z úplně jiné části světa stojí za takový pochod? Bier und Wurst? Ani jedno muslimové nesmějí. Legendární německý smysl pro humor? Asi ne. Vřelé lidské charisma Angely Merkel? Bez komentáře… Kdepak, motivátorem je německý sociální systém, čili peníze zadarmo; to je ten hlavní důvod, proč je cílovou zemí Německo či Švédsko a ne Moldávie, Keňa nebo Thajsko. A ten magnet je opravdu silný. Letos počítají v Německu se 400 000 žadateli o azyl. Pro srovnání, zlatá horečka na Klondiku (Aljaška), kde šlo opravdu o valouny ryzího zlata, vyhnala na pochod jen 100 000 dobrodruhů!

Je to problém. Je to takový problém, že může úplně rozložit stávající civilizaci.

Dávno mrtví politici a diplomati, kteří ve 40. a 50. letech dvacátého století sepisovali základní pravidla azylového práva, chápali něco, co dnešní humanitárně-průmyslový komplex nechápe, respektive chápat odmítá: totiž že autentická lidská solidarita je silně limitovaný zdroj a že ji lze velmi snadno vyčerpat. A že se nedá donekonečna natahovat ani citovým vydíráním v novinách a televizi, ani vynucováním skrze represivní mašinerii státní moci.

Člověk je ze své podstaty kmenové a rodové stvoření. Nikdo, ani ti multikulturní studenti z neziskovek, nemá skutečně duševní kapacitu na to milovat stejnou měrou všech sedm miliard cizích lidí, kteří žijí na světě. Našemu druhu je vlastní „blízké“ pojetí solidarity a loajality. Nejvíce a nejochotněji pomáháme svým pokrevním příbuzným, pak přátelům, pak příslušníkům „téhož kmene“ (třeba jiným Čechům), pak příslušníkům „příbuzných kmenů“, nejspíš těm, kdo mluví podobným jazykem a mají podobnou kulturu. Ochota dobrovolně pomáhat lidem, kteří jsou nám nepodobní a cizí nebo kteří pocházejí ze zásadně jiné civilizace, je po čertech malá. On si totiž ten dárce dobře spočítá, že chce-li vyjít vstříc Fatimě z Kandaháru, musí nejprve něco vzít své rodině a svým dětem, protože těch peněz má jen konečné množství; a že bude-li těch Fatim příliš mnoho, nezbude mu v kapse nic. To jsou počty, které humanitárně-průmyslový komplex nechce slyšet. Zdroje prostě jsou (na účtech jiných lidí, samozřejmě).

Tak, jak se nyní věci v Evropě mají, můžeme čekat vývoj opačným směrem. Kyvadlo překmitlo příliš daleko na jednu stranu, nemůže v této pozici setrvat. Není to možné ani čistě číselně (natažených rukou je mnoho a zdrojů čím dál méně), ani společensky, protože ochota Angličanů, Němců, Francouzů, Dánů, Finů či Rakušanů přihlížet tomu, jak enklávy rozvojového světa v jejich městech rostou a rostou, je už téměř vyčerpána. Různé země se vyvíjejí různě rychle, ale trend je jasný. Éra natažené ruky brzy skončí.

Velká otázka je, co bude následovat po ní. Doufám, že to nebude éra klacku a kamene nebo hlavy naražené na kůlu. Ale počítat s tím musíme a zařídit se podle toho. Přes veškeré chyby, které naše civilizace má, je stále naše a stojí za to zkusit si ji aspoň rámcově zachovat.


Poznámka: Tento článek vyšel poprvé na serveru Neviditelný pes dne 17. července 2015. Děkuji tímto redakci Neviditelného psa za možnost tam publikovat.