Národy, které čerstvě získaly samosprávu, z ní samozřejmě mají radost. Někdy až příliš velkou. Jedním takovým případem je Skotsko.
Skotsko, dnes součást Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, bylo po většinu své existence nezávislým státem. Za prvního krále Skotska je považován Kenneth MacAlpin (843). Své nezávislosti se Skotové drželi houževnatě. Podařilo se jim zmařit nejvážnější pokus o své podmanění, kterým byla dvacet let trvající snaha anglického krále Eduarda I. o připojení země k anglické koruně. Po následující staletí vesměs Skotové kuli pikle proti Angličanům, často ve spojení s Francií. Tomuto spojení se říkávalo Auld Alliance, a ačkoliv od oněch dob uplynuly celé věky, není dodnes úplně zapomenuto.
První krok k budoucímu sjednocení byl učiněn v roce 1603, kdy zemřela bezdětná anglická královna Alžběta I., poslední vladařka z rodu Tudorů. Tehdy bylo dohodnuto, že na anglický trůn nastoupí skotský panovník Jakub VI. (v Anglii I.) z rodu Stuartů. Tím vznikla takzvaná personální unie, do které patřilo i Irsko; Jakub tedy „nosil tři koruny“. Fakticky ale Skotsko a Anglie zůstávaly nezávislými zeměmi, které měly svoje právní systémy, vlády a parlamenty. Rovněž samostatně hospodařily. Oba státy měly mj. právo vybírat cla a daně ze zboží, které překračovalo skotsko-anglickou hranici, a toto právo hojně využívaly.
Jakub I. Stuart, první král anglický, skotský a irský.
Jakub I. by rád viděl užší integraci obou zemí, ale mocenské kruhy si to nepřály a populace ještě míň. V desetiletích po jeho smrti upadla ostrovní říše do období politické nestability a občanské války, Skotové a Angličané bojovali proti sobě, Angličané dokonce proti sobě navzájem. V Anglii zvítězila republikánská strana, poražený král skončil na popravišti. O jedenáct let později bylo království obnoveno a nový král nechal vykopat ostatky prominentních republikánů, rozčtvrtit je a usekané hlavy rozvěsit po Londýně. Inu, tehdy ještě žádný úřad ombudsmanky nefungoval, aby mu to zakázal.
Ke sjednocení Skotska s Anglií do jednoho státu došlo až začátkem 18.století, a to kvůli penězům. Na začátku celé věci stál velký státní krach Skotů. Anglie tou dobou už měla svoji koloniální řiši v severní Americe a v Karibiku, a bohatla na obchodu s koloniálním zbožím. Skotové neměli nic. Rozhodli se tedy založit svoji vlastní kolonii v dnešní Panamě, ale naletěli při organizaci celého podniku různým hochštaplerům a šejdířům. Tzv. darienský projekt se stal naprostou katastrofou: většina osadníků pomřela v rovníkové džungli na žlutou zimnici, část byla unesena Indiány, zbytek pobili Španělé, kterým se skotská kolonie uprostřed Latinské Ameriky pranic nezamlouvala. Ztráty na životech přesáhly 80 %. Skotsko vynaložilo na svůj koloniální záměr velké množství peněz, zhruba pětinu svého národního bohatství (tím nemyslím roční HDP, ale opravdu cenu všeho, co se v celé zemi nacházelo). Část peněz byla navíc vypůjčena v zahraničí. Edinburgh byl na mizině.
V této situaci se skotští velmožové obrátili na Angličany s návrhem na propojení obou zemí výměnou za vymazání skotského státního dluhu. Vládnoucí elity obou zemí se během pár let skutečně dohodly a uzavřely tzv. Acts of Union, které vytvořily z obou zemí jednotné Spojené království. Samostatný skotský parlament byl zrušen a místo toho zasedal nový společný parlament v Londýně.
Smlouva uzavřená „těmi nahoře“ byla u obyvatel extrémně nepopulární. (Srovnejme s dnešní záchranou Řecka z peněz daňových poplatníků ze zbytku Evropy – nic nového pod sluncem.) Angličané měli obavu, že připojení chudé a zaostalé skotské země je bude stát neúměrné množství peněz. Skotský pouliční dav zase nenáviděl Angličany z principu. Ohlášení záměru spojit obě země způsobilo v Edinburgu a Glasgow pouliční násilnosti, které skotská vláda potlačila jedině za cenu vyhlášení stanného práva. Zachovaly se dopisy Daniela Defoea (nám je známý zejména jako autor knihy o trosečníku Robinsonovi), který byl tou dobou vyslán do Skotska coby anglický vládní špion. „Skotská lůza je ta nejhorší na světě,“ stěžoval si Defoe, „a na jednoho Skota, který je pro (unii), připadá 99 těch, kteří jsou proti“. Defoe měl štěstí, že nebyl jako anglický špion odhalen, jinak by jej zuřivý dav roztrhal na kusy. Ještě o pár desítek let později povstaly skotské klany proti londýnské vládě a byly rozdrceny v krvavé bitvě u Cullodenu.
Zkrátka, Velká Británie se nerodila nijak snadno, a ve Skotsku to není úplně zapomenuto.
Bitva u Cullodenu, 1745.
Přeskočme teď 250 let zajímavé historie. Novodobý skotský nacionalismus je výrazně spojen se dvěma událostmi moderních dějin. Za prvé, úpadek skotského průmyslu, zejména stavby lodí. Skotský těžký průmysl prožil v 70.letech vážnou krizi. Můžeme si to představit jako ekvivalent procesu, který proběhl na našem Ostravsku či Kladensku, jen o pár let dřív. Skotští loďaři nebyli schopni konkurovat lacinějším loděnicím v jižní a východní Asii, které operovaly ve zcela jiných sociálních a ekonomických podmínkách. Skomírání skotské průmyslové základny ještě urychlila Margaret Thatcher se svým deregulačním programem. Důsledkem toho bylo, že jako viník skotských problémů začal být vnímán Londýn.
Druhým pilířem skotského nacionalismu, který u nás žádný ekvivalent nemá, byl objev ropných ložisek v Severním moři roku 1970. Výnosy z tržeb proudily do státního rozpočtu Velké Británie, ačkoliv většina ložisek ležela na skotském šelfu. To mnoho Skotů dráždilo.
V 70.letech se zdvihla první vážná vlna aktivismu, jejímž cílem mělo být ustavení skotského parlamentu a převod určité části pravomocí z Londýna do Edinburghu. V březnu 1979 se konalo první referendum o devoluci. Ačkoliv těsná většina hlasujících se vyjádřila pro, nebyly splněny další podmínky a z parlamentu nic nebylo.
V roce 1997 se v Británii dostala k moci labouristická vláda. Tou dobou bylo Skotsko důležitou volební základnou labouristů (dnes už to neplatí, dnes ve Skotsku dominuje Skotská národní strana). Tony Blair slíbil, že v případě svého vítězství uspořádá další referendum o devoluci. Ve volbách zvítězil a svůj slib splnil. Tentokrát byla již většina výrazná a tím bylo určeno, že po téměř 300 letech bude obnoven skotský parlament.
Samozřejmě, takový parlament potřebuje budovu. A vzhledem k tomu, že 300 let je dlouhá doba, rozhodli se Skotové, že se nespokojí „jen“ s rekonstrukcí nějaké starší existující budovy ke svým potřebám. Kdepak, nový parlament potřebuje novou budovu, nebo spíše komplex budov. Ať mají turisté co obdivovat a Angličané co závidět. (To poslední se tak hlasitě neříkalo, ale bylo to tam.)
Umístění bylo vybráno docela dobře. Holyrood leží jen 1 km od centra Edinburghu a nedaleko od něj se zvedá Artušovo sedlo, 250 m vysoký pahorek, z nějž lze přehlédnout celé hlavní město Skotska. Architektonickou soutěž vyhrál Katalánec Enric Miralles, který vynaložil velké úsilí, aby nový parlamentní komplex vyjadřoval národní identitu Skotska. Snad byl motivován i tím, že jeho vlastní národ touží po nezávislosti podobným způsobem. Dokončení vlastního díla se ovšem Miralles nedožil.
Projekt skotského parlamentu podle Mirallese.
Co ale nebylo dlouho jasné, byla celková cena projektu.
První oficiální zveřejněný odhad ceny, vydaný dva měsíce před samotným referendem roku 1997, stanovil rozmezí mezi 10 a 40 miliony liber. Tou dobou nebylo ještě známo nic: ani to, zda parlament vůbec bude, ani kde bude, ani jak bude vypadat. Nicméně s touto částkou, kterou vyprodukovalo ministerstvo pro skotské záležitosti pod vedením Donalda Dewara, šli voliči k referendu. Dopadlo by referendum jinak, kdyby už tehdy bylo známo, kolik bude parlament skutečně stát?
Poté, co byl vybrán Mirallesův projekt a rozběhla se stavba (červen 1999), se začalo počítat trochu realističtěji. Do odhadované ceny se zahrnuly pozemky, demolice a archeologický průzkum. Ukázalo se, že původně odhadovaná plocha 16 000 metrů čtverečních nestačí k pokrytí všech potřeb parlamentu a že bude potřeba projekt „trochu“ rozšířit, konkrétně téměř dvojnásob, na 31 000 metrů čtverečních užitné plochy. Výsledná nová cena: 109 milionů liber. Zajímavé je, že pod ní byl podepsán skotský premiér Donald Dewar, ten samý člověk, pod jehož vedením vznikl o dva roky dříve onen odhad 10-40 milionů.
Jen o půl roku později, začátkem roku 2000, se bývalý manažer stavby Bill Anderson vyjádřil do novin, že projekt je značně zpožděn a bude ještě dražší, než se myslelo. V dubnu 2000 zkoumají skotští poslanci ve svém provizorním sídle, jak se věci mají. Nyní se už celková suma odhaduje na 195 milionů liber, a to se ještě nezačala stavět hlavní budova zamýšleného komplexu. Hlasuje se o tom, zda projekt raději nezrušit. Projde o pouhých 9 hlasů.
O rok později, v červnu 2001, přichází management stavby za poslanci s prosíkem. Odhadovaných 195 milionů liber nestačí, nový odhad je 230 milionů. Jak architekt Miralles, tak iniciátor projektu Donald Dewar jsou tou dobou už po smrti. Navýšení je schváleno.
Před Vánocemi roku 2001 je zveřejněn další odhad ceny a zpoždění. Původně měl být nový parlament již otevřen. Nový termín zní „květen 2003“ a nová cena 274 milionů liber. Veřejnost je pobouřena, zejména když vyjde najevo, že pouhé poplatky za konzultace dosáhly již 40 milionů liber, tj. původního odhadu ceny celé stavby.
O rok později, v prosinci 2002, se celková cena stavby odhaduje na 325 milionů liber. Šťouralové odhalují zajímavé detaily, například superdrahý stůl v recepci za 80 000 liber. Konzultanti už si za své služby celkem naúčtovali 56 milionů liber.
V roce 2004 se poslanci skotského parlamentu konečně stěhují do nového komplexu. Cena výrazně překročila 400 milionů liber. Vrchní auditor Skotska Robert Black udává ve své zprávě, že minimálně 160 milionů liber šlo ušetřit pečlivějším a realističtějším plánováním, jakož i přísnějším postihem korupce.
První roky provozu Holyroodu jsou poznamenány tím, že do budov zatéká seshora (skotské deště bývají nemilosrdné) i zezdola (podzemní prameny, o kterých se vědělo, a které jsou nyní zabetonovány v základech nového parlamentu). Neustále se objevují nové problémy, které je potřeba opravovat. Nejvážnějším je náhlé uvolnění čtyřmetrového stropního trámu přímo při zasedání sněmovny. O několik let později se nad poslaneckou restaurací uvolní žulový blok a zůstane viset nad její skleněnou střechou. Další rok se zřítí okno ze čtvrtého patra jedné z věží. Naštěstí ani jedna z těchto událostí neskončila zraněním nebo smrtí lidí.
Veřejnosti je kromě finální částky (414 milionů liber) předložena ke strávení i skutečnost, že údržba a provoz komplexu je daleko dražší, než se čekalo. Roční náklady už dávno překročily milion liber a blíží se ke dvěma milionům. Původní představa, že půjde o energeticky úsporné, ekologicky šetrné konstrukce, je mařena mizerným řemeslným provedením staveb. Ačkoliv komplex získal vysoké environmentální hodnocení, stěžují si poslanci, že v zimě do budov táhne, v létě je v nich vedro.
Vývoj nákladů na stavbu skotského parlamentu.
Mezitím se rozplynuly skotské sny o tom, že na tržbách za ropu ze Severního moře se dá vybudovat nové blahobytné Norsko. Těžba ropy v Severním moři je drahá a v současné době se sotva vyplácí – cena za barel na světovém trhu stěží převyšuje náklady.
Tím se státní příjem z ropného průmyslu prakticky vynuloval, přesněji řečeno, poklesl o 97 procent. Skotský zemský rozpočet, dříve optimisticky nastavený na to, že ropa pokryje zvýšené výdaje, se dostal do ročního deficitu 15 miliard liber, tj. cca 500 miliard českých korun. Vzhledem k tomu, že Skotů je jenom pět milionů, je to opravdu vysoká částka. (Představme si, že český rozpočet by byl v mínusu 1 bilion Kč!) Skoro jako by se vracely zlé časy Darienského projektu.
Malou náplastí na celé situaci je, že nový skotský parlament, desetkrát dražší než se čekalo, je aspoň architektonicky zajímavý a láká turisty. Dostal se na seznam Světového dědictví UNESCO a ročně jej navštíví půl milionu lidí. Nikdy jsem tak nebyl, ale podle fotek soudím, že je to opravdu zajímavá stavba.
Skotský parlament – Holyrood.
Nad budoucností Holyroodu však přesto visí otazník. Jak se stav jednotlivých budov zhoršuje a náklady na údržbu rostou, blíží se okamžik, kdy plošná demolice komplexu může být levnější než další snaha jej udržet v provozu. A tím nemyslíme rok 2100, ale třeba 2030. Co pak? Zkuste zbourat něco, co je chráněno v UNESCO a je symbolem země. Zkuste to ale nadále udržovat, když peněz je málo.
Těžké rozhodování to bude. Rovněž vzhledem k tomu, že si nikdo netroufne odhadnout, kolik by případně stálo postavit nové sídlo skotského parlamentu. Teď už opravdu nikdo.
Hudební epilog
Jedna z nejslavnějších skotských skladeb, původně pro housle, zde v podání pro kytaru.
P.S.: Čtete-li rádi tento blog, zvažte (aspoň symbolickou) finanční podporu. Psaní je zadarmo, ale např. propagace příspěvků už nikoliv.
P.S. Tento web funguje bez všelijakých vyskakovacích reklam, placené propagace apod. Důvody jsou mnohé, ale snaha o nezávislost na velkých hráčích je jedním z těch nejpodstatnějších. Až příliš mnoho lidí spoléhá na Facebook a pak se diví.
Zdejším základním principem je dobrovolná podpora od čtenářů. Nejjednodušším způsobem, jak tento blog můžete, milí čtenáři, podpořit, je přispět na Knihovní fond nebo koupit si knihy od jeho autora. Z tiskárny právě dorazily Zapomenuté příběhy 5 a sbírka textů “To nejlepší z blogu 2015-2020“.
Tím se státní příjem z ropného průmyslu prakticky vynuloval, přesněji řečeno, poklesl o 97 procent. Skotský zemský rozpočet, dříve optimisticky nastavený na to, že ropa pokryje zvýšené výdaje, se dostal do ročního deficitu 15 miliard liber, tj. cca 500 miliard českých korun. Vzhledem k tomu, že Skotů je jenom pět milionů, je to opravdu vysoká částka. (Představme si, že český rozpočet by byl v mínusu 1 bilion Kč!) Skoro jako by se vracely zlé časy Darienského projektu.
Malou náplastí na celé situaci je, že nový skotský parlament, desetkrát dražší než se čekalo, je aspoň architektonicky zajímavý a láká turisty. Dostal se na seznam Světového dědictví UNESCO a ročně jej navštíví půl milionu lidí. Nikdy jsem tak nebyl, ale podle fotek soudím, že je to opravdu zajímavá stavba.
