V pozdním létě 1944 drželi Spojenci rozsáhlé oblasti Francie, ale Nizozemí bylo dosud v německých rukou. V kruzích západních generálů panovala nicméně velká sebedůvěra. Byli přesvědčeni, že rázným úderem na severovýchod nejen že dokážou překročit Rýn, ale otevřou si cestu do průmyslového srdce Třetí říše. Možnost ukončit vítězně válku již v roce 1944 vypadala jako reálná.

Tak vznikla operace Market Garden, plán útoku na nizozemské území. Většinu cílů operace měly obsadit pozemní jednotky, ale na špici úderu byl most v Arnhemu, jehož dobytí bylo svěřeno britským a polským parašutistům. Ti měli udržet most před německými protiútoky tak dlouho, než jim spojenecké tanky od Nijmegenu dorazí na pomoc. Pak by západní armády držely klín vbíhající hluboko do území nepřítele, překonávající několik velkých řek a vhodný k tomu stát se základnou pro pochod na Německo.

Plán to byl krásný, ale nevyšel. Byl příliš ambiciózní a podcenil schopnosti nepřítele. V Nizozemí bylo totiž koncentrováno více německých jednotek, než s kolika angloamerický štáb počítal. Velel jim navíc Walter Model, jeden z nejschopnějších polních maršálů Wehrmachtu. Předpolí výsadkářů v Arnhemu bylo obleženo a po několika dnech zničeno nepřátelskou přesilou. Rovněž pozemní jednotky v okolí Nijmegenu byly zahnány na útěk.

Nizozemí se opět ocitlo v německých rukou a nacističtí vládci potrestali nizozemský lid za jeho odpor tím, že zastavili přísun potravin do země. Následovala Hongerwinter, hladová zima, která si vyžádala řadu obětí. Děti, které se tou dobou narodily nebo vyrůstaly, mají dodnes jejím následkem podlomené zdraví.

Celé fiasko zachytil irský spisovatel Cornelius Ryan v epické knize, na jejíž motivy byl později natočen stejně epický velkofilm. Jméno knihy (a filmu) vstoupilo do anglického jazyka jako symbol zaslepeného velikášství, které v sobě nese zárodek vlastní zkázy. Tragickou podstatu tehdejší ztracené bitvy zachytila pouhá čtyři slova:

A Bridge Too Far.

Píše se rok 2016 a máme tu něco podobného. Příliš vzdálenou Unii. A Union Too Far. Ve více než jednom smyslu.

První smysl se týká geografie. Brusel je skutečně z pohledu Helsinek, Lisabonu či Nikosie poněkud daleko. Jak často se průměrný Evropan dostane do hlavního města EU? Byla by to zajímavá statistika, ale bohuže neexistuje. Osobně pochybuji, že by to bylo více, než dvakrát za život, spíše jednou. Ono to nikdy nebylo moc krásné město, ani v dobách, kdy ještě v novinách tolik nestrašil terorismus. To by ale ještě nebylo tak hrozné. Na světě jsou i větší státní celky, než je EU, a drží pohromadě. Třeba taková Brazílie.

Druhý smysl se opět týká geografie, ale trochu jinak. Evropská unie roste a nepřestává růst. Kde jsou ty časy, kdy měla pouhých dvanáct členů. Momentálně probíhají přístupové pohovory s Albánií, Srbskem, Makedonií, Černou Horou a Tureckem. Za potenciální kandidáty (to je v eurojazyce oficiální termín) jsou považovány Bosna a Kosovo. S dalšími zeměmi – což je Moldávie, Ukrajina a Gruzie – uzavřela Evropská unie asociační dohody a Evropský parlament přijal rezoluci, ve které jim přiznal takzvanou „evropskou perspektivu“.

Pokud by se všechny vyjmenované země jednoho dne skutečně staly součástmi EU, znamenalo by to Unii o 38 členech místo o 28, dále nějakých 160 milionů obyvatel navíc, a rovněž přímou hranici EU se zeměmi, jako je Sýrie, Irák, Írán a Čečensko. Člověk nemusí být nutně zarytý euroskeptik, aby si položil otázku, jestli taková expanze není už „Union Too Far“.

Reálně dnes v přijetí Turecka do EU nevěří nikdo, ale přesto příslušné rozhovory stále běží a dokonce byly urychleny. Co je ale – aspoň pro mne – šokující, je skutečnost, že mimo „krajně pravicové“, „xenofobní“, „antisystémové“ a „euroskeptické“ kruhy se v Evropě vůbec nevede debata na téma „k čemu je vlastně takové členství Albánie, Bosny, Kosova či Gruzie v EU vůbec dobré“. Jako by moudrost a potřebnost těchto kroků byla předem daná a samozřejmá.

To ovšem není. Všechny vyjmenované země jsou na tom, co se politické i ekonomické úrovně týká, dosti špatně. Zkorumpovanost bosenských či kosovských politiků dosahuje afrických standardů. Nemá smysl hovořit o prorůstání organizovaného zločinu do politiky, protože organizovaný zločin a politika jsou v těchto zemích jedním tělem. Dopravní a technická infrastruktura je (snad kromě Turecka) těžce zanedbaná, zato má většina vyjmenovaných zemí na svých územích rozvinuté etnické konflikty a některé z nich i nejisté vlastní hranice, občas dokonce s cizí velmocí. Zastydlý gruzínsko-ruský spor o Abcházii a Jižní Osetii budiž příkladem.

Co si tedy dnešní EU slibuje od takového budoucího rozšíření? V čem přesně spočívá ta „evropská perspektiva“, o níž hovoří ve svém usnesení štrasburský parlament? Že bude Unie ve 38 členech akceschopnější a stabilnější než ve stávajících 28? Těžko, vždyť akceschopnost každého celku klesá s počtem jeho suverénních členů a už dnes je skoro nemožné se na něčem v Bruselu domluvit. Nebo že snad převychová místní oligarchy v poctivé správce země, kteří budou s evropskými dotačními penězi řádně hospodařit ve prospěch svých občanů? Papírově jistě ano – ovšem papírově bylo takové Řecko v době přijímání eura vzorně vedenou ekonomikou. Jako kdyby jedna taková zkušenost nestačila.

Západní daňový poplatník se v souvislosti s přijímáním dalších členských zemí může „těšit“ zejména na to, že další jeho peníze budou vynaloženy na dotace tisíce kilometrů daleko, rovněž na další imigraci zástupů lidí z chudých zemí za prací i za dávkami, na případný import radikálního islámu (v Bosně funguje poměrně dost salafistických spolků a mešit)… není to moc povzbuzující vyhlídka pro budoucnost, ale přesto v Bruselu nikdo nemá vůli říci: „Hrnečku, tak už konečně dost!“ Proces rozšiřování prostě musí pokračovat, protože musí, protože musí. Ve srovnání s tímto „růstem pro růst“ mělo kdysi dobývání arnhemského mostu aspoň nějakou vnitřní vojenskou logiku.

Třetí smysl, v němž dnes máme „Union Too Far“, je společenský. Řídící struktury EU se zásadně myšlenkově a politicky vzdálily svým občanům. Dříve se tomu jemně říkalo „demokratický deficit“, dnes už padají ve veřejné diskusi i daleko tvrdší výrazy. Evropská komise není volená svými občany. Takové postavení vždy lidi svádí k tomu, aby se chovali jako moderní aristokracie.

(Jeden citát: „Evropští lídři by měli přemýšlet více jako Komise, která není volená, a tudíž nebere v úvahu, jaký dopad má její činnost na veřejné mínění.“ – Dimitris Avramopoulos, komisař zodpovídající za oblast migrace, září 2015 – tedy na vrcholu migrační krize.)

Výlet do Bruselu je poučný a pomůže člověku celý ten problém pochopit. Byrokrati a politici v Evropské čtvrti jsou natolik početní a natolik koncentrovaní na jednom místě, že si vystačí sami mezi sebou a od svých poddaných už potřebují jen pravidelnou dodávku jídla, energií a peněz. Co se udržování společenských kontaktů týče, má každý z nás jen omezenou kapacitu – zhruba odpovídající Dunbarovu číslu (150 osob), což byla v pravěku průměrná velikost lidské tlupy. Evropská čtvrť je společenstvím, ve kterém si každý euroúředník a europolitik těch svých 150 kontaktů může najít a většina si je tam taky najde. Zároveň je úřadů a úředníků tolik, že si navzájem vyrábějí i pracovní agendu; úplné společenské perpetuum mobile. Pak se osobní styk s lidmi mimo profesionální eurosféru omezí na občasnou návštěvu kantýny či restaurace. V takovém sterilním skleníkovém prostředí se daří myšlenkám, které by jinde nepřežily střet s realitou.

(Drobná poznámka: v debatách předcházejících britskému referendu vytáhli zastánci Brexitu argument, že v Bruselu se nachází 10 000 euroúředníků a eurozaměstnanců, kteří pobírají větší plat, než jaký má britský ministerský předseda Cameron. Přitom Cameron není placen zrovna skromně, pobírá ročně 150 000 liber. Nebyl jsem schopen tuto informaci ověřit, ale je-li to pravda, opět nám vzniká obraz jakéhosi královského dvora, odděleného od plebsu venku, asi jako bylo slavné Zakázané město v císařském Pekingu. Ona ostatně i doživotní renta bývalého eurokomisaře Vladimíra Špidly – sto tisíc korun měsíčně, které on sám považuje za „adekvátní“ – působí na běžného daňového poplatníka jako provokace.)

Přeplacená, zato však společensky izolovaná vrstva mocných se postupně dostala do situace, kdy neví, jaké jsou reálné problémy „dole na ulici“, a nezná ani lidi, které se snaží řídit. Ostatně – podle komisaře Avramapoulose je ani znát nemusí, protože jimi není volena. Odstup se zvětšuje a s ním i nedůvěra a odcizení. A Union Too Far.

Čtvrtý a nejhorší rozměr, ve kterém unie přerostla svoje možnosti, je míra politické a ekonomické integrace. Už v římských smlouvách roku 1957 byla zakotvena idea „stále těsnější unie“, která se stala mottem dalšího pokroku. Čím dál více kompetencí bylo přesouváno z členských zemí do Bruselu, vznikaly další a další společné úřady a orgány. Byla zavedena společná evropská měna a přijata Lisabonská smlouva umožňující většinové hlasování. „Více Evropy!“ tak zněla odpověď z Bruselu na každou krizi a každý problém, který se po cestě vyskytl.

Konstituentských národů EU se ovšem nikdo neptal. (Pokud ano – například v Dánsku a Švédsku, kde proběhla referenda o zavedení eura – odpovědí bylo často rozhodné „Ne“. Proto se také raději moc referend nekonalo.) Odstup, nedůvěra a odcizení se zvětšovaly úměrně tomu, jak se na jižním křídle EU rozvíjela těžká a chronická ekonomická krize po zavedení eura, která vedla k prudkému nárůstu zadlužení a nezaměstnanosti od Lisabonu až po Nikosii. Někdy v minulých letech byl nenápadně překročen společenský Rubikon. Další politická integrace EU přestala být v očích obyvatel nadějí a stala se hrozbou. Podívejme se na výsledky průzkumu Pew Global Research, zveřejněného 7. června 2016:

Země „EU by měla vrátit některé kompetence zpět na národní úroveň“ „EU by se měla dále sjednocovat a přebírat kompetence od národních států“
Řecko 68,00% 8,00%
Velká Británie 65,00% 6,00%
Švédsko 47,00% 13,00%
Nizozemí 44,00% 24,00%
Německo 43,00% 26,00%
Maďarsko 40,00% 17,00%
Itálie 39,00% 21,00%
Polsko 38,00% 9,00%
Francie 39,00% 34,00%
Španělsko 35,00% 30,00%

(zbytek do 100% jsou respondenti, kteří buď neodpověděli, nebo jim nejvíce vyhovuje stávající stav).

Jak vidíme, podpora pro „stále těsnější unii“ je dnes po čertech malá, kdežto pocit, že se to s integrací už přehnalo, výrazný až dominantní. Dokonce ani v Německu a ve Francii, dřívější to ose evropského integračního motoru, už není nadšení pro společný projekt bůhvíjak velké, skeptici si vydobyli téměř polovinu hlasů (43 % a 39 %). Na číslech z Británie pak nejlépe pochopíme, proč vůbec došlo k referendu. Pouze 6 % britských občanů vidí další pokračování evropské integrace jako dobrou věc, odpůrci „stále těsnější unie“ je pak převyšují v poměru 11:1!

Kdyby na „císařském trůně“ seděl někdo rozumný, je možné, že by tento varovný vývoj EU vzala jako vážnou pobídku k vlastní reformě (či přestavbě, jak to kdysi říkal jistý Gorby). Minulý komisař José Barroso, ač má za sebou kariéru mladistvého maoisty, by možná pochopil a zařadil zpátečku. Ale současný předseda EK, Lucemburčan Jean-Claude Juncker, je z jiného těsta. Má rád moc, jeho sebevědomí hraničí s arogancí a zároveň je oddaným zastáncem federalizačního projektu. Na svém křesle sedí necelé dva roky, další tři roky mandátu mu ještě zbývají, a asi není úplná náhoda, že právě v těchto posledních dvou letech vygradovaly chronické krize evropského společenství do akutní, existenčně nebezpečné podoby. Mimořádný diplomatický antitalent předsedy Junckera je bohužel doplněn nepochopitelnou podporou, kterou požívá od německé kancléřky Angely Merkel. Další zajímavá figurka ve hře je Jean Asselborn, lucemburský ministr zahraničí a rovněž fanatik federalizačního projektu, který se nedávno pochlubil německému deníku Tagesspiegel, že jedinou správnou reakcí na případný Brexit by bylo ještě více Evropy.

V představách těchto Lucemburčanů směřuje EU k jednotné vládě, společné armádě a bankovní i fiskální jednotě. V praxi čím dál rychleji směřuje k rozkladu. „Krajní pravice“ včerejška, která ještě před 10 lety živořila na okraji společenského spektra a byla ráda za 5 % hlasů, aby se dostala do parlamentu, vede dnes napříč kontinentem žebříčky popularity. V Rakousku dosáhl její kandidát málem na prezidentské křeslo a situaci zvrátily jen korespondenční hlasy, než celá věc skončila u ústavního soudu. V Itálii právě ve volbách primátorů zvítězili v Římě a v Turíně kandidáti za euroskeptické Hnutí pěti hvězd. Ve Španělsku se budou opakovat parlamentní volby, protože tradiční strany propadly proti radikálům natolik, že z výsledného složení parlamentu se nedala sestavit vláda. V Dánsku ovládá euroskeptická a protiimigrační Dánská lidová strana vládu tím, že ji tzv. „toleruje z opozice“. V Polsku zvítězili konzervativci ve volbách a vytvořili jednobarevnou vládu. Preference v Nizozemí a Francii ukazují, že tamní euroskeptické síly mají velice solidní postavení. Maďarsko pod vedením Orbána si z Bruselu už dávno nic nedělá a Orbánův úspěch je ohrožen jedině růstem ještě tvrdší a nacionalističtější strany Jobbik.

Všechny trendy – růst zadlužení, vysoká nezaměstnanost na jižním křídle, těžká hospodářská stagnace, migrační krize, vývoj politických preferencí a složení vlád – jsou pro budoucnost a existenci EU velmi nepříznivé. Jenže za stávajícího personálního složení s tím Evropská komise není schopna či ochotna nic dělat. Zatím se zmohla jen na další nalévání peněz do Řecka (právě tam odešlo 7,5 miliardy eur) a rozsáhlou kampaň mazání „nenávistných“ příspěvků na internetu.

A Union Too Far. Indeed.

(Text byl sepsán v den britského hlasování o setrvání v EU. Po oznámení výsledků jsem jej už úmyslně neupravoval.)


Poznámka: Tento článek vyšel poprvé na serveru Neviditelný pes dne 25. června 2016. Děkuji tímto redakci Neviditelného psa za možnost tam publikovat.