Pozvolna se nám v Evropě začíná šířit přímá demokracie. A její výsledky naznačují, že dosavadní éra pomalého politického srůstání a kostnatění je u konce.


Matkou, otcem a sestřenicí všech letošních referend byl Brexit, o kterém už bylo napsáno tolik, že asi nemá smysl přidávat další dlouhý komentář. Snad jen jeden malý, který jsem ještě nikde neviděl.

Výsledky hlasování o brexitu podle věkových kategorií

Výsledky hlasování o brexitu podle věkových kategorií

Bezprostředně po hlasování se mnoho namluvilo o tom, jak „staří“ voliči tzv. ukradli mladým jejich budoucnost v EU. Nikdo se ale nepozastavil nad jednou věcí: voliči, kterým bylo 60 a více let, a kteří hlasovali pro vystoupení Británie z EU nejvíce, už hlasovali o tomto tématu ve svém životě podruhé. V roce 1975 se totiž konalo první referendum o vstupu Británie do Evropských společenství, které tehdy dopadlo poměrem zhruba 67/33 pro vstup.

Dnešní staří voliči ve věkových kategoriích 60-80, kteří odmítli další setrvání Británie v EU, jsou právě ti, kteří tehdy byli mladými voliči a hlasovali převážně pro. Skutečně fyzicky ti samí lidé, jen o něco starší. Co může za tak zásadní proměnu jejich většinového politického postoje? Osobně bych řekl, že 40 let zkušeností s praktickým fungováním celého konceptu. A vědomí toho, že sliby politiků v 70. letech 20. století vypadaly úplně jinak, než realita roku 2016.


Nizozemsko bylo dlouho zemí, kde se politické otázky řešily výlučně v parlamentu (Tweede Kameer). Pouze u speciálních příležitostí byla vypsána ad-hoc referenda. V jednom takovém, před 11 lety, odmítli Nizozemci výraznou většinou ratifikaci evropské ústavy. Ta se jim však o několik let později vrátila pod jiným jménem jako Lisabonská smlouva, o které už pouliční plebs hlasovat nesměl, aby ji náhodou znovu nevykolejil. Netřeba říkat, že tento nečistý proces přispěl k růstu euroskepticismu v království nizozemském.

Od 1. července 2015 má nizozemský lid právo hlasovat v tzv. nezávazných (poradních) referendech. Samozřejmě ne o všem, tak velkého kusu moci by se vládnoucí vrstva nevzdala; ale nizozemská opozice ihned využila příležitosti a iniciovala hlasování o asociační smlouvě EU s Ukrajinou. Příslušné referendum se nakonec konalo 6.dubna 2016. Celková účast voličů jen těsně překročila požadovaný limit (30 %), ale výsledek byl poměrně jednoznačný – dvě třetiny jich asociační smlouvu odmítly.

Výsledky nizozemského referenda o asociační dohodě s Ukrajinou

Výsledky nizozemského referenda o asociační dohodě s Ukrajinou

Jedním z důvodů, proč referendum dopadlo tímto způsobem, byla touha nizozemských voličů vytrestat vládu za zcela jinou věc, totiž že spolupracuje s Angelou Merkel na její Willkommenskultur. Už současná marocká a turecká komunita v Nizozemsku (zhruba milion lidí) je zdrojem zásadních společenských problémů, takže jakýkoliv dovoz dalších muslimů z Asie a Afriky je mezi původním obyvatelstvem extrémně nepopulární. Až potud mohou mít kritici přímé demokracie pravdu, že při ní často dochází ke směšování nesouvisejících témat.

Jenže tu byla i druhá věc, která se tématu týkala. Nizozemsko je čistým plátcem do rozpočtu EU a to znamená, že z nemalého procenta kryje veškeré náklady spojené s rozšiřováním EU. Ukrajina má 45 milionů obyvatel, HDP na hlavu v úrovni 8 % nizozemského (ano, osmi procent), a navíc politický systém, který je bohužel legendární svojí korupcí. Má-li být asociována s EU, bude to znamenat nějaké (vysoké) výdaje, z nichž část skončí v kapsách místních oligarchů. A Nizozemci, kteří provozují lidový kapitalismus již 500 let, počítat umějí. Dnes jim z jejich účetnictví vychází, že co se EU týče, zaplatili již cizím zemím dost, aniž by z toho jejich vlastní střední třída něco měla. Není tedy divu, že smlouvu odmítli.

Nizozemský parlament se postavil proti výsledkům referenda a odhlasoval schválení asociační smlouvy, byť v těsném poměru 75:71. Jelikož další volby do dolní komory mají být v březnu 2017, bude to nejspíš mít následky. Protiimigrační a protiislámský politik Geert Wilders už nyní vede v žebříčcích popularity a nestane-li se něco neočekávaného, tak pravděpodobně příští volby vyhraje, a to možná i s velkým náskokem. Tato epizoda mu jedině zajistila dalších pár desítek tisíc voličů. Ignorovat výsledky referend se zavedeným stranám dlouhodobě nevyplácí.

Mimochodem, jedním z nosných témat Wildersovy kampaně je referendum o setrvání Nizozemska v EU. Zda bude mít politickou sílu na to, prosadit po volbách roku 2017 jeho skutečné konání, toť otevřená otázka. Ale téma Nexitu se už stalo běžně diskutovanou součástí politického mainstreamu, čemuž by před takovými pěti lety ještě nikdo nevěřil. V tomto kopíruje Nizozemsko s určitým zpožděním vývoj ve Velké Británii, tam to proběhlo obdobně, i když pomaleji: od totálně okrajové myšlenky až k samotnému konání referenda uplynulo téměř 20 let.


Itálie bude v listopadu 2016 hlasovat o navržených změnách italské ústavy, zejména o reformě senátu. Bude to zajímavé referendum, protože ve skutečnosti se bude řešit (jako obvykle) i jiná otázka: Matteo Renzi, současný ministerský předseda, ohlásil, že s výsledkem referenda spojí svoji politickou kariéru.

Renzi, který předsedá italské vládě od ledna 2014, se dostal ke svému křeslu vnitrostranickým pučem. Volby zatím nikdy nevyhrál. To ještě není v Itálii tak mimořádná situace, protože italský politický systém je mimořádně nestabilní. Ústava přijatá po válce úmyslně zavedla složitou politickou strukturu, jejímž smyslem mělo být zabránit nástupu dalšího diktátora (ať fašistického či komunistického). To se podařilo, ovšem za cenu toho, že v italském veřejném životě zavládl chaos. Od roku 1945 měla Itálie už 60 premiérů a jeden jediný dokázal vládnout po celé volební období (Silvio Berlusconi v letech 2001-2006). Pokud se Renzi dostal k moci palácovým převratem, byla to jen součást dlouhé tradice. Italská politická vrstva je v disciplíně „vrážíme si navzájem dýky do zad“ nepřekonatelným mistrem už nějakých dva tisíce let.

Skutečný Renziho problém je hospodářská stagnace Itálie, která už se táhne skoro půl generace a nejeví snahu skončit. Podívejte se na tento graf vývoje HDP Itálie na hlavu za posledních 30 let.

Růst italské ekonomiky - a jeho konec

Růst italské ekonomiky – a jeho konec po přijetí eura

Vidíte ten prudký konec růstu v roce 2000? Italové jej taky vidí, a nejen, že vidí, oni jej musejí žít, podobně jako dnes u nás někdo musí „žít Brno“, i když nechtěl. Život po italsku dnes znamená 16 let s neustále rostoucím zadlužením, vysokou nezaměstnaností mladých (44 % v roce 2015 – představte si prosím, že polovina mladých lidí nemá práci) a nulovým hospodářským růstem, ba i propady.

Poslední dobou se navíc začíná otřásat bankovní sektor. V italských bankách se nashromáždilo velké množství toxických dluhů. Firmy, které nejsou v současné ekonomické atmosféře schopny růst, nejsou mnohdy ani schopny splácet půjčky. Celkový objem špatných dluhů dosáhl cca 400 miliard Eur (nezkoušejte to ani přepočítávat na koruny!) a špatný trend trvá. Najdou se i zlé jazyky, které tvrdí, že přiznává-li vláda 400 miliard Eur, že to ve skutečnosti bude 2-3x tolik. Je fakt, že by to v eurozóně nebylo poprvé, co se kreativním účetnictvím zamaskovává ještě horší problém.

 

Podíl nesplácených dluhů v italských bankách

Podíl nesplácených dluhů v italských bankách

Hrozí tedy kolaps bank, včetně takové legendy, jako je Monte dei Paschi di Siena, která je v provozu od roku 1472 a od té doby přežila zánik feudalismu, morové epidemie, cholerové epidemie, třicetiletou válku, Napoleona, tureckou expanzi, německou expanzi, sovětskou expanzi, ale hrozí jí, že nepřežije členství Itálie v eurozóně. Pokud by banky skutečně zkolabovaly, zažila by si země totéž, co loni Řecko – návrat k hotovostní ekonomice a pouličnímu barteru.

Poměrně dost Italů si dává ekonomickou stagnaci do souvislosti se zavedením eura. Italská ekonomika dříve těžila ze slabosti liry coby měny. Neustálé devalvace sice způsobovaly, že za zmrzlinu jste platili tisíce, ale italské výrobky tak dokázaly být konkurenceschopné na světovém trhu a země fungovala až překvapivě dobře. Dnes, když Italové nemohou devalvovat, konkurenceschopní nejsou (zejména vůči Němcům) a výpadky ve státním rozpočtu řeší zadlužováním, což evidentně nemůže pokračovat do nekonečna.

Není tedy divu, že myšlenka na opuštění eurozóny je v Itálii čím dál silnější a ujala se jí hned dvě značně populární politická uskupení – Hnutí pěti hvězd a Lega Nord. Hnutí pěti hvězd nedávno obsadilo pozice starostů v Římě a v Turíně, což byla velká rána pro Mattea Renziho. Nyní opozice doufá, že pokud se podaří zvrátit listopadové referendum do protestního hlasování proti Renziho vládě, sesadí jej s trůnu dočista. To by možná znamenalo nové volby, ze kterých by se „hvězdičkáři“ vynořili coby nejsilnější síla. A součástí jejich programu je vypsání dalšího referenda, právě o setrvání Itálie v eurozóně.

Což bude ještě zajímavé. Na jednu stranu je zjevné, že jižním zemím EU včetně Francie členství v eurozóně hospodářsky nesvědčí. Na druhou stranu, platné evropské právo vůbec nepředpokládá, že by země mohla z eurozóny někdy vystoupit, a příslušný proces vůbec není zákonně upraven. Na rozdíl od vystoupení z EU, které je formálně aspoň umožněno článkem 50 Lisabonské smlouvy, je vstup do eurozóny tzv. navěky. Samozřejmě, věčné politické koncepty mají v praxi dost omezenou životnost, většinu na méně než 20 let…

Padne-li v listopadu Matteo Renzi, ztratí Angela Merkel dost podstatného spojence. Jednoho z posledních mezi velkými zeměmi EU. Ve Francii už je totiž prezident Hollande také „na odstřel“, s popularitou vláčející se pod 20 procenty dokonce ani nechce kandidovat na další prezidentské období. Patrně aby si ušetřil ponižující porážku na závěr své kariéry.


Maďarsko bude 2. října 2016 konat referendum na téma bruselských kvót pro migranty. Od výše zmíněných referend se liší v podstatě jen jedním, ale důležitým prvkem: jde o vzácnou situaci, kdy názor vlády a většinový názor voličů jsou ve shodě. Z průzkumů veřejného mínění plyne, že jen 5-15 % obyvatel by hlasovalo pro kvóty. Nejspíše tak půjde o nejjednoznačnější celonárodní referendum v dějinách moderní Evropy.

Opoziční socialistická strana, která je kvótám nakloněna, ví, že nemá šanci referendum vyhrát. Poté, co se loni Maďarskem převalil tisícihlavý dav převážně mladých mužů  a zanechal za sebou spoušť, mají maďarští voliči většinou jasno v tom, že natrvalo tyto lidi za sousedy mít nechtějí. Socialisté tedy vsadili na jinou kartu. Maďarská referenda vyžadují ke své platnosti 50 % účast voličů, což je poměrně mnoho. Kdyby dostatečné množství lidí zůstalo doma, referendum by bylo nezávazné. Proto socialisté prosazují bojkot referenda.

Loňské léto v Maďarsku

Loňské léto v Maďarsku

Potíž tohoto přístupu je v tom, že maďarská socialistická strana je poslední dobou velmi slabá. Její voliče hromadně přebrala tvrdě nacionalistická strana Jobbik, která se – na rozdíl od politicky překorektních eurosocialistů – nebojí mluvit o kontroverzních tématech, mezi něž patří zejména problémové vztahy mezi Maďary a cikány. V bývalých průmyslových oblastech Maďarska, které byly vždy doleva, je dnes cikánsko-maďarské soužití otázkou číslo jedna. Podle současných průzkumů veřejného mínění má Jobbik mezi 22-25 % hlasů, kdežto maďarští socialisté (MSZP) přestali být velkou stranou a pohybují se kolem 10 %. Migrační krize, ve které MSZP podporovala Brusel, jim samozřejmě taky nepomohla. Lze říci, že maďarská socialistická strana patří do volné množiny obětí merkelovské politiky, o čemž už jsem psal minulý víkend.

Troufnu si říci, že maďarské referendum bez problémů splní podmínku účasti 50 % voličů. Vzpomínky na loňský rok a chaotickou „balkánskou stezku“ jsou ještě příliš živé. Co bude potom? Orbán se vyjádřil, že parlamentu navrhne zákon explicitně odmítající migrační kvóty. To bude otevřený krok k neposlušnosti vůči Bruselu, daleko vážnější, než to, že Maďarsko podalo žalobu vůči „kvótovému“ rozhodnutí k Evropskému soudnímu dvoru. Ta žaloba, to je pořád ještě fungování v rámci Lisabonské smlouvy. Zákon odmítající většinové rozhodnutí EU je aktem vzpoury vůči ní.

Takový akt vzpoury nebude nejspíš mít pro Maďarsko žádný závažný následek, protože jiné země EU (Polsko, Slovensko) zabrání tomu, aby Maďarsko bylo případně potrestáno ztrátou hlasovacích práv. Závažnější následky by mohl mít pro EU jako takovou. I ve velkých zemích EU, např. ve Francii, totiž sílí hlasy, aby respekt vůči platným nařízením a směrnicím EU měl svoje výjimky. Francouzům jde, pravda, spíše o ekonomické otázky (např. minimální mzda řidičů pohybujících se po francouzském území), ale v konečném důsledku je to jedno. Začnou-li si členské země dělat, co chtějí, bude EU fakticky na konci s dechem, a to i přes to, že v bruselské euročtvrti budou modré vlajky dále vlát.


Na konec celého článku jsem si nechal Rakousko, kde se rovněž 2. října 2016 opakuje druhé kolo prezidentských voleb. Minulý pokus, v němž velmi těsně vyhrál zelený kandidát Alexander van der Bellen, byl zrušen rakouským ústavním soudem pro závažné nesrovnalosti při počítání hlasů.

Přímá volba prezidenta sice není totéž, co referendum, ale tentokrát je rozdíl mezi nimi zanedbatelný. Dva kandidáti – zelený Bellen a protiimigrační euroskeptik Hofer – představují naprosté protipóly. Jeden stařec, druhý muž středního věku. Jeden internacionální idealista, druhý národní patriot. Jeden, který uprchlíky vítá, druhý, který migranty odmítá (i jejich řeč je odlišná). Jeden má za sebou kariéru akademika, druhý v soukromém sektoru. Jeden je pacifista, druhý nadšený vlastník několika zbraní a zastánce ozbrojení obyvatelstva.

Od května 2016, kdy se prezidentské volby konaly poprvé, se stalo dost věcí, které nahrávají spíše Hoferovi. Migrační proud přes Itálii, který se Rakouska dotýká (skupiny afrických migrantů se snaží proniknout do Německa přes rakouské území), je stále stejně vážný jako loni, možná ještě horší. Lodi EU vozí migranty od libyjského pobřeží až do Itálie, odkud mohou pokračovat dále na sever; Rakušané coby mezilehlá země ale o pozici „čekárny na Německo“ moc nestojí. Dále došlo v Evropě k několika krvavým teroristickým útokům a jiné útoky byly zmařeny včas. A konečně – turecký prezident Erdogan začal budovat svoje osobní samoděržaví, což se projevilo divokými demonstracemi jeho věrných Turků i na ulicích rakouských měst. Zejména u voličů lidovců (ÖVP) způsobují tyto události postupný příklon od van der Bellena k Hoferovi.

Nerad předpovídám výsledky voleb, zvláště v takto těsných soubojích, ale tentokrát mám – na rozdíl od května – pocit, že Norbert Hofer vyhraje. Nálada v Evropě se od května zhoršila a Hoferovi stačí se na ní svézt. Neudělá-li něco mimořádně hloupého, má šanci přetáhnout na svoji stranu těch cca 40 000 hlasů, které potřebuje, aby se stal prezidentem. Podle posledních výzkumů vede Hofer o 6 procentních bodů, což je docela dost.

Za poslední rok se rakouská politika převrátila vzhůru nohama. Nejvěrnější spojenec německé kancléřky, rakouský kancléř Faymann, přišel o křeslo. Dříve „vítající“ země dnes požaduje celoevropský summit o deportacích. Zvítězí-li Hofer, tento trend se ještě posílí  a země se stane faktickým členem neposlušné Visegrádské čtyřky. Už nyní je každodenní činnost ministrů za lidovou stranu ÖVP Sebastiana Kurze a Wolfganga Sobotky prakticky neodlišitelná od programu FPÖ, jíž je Hofer členem.

Bude to ještě zajímavý podzim!


Hudební epilog

Tentokrát něco klidnějšího. Tuto skladbu jsem se v době psaní článku snažil hrát na kytaru. Arci ne tak dobře, jako tato talentovaná mladá dáma.