Encyklopedie Wikipedia nám říká, že definice zhrouceného státu se odvíjí od dvanácti kritérií. Dále uvádí příklady: Somálsko, Čad, Súdán, Afghánistán, Středoafrická republika, Irák, Kongo. Obvyklí podezřelí, dalo by se říci. Čad nikdy nikomu nesloužil jako vzor společenské organizace.

Jenže v poslední době mám nepříjemný pocit, že do seznamu se chystá zařadit další stát – Německo. Ze zmiňovaných kritérií jich už jich splňuje docela dost, posuďte sami.

  • Demografický tlak? Ano. Stárnoucí německá populace na straně jedné, statisíce mladých mužů na straně druhé.
  • Masový přesun uprchlíků? Ano. O tom to celé je.
  • Nenávist mezi skupinami obyvatel? To se těžko kvantifikuje, ale o žádné velké lásce mezi Němci a migranty nemůže být řeč. Fóra na internetu přetékají nadávkami, které by ještě loni byly nemyslitelné. V Sasku už se demonstruje zcela otevřeně.
  • Nerovnoměrný ekonomický vývoj různých skupin. Ano. Na jedné straně nejbohatší region Evropy (Bavorsko), na druhé straně Dolní Lužice a podobné oblasti, kde se zastavil čas někdy před 30 lety a mezi reznoucími fabrikami se prohání vítr.
  • Postupující úpadek veřejných služeb? Ano. Policie nestíhá udržet klid ani v uprchlických táborech, některé čtvrti dávno vzdala a přenechala je „paralelní společnosti“, která si žije podle svého zvykového práva, případně podle práva silnějšího.
  • Delegitimizace státu? Ano. V přistěhovaleckých čtvrtích si s německými zákony hlavu nelámou; ale poslední dobou se začíná trhat i loajalita nativní populace, zvlášť na východě země. (Všimněte si té vlajky s křížem, kterou demonstranti nosí: je to vyjádření touhy po jiném státním útvaru, než je stávající spolková republika.)
  • Potlačení principů právního státu? Rozvíjí se. Nulová kontrola hranic, přes které přecházejí tisíce lidí. Jednostranné zneplatnění Dublinských dohod kancléřkou, plány na konfiskaci soukromého majetku v prospěch ubytování uprchlíků.

Tak to máme prosím sedm kritérií z dvanácti, když navíc připustíme, že některá z těch dalších pěti („Nástup elitních frakcí“?) nejsou úplně jasná. Dost znepokojivé vysvědčení pro zemi, která je naším sousedem a mocenskou osou EU.

Za poslední rok ztratilo Německo kontrolu nad svojí vnější i vnitřní bezpečností. Tisíce až desetitisíce lidí si přecházejí hranice každý den, jak se jim zachce. Vyhoštěné osoby nejsou fyzicky deportovány a přežívají dál v Německu načerno – za první půlku roku 2015 bylo vyhoštěno 51 729 neúspěšných žadatelů o azyl, ale jen 9915 jich skutečně opustilo Německo.

V domovech pro uprchlíky a v jejich okolí dochází k hromadným rvačkám podle etnických dělících linií (Hamburg, Braunschweig, Leipzig, Gelsenkirchen, Calden, Celle), domácí obyvatelstvo podpaluje různé ubytovny (přes 200 případů tento rok, čili prakticky každý den jeden). Ženské organizace upozorňují na rostoucí množství sexuálního násilí mezi migranty, syrští a perští křesťané hlásí, že jsou terorizováni svými souputníky z náboženských důvodů. Dokonce i mezi staršími usedlíky dochází k masovým konfliktům, třeba ve Frankfurtu, kde se před pár týdny porvalo několik stovek Turků s Kurdy. Německá policie je přitom podinvestovaná a má málo lidí, protože v minulých letech se ve veřejných rozpočtech hodně škrtalo. Vyrovnané rozpočty byly totiž před pár roky německým politickým úkolem číslo jedna.

Minulý týden se na pulty německých knihkupectví dostala velmi třeskutá kniha policejní komisařky Tanii Kambouri, která se jmenuje Německo v záři majáků. Je to 224 stran hororových líčení z její každodenní praxe, zejména z přistěhovaleckých ghett. Podle Tanii Kambouri má německá policie v ghettech nulový respekt a jde jí tam o zdraví a životy. K policejním vozům se sbíhají desítky „mladíků“ vyzbrojených noži a železnými tyčemi, vyhrožují policistkám znásilněním a policistům vraždou. „V takovém případě prostě ujedeme,“ říká autorka smutně.

Kniha byla okamžitě vyprodána, připravují se dotisky a momentálně na ni budete čekat dva měsíce. Tak to bývá, když někdo prolomí zeď tabu a mlčení. Ale to, co se v ní popisuje, jsou zážitky několik let staré, tedy před tím, než se dovalila letošní vlna z Balkánu a Blízkého východu, která přitom stále trvá. Jaká je asi situace právě teď? Lepší určitě nebude, ale o stavu věcí se můžeme dohadovat jen z izolovaných zpráv v novinách nebo z komentářů údajných „policejních insiderů“ na německých diskusních fórech, které mohou a nemusejí být pravdivé. Tvrdí, že došlo k prudkému nárůstu zločinnosti, že policisté jsou nuceni podepisovat závazky mlčení, aby neděsili veřejnost. Že „menší“ trestné činy, jako je třeba vyloupení obchodu, už se ani nezaznamenávají, že osamělé ženy přestaly vycházet na veřejnost a nemohou jezdit hromadnou dopravou, aniž by byly napadány. Samozřejmě, něco z toho může být hoax, to je povaha internetu. Ale i kdyby byla pravda třetina, bylo by to pořád dost. Skoro každý, kdo má nějakého známého v Německu, říká totéž: mezi obyvatelstvem panuje děs z budoucnosti, poprvé za několik generací.

A jak vypadá reakce německých politiků? Asi podobně jako reakce bezhlavého kuřete, které pobíhá bezcílně sem a tam. S jedním rozdílem, bezhlavé kuře toho tolik nenažvaní. Kancléřka Angela Merkel vyhlásila v televizi v podstatě kapitulaci („Nedokážeme ovlivnit, kdo k nám přijde“, „Neexistuje žádná horní hranice“, ale „Zvládneme to!“), jednotliví politici její vlády činí různá navzájem nesourodá prohlášení. Bavorský premiér Horst Seehofer je ze všech mainstreamových řečníků asi nejdrsnější, ale také zůstává jen u slov, žádné činy zatím nenásledovaly. Jediná akceschopná strana je Alternative für Deutschland, která využila krizi k rozsáhlé politické kampani (Herbstoffensive) a momentálně jdou její preference rychle nahoru. Jenže AfD nemá zastoupení v Bundestagu a další volby budou až v roce 2017. Co všechno se stane do té doby, to je ve hvězdách.

Nejlepší plán, který dokázala německá politická elita vyprodukovat, bylo nucené rozdělování lidí po Evropě (kvóty) a ponížené škemrání u Turků, aby si laskavě drželi uprchlíky na svém území. Kvůli tomu prvnímu obětovali Němci v EU snad veškerý politický kapitál, který měli, a nadělali si po Evropě spoustu nepřátel; ale zatím se nedaří rozdělovat migranty ani na území Německa samotného, natož po Evropě – velká část se jich totiž snaží zůstat v bohatém Bavorsku, nikomu se moc nechce někam do Saska, kde je málo peněz, zato hodně skinheadů. A turecký prezident Erdogan, který by měl výměnou za miliardy eur a bezvízový styk s EU zacpat vnější hranice Unie, má spoustu svých starostí. Stojí před mimořádnými volbami, které nemusí vyhrát. Turečtí Kurdové jsou čím dál asertivnější, na ulicích Ankary a Istanbulu probíhají mohutné demonstrace a došlo k několika krvavým teroristickým útokům na civilní obyvatelstvo. Na jižní hranici Turecka – v Sýrii – přitom probíhá už několik let válka mezi desítkou ozbrojených frakcí, do které se teď zapojilo i Rusko. Snad nedojde k politickému chaosu a násilí i v Turecku samotném. To už by byl opravdu černý scénář, kdy by se na útěk mohly dát desítky milionů lidí. Vyloučit se to bohužel nedá.

Nejhorší na jednání německé politické elity je to, že absolutně nebere v úvahu budoucnost. Pokud se mluví o uprchlících a migrantech, vždycky se hovoří o letošku. Ale copak ten problém k 1. lednu 2016 magicky ustane? Neustane. Jenže nikdo z čelných představitelů Německa nejeví ochotu vyjádřit se k budoucnosti vzdálenější než pár týdnů. „Fahrt auf Sicht“, říkají tomu Němci v diskusích, a není to myšleno jako pochvala.

Největší země EU se nachází v největší krizi svých poválečných dějin a nemá přitom k jejímu řešení žádný viditelný plán – kromě prázdného hesla „Zvládneme to!“ Dokonce i média, která ještě před pár měsíci Angelu Merkel podporovala, pomalu otáčejí kurz. Ale z Berlína stále nepřichází nic, než prázdné fráze a evidentní rezignace nechat věci, ať se vyvíjejí po svém. Co z toho bude? Nevěřím, že Německo zvládne další milion migrantů, když už ten první milion jej přivedl na hranici společenských možností. A proud lidí přicházejících do Německa přitom pořád neslábne! Nemusí jich být jen jeden milion, ale třeba dva, tři, pět…

Švýcarská armáda konala před pár týdny velké cvičení Conex 2015. Téma: chaos v Evropě, změna hranic států, rozpad EU, obrana švýcarských hranic.

„Za padesát let,“ povzdychl si jeden německý přispěvatel na fóru novin Die Zeit, „se budou lidi zase divit, jak se něco takového mohlo stát…“


Poznámka: Tento článek vyšel poprvé na serveru Neviditelný pes dne 13. října 2015. Děkuji tímto redakci Neviditelného psa za možnost tam publikovat.