Sportovní svátek je v plném proudu. Nejlepší sportovci světa soutěží o medaile na olympijských hrách v Brazílii. V takových povznesených chvílích se příliš nehodí mluvit o penězích.

A tak o nich chvíli mluvit budu.


Začněme několika záběry, které ukážou celý problém lépe, než nějaké sáhodlouhé líčení.

Tallin, Linnahall. Pozůstatek LOH 1980.

Tallin, Linnahall. Pozůstatek LOH 1980.

Peking, dějiště LOH 2008. Kajakářská dráha.

Peking, LOH 2008. Opuštěná kajakářská dráha.

Atény, LOH 2004. Softballové hřiště.

Atény, LOH 2004. Softbalové hřiště.

Atény. LOH 2004. Tréninkový bazén.

Atény. LOH 2004. Tréninkový bazén.

Stručně řečeno: z olympijských her se stal způsob, jak rozházet obrovské množství peněz a zatížit hostitelské město (kromě astronomického celkového účtu) ještě chátrajícími ruinami mamutích sportovišť, po jejichž využití není mezi místním obyvatelstvem dostatečná poptávka a jejichž údržbu si nikdo nemůže dovolit.


Nebylo tomu tak vždy. První moderní olympijské hry v roce 1896 sice značně překročily své plánované náklady, ale celkově šlo o amatérskou akci, která byla i na tehdejší poměry levná. Za její celkový rozpočet by se na dnešních hrách nepořídilo ani slavnostní zahájení.

Ne, to není přehánění ani nadsázka. Ceremonie na úvod londýnských olympijských her v roce 2012 vyšla na 27 milionů liber, tedy 800 milionů českých korun. Proti předešlým OH v Pekingu, jejichž zahájení překročilo 66 milionů liber (tj. kolem 2 miliard českých korun) šlo přitom o téměř skromnou akci. Ale zpátky do historie.

Prvním, kdo přišel na to, že ze sportovního svátku se dá udělat obří P.R. akce pro místní režim, bylo nacistické Německo. V roce 1936 se konaly olympijské hry v Berlíně, které byly pojaty jako příležitost představit nacistický stát v co nejlepším světle. Byla zbudována gigantická sportoviště. Poprvé v historii byly k dispozici živé televizní přenosy (pravidelné televizní vysílání bylo zahájeno v Berlíně rok předtím). Pompézní hry se zapsaly do paměti současníků jako velký úspěch. Adolf Hitler mohl být spokojen, protože návštěvníci her si odváželi domů dojem Třetí říše jako mladého, průbojného a vysoce technicky vyspělého národa, který překonal hospodářskou krizi a zdárně roste. Radost mohly starému rasistovi kazit jen takové „drobnosti“, jako že nejúspěšnějším atletem her se stal americký černoch Jesse Owens.

Slavnostní zahájení LOH v BErlíně. Vůbec poprvé se běžela štafeta s olympijským ohněm z Řecka až do místa konání.

Slavnostní zahájení LOH v Berlíně. Vůbec poprvé se běžela štafeta s olympijským ohněm z Řecka až do místa konání her.

Válka, která přišla krátce poté, byla pro Evropu mimořádně ničivá. První hry po jejím skončení se konaly v Londýně roku 1948. Zbídačená Velká Británie neměla v té době ani pomyšlení na to, utrácet za slavnostní hry více, než bylo nezbytně nutné. Města byla dosud plná proluk po bombardování, chleba byl na lístky, oblečení také. Maso nebo sladkosti představovaly luxus, na který dosáhlo jen nemnoho lidí. Tehdejší olympijské hry proto vešly do dějin jako Austerity Games. Účastníkům to nevadilo; byli rádi, že je mír.

Ale myšlenka „prestižního projektu“ zasetá v předválečném Berlíně žila dále. Jak se ekonomická kondice světa začala zlepšovat, začaly růst i rozpočty. Větší stadiony, větší a lépe vybavené olympijské vesničky, více doprovodných akcí.

V roce 1972 zaútočili na hry v Mnichově palestinští teroristé a zavraždili jedenáct izraelských sportovců. Tím do rozpočtu pozdějších her přibyla další nákladná položka – bezpečnost. V Londýně roku 2012 utratili za zabezpečení her více než miliardu liber, nasazeno bylo 13 000 policistů, 17 000 vojáků a 10 000 zaměstnanců soukromých bezpečnostních firem (např. G4S). Britské ministerstvo obrany muselo dokonce mobilizovat část svých záloh, aby zvýšenou potřebu personálu nějak pokrylo.

Přesto, že bezpečnost her byla v Londýně drahou kapitolou, představovala méně než 10 % celkových nákladů. Toto říká o rozpočtech olympijských her Wikipedie:

Rozpočty olympijských her v posledních letech

Rozpočty olympijských her v posledních letech

Dovolil jsem si do přehledu, který jinak obsahuje pouze letní OH, zahrnout i ZOH v Soči, protože je na nich krásně vidět fenomén „když si soused koupí Mercedes, já musím mít Porsche“.

V tomto případě je sousedem Čína, která v roce 2008 uspořádala nejdražší olympijské hry všech dob. Jak je vidět, Rusko se o pár let později dokázalo plácnout přes kapsu ještě důkladněji. Soči nakonec stálo více peněz, nežli všechny předešlé ZOH dohromady. Nepřiblížilo se mu ani japonské Nagano v roce 1998, jehož hrubé náklady se odhadují na 10 miliard USD. „Odhadují“, protože přesně se je nikdy nedozvíme: sekretář jménem Sumikazu Jamaguči nechal veškeré účetnictví raději spálit. Zdůvodnil to tím, že nechtěl členy Mezinárodního olympijského výboru vystavit „znepokojení“. Jak velmi ohleduplné od něj.


Náklady na brazilské hry roku 2016 v tabulce nenajdete. Nikdo je totiž zatím nevyčíslil, malé ale rozhodně nebudou. Časy „skromných“ olympiád, jako byla ta v Barceloně (pouhých 800 milionů USD), jsou nenávratně pryč.

Brazílie pojala olympijské hry jako vysoce prestižní projekt, který má zemi důkladně zviditelnit na světové scéně. Je to už druhý takový projekt, prvním bylo světové mistrovství ve fotbale roku 2014. Účet za něj se vyšplhal na 14 miliard dolarů, což v zemi, která není zvyklá poslušně tolerovat výstřelky politiků, vyvolalo pouliční nepokoje.

"Hladový kluk", slavné pouliční graffiti umělce Paula Ita.

„Hladový kluk“, slavné pouliční graffiti umělce Paula Ita, odkazující na neúměrnou cenu MS 2014.

"Olympiáda pro koho?" - Demonstranti protestují proti konání LOH v Riu.

„Olympiáda pro koho?“ – Demonstranti protestují proti konání LOH v Riu.

Účastníci demonstrací právem upozorňovali na to, že v zemi, kde několik milionů lidí nemá přístup ani k čisté vodě, a jejíž školní či dopravní systém by potřebovaly velké investice, se utrácí obrovské množství peněz na akci, která slouží jako osobní reklama prezidentky Dilmy Rousseff. Slavný bývalý fotbalista Romário označil celou akci za „největší krádež v dějinách“. Narážel tím na neuvěřitelně rozkošatělou korupci, která podobné veřejné utrácení obvykle provází.

Na slavnostním zahájení mistrovství světa byla prezidentka vypískána a vybučena rozzuřeným davem (cca první minuta záznamu).


Není divu, že demokratické země projevují poslední dobou čím dál větší nechuť se do takových akcí hnát. Zadlužení států roste a ochota daňových poplatníků financovat „prestižní projekty“ úměrně tomu klesá. Strašák Řecka se vznáší nad ministry financí od Lisabonu až po Varšavu.

Občané města Hamburk odmítli v loňském referendu, aby se město ucházelo o konání LOH 2024. Když o tom slyšela radnice v Budapešti, dalším to kandidátském městě, raději se rozhodla, že žádné referendum konat nebude. Obyvatelé polského Krakova odmítli konání ZOH 2022 v referendu téměř 70 % hlasů (jiné velké investice, např. stavba metra, byly v tomtéž referendu schváleny). Norský parlament odvolal svoji nabídku konat ZOH 2022 v Oslu poté, co průzkumy veřejného mínění dlouhodobě ukazovaly, že s akcí souhlasí jen 30 % občanů. Ke stejnému rozhodnutí dospěli ve Stockholmu. Italské hlavní město Řím stáhlo svoji kandidaturu na konání LOH 2020 poté, co jej těžce zadlužená italská vláda varovala, že v případě nouze nebude s to uvolnit dodatečné finanční prostředky. Švýcaři, milovníci přímé demokracie, odmítli možnost konání ZOH 2022 ve St.Moritz v kantonálním referendu, a to i přesto, že (na rozdíl od Itálie) kanton Graubünden příliš těžce zadlužený není.

Ochota uspořádat velké sportovní akce se tak čím dál více „stěhuje“ do zemí, které se občanů na jejich názor moc neptají. O uspořádání ZOH 2022 se momentálně ucházejí již jen dva autoritářské režimy – Kazachstán a Čína.

Na naprostý rekord v utrácení se ovšem chystá ropné království jménem Katar. V roce 2022 se v Kataru bude konat mistrovství světa ve fotbale. Investice do infrastruktury mají překročit 200 miliard amerických dolarů (ne, nepřidal jsem tam omylem žádnou nulu). Toto je asi absolutní maximum, neumím si představit, že by se někdo rozhodl utratit za sportovní svátek ještě více.

Kromě peněz se na stavbě katarských stadionů plýtvá i cennějšími „zdroji“. Dělníci z Indie, Bangladéše či Filipín pracují v naprosto nevyhovujícím prostředí a množství pracovních úrazů o dva řády převyšuje hodnoty běžné ve zbytku vyspělého světa. A to je teprve rok 2016, stavět se bude ještě šest dalších let. Zdá se, že lidské životy nemají v bohatém Zálivu moc velkou cenu.

Oběti na životech při stavbách sportovišť

Oběti na životech při stavbách sportovišť

Mimochodem, za nějakých 5 % z výše zmíněné sumy by šlo solidně ubytovat a zaopatřit všechny uprchlíky ze Sýrie. Na celé roky dopředu. Nikdo by se nemusel plavit na člunech přes moře, ani sedět v zaprášeném stanu na turecké periferii.

I v muslimském světě si toho všímají.



Hudební epilog

Co jiného, že We Are the Champions. Ale v klasickém podání. Royal Philharmonic Orchestra k vašim službám.