Když jsem před dvěma týdny zveřejnil první článek o situaci v Turecku, ozývaly se mi do pošty hlasy, že to přeci jen nebude tak zlé. No, už jsme o něco moudřejší. Během posledních dní nám Recep Tayyip Erdoğan opakovaně předvedl, jak to s dalším vývojem myslí.

Budování impéria na pobořených základech dříve jakž-takž demokratické země pokračuje. A bohužel se souhlasem podstatné části obyvatelstva.


Sérii velkých demonstrací na podporu režimu završila megalomanská akce v Istanbulu. Počet účastníků se odhaduje na více než milion. Bylo to opravdové moře červených vlajek. Demonstrace dostala jméno „Setkání na podporu demokracie a mučedníků“ a byla zahájena, kromě národní hymny, rovněž předčítáním veršů z koránu. Bohužel se mi nepodařilo dopátrat, o které konkrétní verše šlo. Ale nové směřování Turecka je tím dost jasně naznačeno.

Demonstrace v Istanbulu, 7.8.2016

Demonstrace v Istanbulu, 7.8.2016

Velkoakce se kromě Erdoğana zúčastnili i zástupci dvou opozičních stran – nacionalistické MHP a sekulárně-republikánské CHP. Třetí opoziční strana – kurdská HDP – nebyla pozvána, její zatlačování do ilegality totiž průběžně pokračuje. Před několika dny bylo ústředí strany v Istanbulu terčem policejní razie, při níž bylo zatčeno 17 lidí.

Istanbulská demonstrace může být pro nás zajímavá i tím, že se na ní turecký prezident vyjádřil na téma trestu smrti. A to slovy: „Jestliže jej přijme parlament, já ten zákon podepíšu.“ V tu chvíli stál na tribuně vedle předsedů dvou dalších parlamentních stran, které mají dohromady s AKP více než tříčtvrtinovou většinu křesel.

Z toho, aspoň pro mne, plyne, že trest smrti v Turecku můžeme považovat za hotovou věc, a že zatčení pučisté se mají na co těšit. Jediná otázka je, jak hluboko tento proces půjde – zda se omezí na symbolickou likvidaci několika hlavních postav celé akce, nebo zda bude Erdoğan ve své mstivosti natolik důsledný, že pošle na šibenici i řadové vojáky.

Velké zatýkání ještě pokračuje. Některá vězení jsou již natolik přeplněná, že vězni musejí spát na směny. Po školství a justici se čistky rozšířily i na samotnou vládní stranu AKP, s cílem eliminovat jakékoliv potenciální disidenty. Mezi postiženými se ocitl také bývalý špičkový fotbalista Hakan Sükür, donedávna miláček tureckého publika, a pro jistotu i jeho trenér.

Aby toho nebylo málo, potlačování Kurdů a Gülenovců může mít za následek novou migrační vlnu do Evropy. Přesněji do Německa. „Kdo se nechce přizpůsobit, ten už sedí na sbalených kufrech,“ prohlásil v rozhovoru pro Die Welt jeden z Gülenových příznivců. V článku padají čísla jako „půl milionu nových žadatelů o azyl“. Ono by to klidně mohlo být i více, loni Němci ve svých výpočtech silně podcenili realitu.

 

Celý Západ, ba možná i Východ, byl jistě potěšen úvodním projevem prezidenta Erdoğana při mimořádném zasedání Úřadu pro náboženské záležitosti, zejména pak jednou podařenou větou: „My máme na své straně Alláha, kanóny a tanky.“ (odkaz, poslední odstavec).

Zároveň pokračuje odpoutávání Turecka od dřívějších spojenců a struktur. Vztahy se zeměmi EU jsou na bodu mrazu. Angela Merkel sice mlčí (ona obecně v kritických situacích obvykle mlčí a čeká, jak se věc vyvrbí), ale zajímavý konflikt se rozhořel s Rakouskem, které si s Erdoğanem a jeho lidmi vyměňuje diplomatické ťafky. Jsem zvědav, zda bude tato aféra mít vliv na opakované prezidentské volby v Rakousku, které se mají konat 2.října. Stojí v nich proti sobě národovec Hofer a zelený profesor van der Bellen. Pokud by se diplomatický konflikt stupňoval, mohlo by to pomoci Hoferovi, který podle současných průzkumů o pár procent vede. Zelení jsou totiž vnímáni jako strana, která se o vznik a růst turecké komunity v Rakousku dosti zasloužila.

Turecký soud nedávno povolil sex s dětmi mladšími 15 let. Několik západních politiků se k tomuto tématu vyjádřilo kriticky, načež vláda v Ankaře povolala jejich diplomaty na kobereček. Nepřekvapí, že mezi předvolanými byl i rakouský velvyslanec. Tyhle dvě země se asi v nejbližších letech budou mít „velmi rády“.

Turecký prezident také nadále tlačí na USA, aby vydaly klerika Fethullaha Gülena a jeho ministr zahraničí zpochybnil členství Turecka v NATO. Obklíčení základny NATO v Incirliku trvá.

A jako korunu tomuto vývoji uspořádalo Turecko summit na nejvyšší úrovni s Ruskem a náramně si přitom rozuměli.

Jak dlouho jim to vydrží?

Jak dlouho jim to vydrží?

Mnoho komentátorů už hovoří o „nečekaném novém přátelství“. To je, podle mého názoru, spíš nesmysl. Ruské a turecké zahraniční zájmy se rozcházejí v řadě zásadních bodů. Například v tom, kdo bude vládnout v Sýrii, nebo ve vztahu ke křesťanským národům kolem Turecka (za všechny stačí jmenovat Arménii). Ruské černomořské loďstvo je „zašpuntováno“ úžinami pod tureckou kontrolou. Obě země spolu v novověku vedly celkem 12 válek.

Krátkodobě se Putin a Erdoğan na pár věcech jistě shodnou. Pro začátek na tom, že spolu nechtějí vést válku, k čemuž už – v souvislosti s ruským vojenským angažmá v Sýrii – bylo párkrát nebezpečně blízko.

Ale na dlouhodobou bezkonfliktní spolupráci těchto dvou států nevěřím. Při pohledu na fotku umístěnou výše mám zvláštní pocit, že každý z těch dvou pánů si v duchu říká „tak, a teď si ho pěkně osedlám.“

Good luck with that, jak se říká v Anglii.


Hudební epilog

Tak sem se ten Turecký pochod hodí. Protože Turecko dnes opravdu mašíruje. Energicky a nadšeně. Někam.

Ale aby to nebyla taková předvídatelná nuda, toto je podání pro metalovou kytaru.