Jakýsi německý důstojník prý za druhé světové války prohlásil, že není problém, který by se nedal řešit útokem tankové divize. Jak to dopadlo, víme.

Tankové divize nejsou dneska v Evropské unii in, ale výše zmíněný druh smýšlení je stále s námi. V plné kráse jej vidíme na nejnovější snaze předsedy EK Junckera o zavedení povinného systému kvót na rozdělování azylantů. Pokračuje tím jen v tradici, která se v Bruselu pevně zahnízdila. Problém? Vytvoříme na něj tabulku. Officoví Guderiani roku 2015 mají místo tanků Excel a v něm kvóty na všechno: na mléko, na ženy, na uprchlíky.

Za poslední rok jsme už několikrát četli v západních novinách, kolik budeme podle představ EK muset přijmout uprchlíků. Vždy je to naprosto exaktní číslo, např. podle plánu ze 13. května 2015 to mělo být přesně 1328 osob, podle současného plánu z 9. září je to už 4306. Pěkná inflace během čtyř měsíců; už jenom to naznačuje, že s těmi čísly není něco v pořádku.

Informatici znají rčení Garbage in, garbage out. Znamená to, že vložíme-li do libovolného algoritmu nesmyslná čísla, výsledek výpočtu bude taky nesmyslný. To je přesně to, co EK se svými tabulkami dělá. Konkrétní čísla v jejích tabulkách nemají žádnou vazbu k realitě. Každý přijíždějící člun by znamenal nutnost tu tabulku přepsat, a ono jich přijíždí několik denně. Rád bych řekl, že jsou k ničemu; ale bohužel jeden efekt mají, a to takzvaný efekt kotvy. Měkčí povahy se snadno mohou absolutního čísla chytit a podcenit kvůli němu skutečnou závažnost krize. Mnohokrát jsem na diskusích viděl argument, že ČR přeci zvládne přijmout X uprchlíků. X se během krátké doby změnilo několikrát, vždy směrem nahoru, ale argument se z diskusí nevytratil.

Kromě toho, že čísla přerozdělovacího mechanismu jsou naprosto virtuální, selhává v jeho případě i potenciální praxe. Představte si azylantský tábor někde v Bavorsku, kam po dlouhé a strastiplné cestě dorazilo pár set Syřanů. Utratili za tu cestu poslední peníze, přepluli moře a přešli několik nepřátelsky naladěných zemí, jen aby byli v Německu. A najednou z Bruselu dojde rozkaz, že se mají ze své země zaslíbené přesunout do Bulharska nebo Lotyšska. Co udělají? Sbalí si tiše kufry a půjdou ve čtyřstupu na vlak? Těžko. Veškeré dosavadní chování uprchlíků svědčí o tom, že z papírových ediktů EU nemají žádný respekt; můžeme to chápat nebo to odsuzovat, ale rozhodně bychom s tím měli počítat. A počítáme-li s tím, tak nám vyjde, že jediný prostředek, kterým by bylo možné azylanty z Německa do chudších zemí přesunout, by bylo hromadné policejní násilí: prostě je nahnat do zapečetěných vlaků směr Východ obušky a slzným plynem. A to je přitom jen první krok věci. Druhý je zabránit jim v tom, aby utíkali zpět. Taková KLDR by to nepochybně zvládla, ale současné Německo není KLDR a na takovou akci nemá ani dostatek policistů, ani dostatek politické vůle. Už jen kvůli historickým reminiscencím je to neproveditelné.

Přesto vypadá Juncker jako člověk odhodlaný prosadit tento nesmysl stůj co stůj, nikoliv konsensem všech zúčastněných zemí, ale většinovým mechanismem Lisabonské smlouvy: tj. v podstatě přinutit odmítající státy k podrobení se.

Lepší reklamu by si euroskeptici po celém kontinentě nemohli přát. Touto zaslepenou činností se EK ukazuje být nemilosrdná a nekompetentní zároveň: slepý, ale krutý obr čnící nad národními státy jako nevypočitatelná hrozba. Pamatuji si doby, a je to krátkých 10 let, kdy euroskeptická hnutí po celé EU byla marginálními straničkami na okraji politického spektra. Mezitím vyrostla do stran, které sklízejí desítky procent ve volbách, a to i v tradičních zemích „staré“ EU jako je Francie, Finsko, Dánsko a Nizozemí. Velká Británie se chystá na velké referendum o vystoupení země z EU a věříme-li průzkumům mínění, mohou si skeptici dělat realistické šance na úspěch. Přežila by EU jako celek vůbec, kdyby v Británii padlo rozhodnutí odejít? Příklady táhnou, to věděl už Komenský.

Co na to Jean-Claude Juncker? Zatím nic, jako by ten problém ani neexistoval. Obávám se, že až si jej konečně všimne, přijde s další tabulkou.


Poznámka: Tento článek vyšel poprvé na serveru Neviditelný pes dne 19. září 2015. Děkuji tímto redakci Neviditelného psa za možnost tam publikovat.