V Turecku se opakuje historie Evropy třicátých let – v drobných variacích, ale podle stejného vzoru.
Civilisté odvádějí turecké vojáky, kteří se vzdali po neúspěšném puči.
Nikdy se asi nedozvíme, zda ti plukovníci a generálové, kteří se 15. července 2016 večer pokusili o puč proti režimu prezidenta Erdoğana, jednali opravdu na vlastní pěst, nebo zda to celé byla jedna velká fraška s cílem upevnit Erdoğanovu moc. Stejně tak se dodnes neví, zda za požárem Říšského sněmu v roce 1933 stál opravdu bludný Holanďan Marinus van der Lubbe. Ono to vlastně ani není příliš podstatné.
Podstatné je, že v obou případech byly režimy na tuto událost připraveny a dokázaly ji maximálním způsobem využít pro posílení své kontroly nad zemí.
Žádná analogie nemůže být úplně přesná, ale podobností mezi Tureckem roku 2016 a Německem roku 1933 je opravdu mnoho. Pojďme se na ně podívat:
- Nominálně ještě demokratický režim, který ale pronásleduje opoziční poslance. Hitlerovi muži v roce 1933 pozavírali či vyhnali za hranice všechny poslance KPD (Komunistické strany Německa). Tím získali v Říšském sněmu dostatečnou převahu, aby mohli prosadit ústavní změny. Erdoğanův režim přijal podobný zákon, který umožňuje zbavit mandátu poslance obviněné ze „styků s teroristy“ – prakticky to znamená snahu vyšachovat z parlamentu kurdské poslance z reformní strany HDP. Těch je 59 a tvoří „neposlušnou menšinu“, beze které by se snáze prosazovaly změny ústavy.
- Koncentrace veškeré moci v rukou jednoho člověka – prezident Erdoğan se nedávno zbavil poslední výraznější osobnosti ve své straně (diplomata Davutoğlua) a nyní je obklopen týmem různých „podržtašek a patolízalů“. V tomto dosáhl ještě absolutnějšího postavení než Hitler, spíše se dá srovnat se Stalinem. Navrženy jsou změny ústavy, které by prezidentovi svěřily velení nad armádou a nad rozvědkou.
- Profesní likvidace nežádoucích lidí. V dozvucích puče byla rozpoutána masivní čistka ve veřejném sektoru. Vojáci, soudci, policisté, učitelé, guvernéři, novináři – rozsah čistky je tak obrovský, že musela být nutně připravena předem. Postiženo bylo minimálně 60 tisíc lidí, zavřeno bylo větší množství novin, časopisů, rozhlasových stanic. V Německu se tomuto postupu říkalo Gleichschaltung.
- Ideologizace školství. V Turecku vždy existovaly specializované náboženské školy (Imam-Hatip), ale chodilo na ně jen málo studentů, řádově desítky tisíc mladých mužů, kteří se připravovali na kariéru imáma (náboženského vůdce). Nyní ale Turecko zavádí rozsáhlé náboženské vyučování na všech středních školách, což se týká milionů studentů. Výuce náboženství musejí ustupovat sekulární předměty, jako je biologie.
- Nenáviděná menšina. V Německu Židé, v Turecku Kurdové. Ale na Židy se samozřejmě taky nezapomnělo. Den po puči byl ve své kanceláři neznámými pachateli zavražděn zástupce starosty istanbulské čtvrti Sisli, Cemil Candas. Byl to jeden z mála politicky aktivních Židů v Turecku.
- Hlasitý obdiv k mýtické minulosti. Hitler se odvolával na dávné Árijce, Erdoğan vyzdvihuje historii Osmanské říše. Velmi často. Přitom Osmanská říše byla v podstatě drancovací stát, založený na zotročování sousedních národů od Maďarska až po Jemen. Osmanský sultán byl navíc chalífou, tedy vrchním panovníkem všech muslimů. Erdoğan patří k Muslimskému bratrstvu, jehož cílem je, mimo jiné, obnova chalifátu – dost znepokojivé.
- Lhostejnost k dřívějším závazkům a smlouvám. Německo pod Hitlerovým vedením vystoupilo ze Společnosti národů, jednostranně zneplatnilo Versailleskou smlouvu, remilitarizovalo Porýní a začalo stavět armádu. Erdoğanovo Turecko se v posledních týdnech chová nepřátelsky k NATO, jehož členem je přitom již od založení organizace. Velká vojenská základna v Incirliku, kde se údajně nachází celá čtvrtina jaderných zbraní NATO, je pod faktickým obležením Turků, kteří znemožňují pohyb dovnitř a ven ze základny, podle nálady vypínají elektrický proud a na několik dní dokonce zakázali letecké údery proti Islámskému státu. Takto se nechová spojenec, tak se chová spíše nepřítel.
- Podivná opatření svědčící o kultivaci extrémního ducha v zemi. Dobrý příklad je zřízení „Hřbitova zrádců“ pro těla padlých pučistů, kam by mohla veřejnost chodit, aby je rituálně proklínala. Pamatuji-li se dobře na zprávu z jiných novin, tak včetně školních výprav. To je opravdu počin jako z Orwellových románů. Nebo třeba zákaz vycestování pro všechny vysokoškolské učitele. Opravdu všechny, včetně cizích státních příslušníků. Angličan, který učil na univerzitě konverzaci, si jednoduše posedí v Turecku, ať chce, nebo nechce.
- Turecká menšina se chová jako pátá kolona – a je v tom podporována z Ankary. V Nizozemí, Německu a Rakousku žijí početné tureckojazyčné komunity, čítající dohromady několik milionů lidí. Část z nich má dosud turecké občanství a může hlasovat ve volbách. Erdoğanova strana AKP mezi nimi běžně získává větší procento hlasů, nežli v samotném Turecku. A právě Erdoğanovi příznivci v západních zemích nezůstali v klidu. Naopak, přenesli konflikt na ulice německých a rakouských měst.
Poslední bod si zaslouží pár fotografií.
Příznivci tureckého režimu demonstrují ve Vídni, červenec 2016.
Toto je demonstrace na podporu prezidenta Erdoğana, která proběhla před pár dny ve Vídni. Dorazilo několik tisíc lidí (odhady se liší – mezi 4 a 8 tisíci jich bylo), kteří skandovali hesla jako „Řekni, a budeme pro tebe umírat, řekni, a budeme pro tebe zabíjet!“ Samozřejmě turecky, nikoliv německy.
Daleko ji ovšem překonala nedělní (31.7.) demonstrace desítek tisíců Turků v Kolíně nad Rýnem. Počet účastníků se odhaduje na 30 až 50 tisíc. K davu měl původně promluvit z obřího několikaposchoďového plátna sám Erdoğan, což nakonec německé úřady nepovolily; Turecko už oznámilo, že kvůli tomuto zlovolnému omezení vznese diplomatickou stížnost(!) Účastníci se tak museli spokojit s živým vystoupením ministra turecké vlády. Dav se křikem domáhal trestu smrti pro zrádce a pučisty.
Lidská řeka s červenými tureckými vlajkami v kulisách staroslavného města vyvolala v Němcích takzvanou post-multikulturní kocovinu. I krotké německé noviny ve svých komentářích k akci připouštějí, že integrace Turků se za posledních 40 let moc nepovedla a že výsledkem je vznik početné komunity, jejíž loajalita patří i po několika generacích cizí mocnosti. Myšlenku, jak by se tato komunita zachovala v případě, že by mezi Tureckem a Německem došlo k nějakému vážnému konfliktu, radši nikdo z komentátorů moc písemně nerozvíjí, ale přesto tzv. visí ve vzduchu.
Účastníci demonstrace německých Turků v Kolíně nad Rýnem, 31.7.2016.
Příchod demonstrujících Turků od metra a autobusů
Kromě masového srocování a řevu agresivních hesel se Erdoğanovi věrní dopustili rovněž vandalismu na objektech, které patří tzv. Gülenovu hnutí. Fethullah Gülen je starý (74) kazatel žijící v Pennsylvánii, který ještě nedávno byl Erdoğanovým duchovním spojencem při islamizaci Turecka. Dlouholetí partneři se rozkmotřili v roce 2013, když na veřejnost vyplaval skandál týkající se financování Erdoğanovy strany AKP. Od té doby je Gülen považován za ústředního nepřítele režimu. V červenci 2016 byl prohlášen za hlavního hybatele pokusu o puč a jeho příznivci se stali terčem fyzického násilí ze strany Erdoğanovců – v Rakousku, v Německu, ve Švýcarsku, v Nizozemí: výhrůžky, napadení na ulici, vytlučená okna a dveře, posprejované zdi.
Když se dívám na ty zuřivé vousaté mladíky, kteří na záběrech z tureckých ulic buší do zajatých vojáků, mám z toho nedobrý pocit. Tento druh vzteklých mladých mužů stačí obléci do uniforem a poslat na „nepřátele vlasti“, a oni se zařídí podle hesla, které skandovali na vídeňských ulicích – „Řekni, a budeme pro tebe zabíjet!“ Kdo by tomu dokázal zabránit?
Brusel určitě ne. Erdoğan si z Evropské unie nedělá nic, to už předvedl mnohokrát. Aby si udržel Evropany od těla, stačí mu pohrozit, že vypustí na Řecko a na Bulharsko třímilionovou vlnu běženců, která momentálně v Turecku pobývá. Takový migrační šok by postižené země nejspíš zcela rozložil, a možná nejen je – možná i celou Evropskou unii. Takoví Rakušané ani Maďaři nejeví žádnou ochotu zopakovat si léto 2015. Takže vůdce z Ankary je v ideální pozici vynutit si po EU, co se mu zachce.
Historická zkušenost říká, že totalitní režimy s mohutnými armádami mívají sklon útočit na svoje slabší sousedy. Turecká armáda je nyní druhá nejsilnější v NATO, vrstva starých sekulárních důstojníků byla odstraněna čistkou a na jejich místa nastoupili mladší muži, kteří vděčí Erdoğanovi za svůj kariérní postup. Budou jej tedy poslouchat, i kdyby jim vydal rozkazy, které nemají nic společného s obranou vlasti.
Umím si představit, že za pár let začne Erdoğan pronášet hrozivé řeči o tom, jak velký turecký národ potřebuje životní prostor ke svému růstu, a že balkánské země utlačují svoje turecké a muslimské menšiny… Jen v sousedním Bulharsku žije 9 % Turků.
Mohla by z toho být sudetská krize v moderní podobě. Včetně oné důležité otázky, zda by si ostatní země NATO byly ochotny pálit prsty za nějakou malou periferní zemičku, o jejíž existenci většina Američanů či Britů ani pořádně neví a nedokázala by ji najít na mapě. Šli by za ni umírat?
Hudební epilog
Dal jsem si předsevzetí zakončovat svoje komentáře – aspoň některé z nich – odkazem na hudbu, která se k nim hodí. Zde by byl možným kandidátem Mozartův „Turecký pochod“, ale mám pocit, že k vážnému tématu lépe sedne úplně jiná skladba.
