Nejprve k samotném referendu. K hlasování se dostavilo 43.35 % oprávněných voličů a ti z 98.33 % uprchlické kvóty odmítli. Jelikož pro platnost referenda je v Maďarsku vyžadována účast více než 50 % oprávněných voličů, je hlasování pro vládu nezávazné. Na rozložení hlasů není moc co zkoumat. Všude to vypadalo dost podobně. (Zdroj grafiky – Népszabadság).
Hlasování o migračních kvótách – výsledky a účast.
| Datum | Účast v % | Hlasy pro vítěznou variantu |
|---|---|---|
| 26.11.1989 Role socialistické strany | 58 % | 4 otázky: 2,145,023 4,088,383 4,101,413 4,054,977 |
| 29.7.1990 Přímá volba prezidenta | 14 % | 926,823 |
| 16.11.1997 Vstup do NATO | 49,2 % | 3,344,131 |
| 12.4.2003 Vstup do EU | 45.6 % | 3,056,027 |
| 5.12.2004 Zdravotnictví, pasy | 37.5 % | 2 otázky: 1,922,765 1,521,143 |
| 9.3.2008 Zdravotní péče atd. | 50.5 % | 3 otázky: 3,385,981 3,321,313 3,309,616 |
| 2.10.2016 Migrační kvóty EU | 43.35 % | 3,282,723 |
Krátká odbočka od Maďarska. Proč říkám “dobře mu tak”? Protože s takovými úkony, jako je posun laťky pro platnost referenda, hrubě nesouhlasím. Kdyby bylo po mém, referenda by žádnou dolní mez neměla. Existence nějaké dolní meze je totiž nekonzistentní s tím, že v jiných volbách žádná mez není stanovena a jejich výsledky platí, i kdyby se k urně dostavil jen jeden hlasující občan. Chápu protiargument, že nízká volební účast delegitimizuje celé hlasování, ale pokud bychom jej měli brát důsledně, museli bychom začít u Senátu a Evropského parlamentu. Voličská účast je v obojím zoufalá. Volby do EP v roce 2014 přilákaly v ČR celých 18.2 % voličů. Senát je na tom ještě hůře. Například senátor Koliba za Ostravu-Porubu byl v roce 2014 zvolen ve druhém kole necelými 6000 hlasy (ačkoliv v jeho obvodě žije přes 100 000 lidí!), protože volební účast byla jen 11.79 %. A to jsem nevybral nijak extrémní příklad. Extrémní naopak je, dorazí-li někde ke druhému kolu senátních voleb přes 25 % voličů. Kdybychom z tohoto faktu odvozovali legitimitu obou organizací, dávno by neměly existovat. Zvláště ten Senát, protože ten je na tom stále stejně špatně už od svého vzniku v roce 1996. Jenže – jako v té písničce o jarošovském pivovaru: “léta tam stál, stojí tam dál”. Řekl bych, že hlavní důvod je v tom, že zvolené osoby si pak několik roků užívají docela solidních příjmů a jiných prebend. Kdo by to sám sobě zrušil, že. Stanovit vysokou laťku pro platnost referenda je nečisté i z jiného důvodu. Budí to totiž dojem, že jde o opatření učiněné “ve špatné víře”. Asi ve smyslu: no tak jste si ta referenda vyřvali, tady je máte, ale podmínky vám uděláme takové, aby vám ta referenda nebyla k ničemu. A až k nim frustrovaní lidi přestanou chodit, můžeme říci – vidíte? Zavedli jsme Čechům (Slovákům, Maďarům) přímou demokracii, ale oni o to vlastně nestojí. Proto říkám, že dobře Viktoru Orbánovi tak – snad si z toho vezme nějaké ponaučení pro příště.
Zpátky k Maďarsku a jeho referendu. Ondřej Neff se v pondělí 3.10.2016 ve svém úvodníku vyjádřil, že jde o předhánění se v nesmyslech. Domnívám se, že tomu tak není, resp. že nepostřehl strategický záměr Maďarů, ve kterém hrálo toto referendum určitou roli. V Evropské unii totiž v průběhu posledních dvou let došlo k rozrušení tradičního silového trojúhelníku, který se sestával z německo-francouzského motoru integrace a z Londýna, který těm dvěma sloužil jako protipól. Takhle to fungovalo desítky let, ale poměry se poslední dobou změnily. Francie se po teroristických útocích stáhla do sebe jako poraněné zvíře a řeší hlavně vnitřní bezpečnost. Oblíbenost prezidenta Hollanda klesla do takových hlubin, že Ludvík XVI. byl na tom před začátkem Velké francouzské revoluce rozhodně lépe. V blížících se volbách Hollande ani nebude kandidovat a působí dojmem, že se vůbec nějak vnitřně vzdal. Veškerá prounijní iniciativa se přestěhovala do Berlína. A Britové? Ti už se vidí venku. Při čtení britského tisku vás až zarazí, jak mizivou pozornost věnují političtí komentátoři dění v Evropské unii. Dokonce i Skotové, kteří krátce po hlasování o Brexitu strašili možnost odtržení, nápadně zmlkli. Podle průzkumů veřejného mínění se nezávislost Skotska netěší nijak zásadní podpoře (v září byly poměry 47/53 pro setrvání v UK) a Nicola Sturgeon, skotská premiérka, je příliš racionální na to, než aby při takových nejistých poměrech sil dávala celou svoji kariéru v sázku novým referendem, které by nemuselo dopadnout podle jejích představ. Nakonec má před očima čerstvý příklad Davida Camerona, který na jedno referendum (Brexit) také vsadil a ono mu zlomilo vaz. Nu, a abdikací Londýna na roli věčného oponenta vzniklo v EU vakuum, které se teď snaží zaplnit Budapešť.
Viktor Orbán a Peter Szijjártó, ministr zahraničí
Hudební epilog Maďarská hudební tradice je předlouhá. Zde máte jeden z mých oblíbených kousků v podání nejen pro uši.
P.S.: Čtete-li rádi tento blog, zvažte (aspoň symbolickou) finanční podporu. Psaní je zadarmo, ale např. propagace příspěvků už nikoliv.
