Soud ve Wuppertalu neshledal ve žhářském útoku na synagogu „žádné antisemitské motivy“.

I do českých médií se začátkem týdne dostala zpráva, že podle rozsudku německého soudu se tři Palestinci, kteří hodili několik Molotovových koktejlů do synagogy ve Wuppertalu, neprovinili antisemitismem, ale „jen“ politickým protestem vůči politice státu Izrael.

Jde o verdikt soudu vyššího stupně (Landgericht), takže nic ukvapeného. Ke stejnému názoru došel už prvoinstanční soud, proti jehož verdiktu se žalobce odvolal. Pachatelé dostali „zpřísněné“ tresty, což znamená, že se jim prodloužily podmínky o pár měsíců. Zajímavé je, že soud oficiálně zatajil příjmení odsouzených, a to i dospělých. Oficiálně tedy víme jen to, že se jmenují  Muhammad E. (31), Ismail A. (26), a Muhammad A. (20). Takové opatření je v německém právním řádu výjimečně možné kvůli ochraně odsouzených.

(Docela by mě zajímalo, před čím má být tento povedený trojlístek chráněn. Před izraelskou tajnou službou? Ta už nejspíš dávno zná nejen jejich jména, ale i to, co si rádi dávají ke snídani.)

Kdyby se toto rozhodnutí stalo součástí právního systému, mělo by různé zajímavé logické důsledky.

Tak například pachatelé, kteří v únoru roku 2016 vypálili prázdnou budovu bývalého hotelu v Budyšíně, aby se z ní nemohlo stát ubytovací středisko pro migranty, by se mohli hájit tím, že jen protestovali proti aktuální politice kancléřky Angely Merkel. Teoreticky. V praxi byly loni dvě osoby spojené s tímto incidentem odsouzeny k nepodmíněným trestům. Za to, že při přihlížení „tleskali, oslavovali a postrkovali se s policií“, si dva mladíci odsedí 2,5 a 3 roky ve vězení. V rámci férovosti nutno přiznat, že výše trestů obou výtečníků byla ovlivněna jejich předešlou kriminální aktivitou.

Další zajímavý důsledek: pakliže nesouhlas s politikou státu Izrael se – podle názoru německé justice – vyjadřuje zapálením synagogy, která tam stála dávno předtím, než nějaký Izrael vůbec vznikl, lze tento judikát přenést, dejme tomu, na mešity? Až zase jednou Saúdská Arábie popraví nějakou ubožačku za čarodějnictví, bude politickým protestem, když radikální feministky zapálí v Německu nějaký ten svatostánek financovaný ze saúdských fondů pro šíření vahhábismu?

(To je jen teoretická úvaha, čtenáři. V praxi k tomu jistě nedojde. Radikální feministky se zabývají vhodnějšími tématy, třeba básněmi v čítankách. Mediální pozornost je zajištěna a přitom nehrozí, že by se jednoho dne do kanceláře spolku dostavili nějací vousatí pánové s kalašnikovy visícími proklatě nízko. Výjimek je málo, nejviditelnější je asi Alice Schwarzer.)

Tahle logika opravdu nevede k míru. Právě naopak. Toto je cesta do pekel, která mají podobu Libanonu, Bosny nebo Iráku.

Přijde mi neuvěřitelné, že zrovna země, která má zkušenosti s takovými věcmi, jako byla Křišťálová noc, a která permanentně medituje nad svojí válečnou vinou, potrestá organizovanou skupinu politicky motivovaných žhářů podmínkami a ještě v rámci „ochrany“ utají jejich jména. Jako by se naučila tu svoji historickou lekci jen v omezeném a masochistickém rozsahu: my Němci jsme vinni krvavým dědictvím našich předků; a nechtěla vidět, že stejné hrůzy se můžou opakovat i v jiných etnických a kulturních kontextech, a že nechce-li něco podobného zažít znovu v bleděmodrém, musí proti tomu jevu tvrdě zasáhnout už v zárodku. Bez ohledu na to, jestli se pachatel jmenuje Siegfried N. nebo Ismail A.


Zapálení synagogy ve Wuppertalu není ojedinělý problém. Je to případ situace, které říkám dovezené konflikty. 

Dovezený konflikt je něco, čemu se dá vyhnout; v podstatě sebepoškození země skrze nepromyšlenou migrační politiku. Pokud v nějakém koutě zeměkoule platí, že etnikum X a etnikum Y se navzájem nesnášejí a vedou spolu války, je prakticky jisté, že podobné konflikty budou spolu mít i jinde.

Přispívá k tomu i snadný přenos novinek napříč kontinenty. Dnešní svět je malý a každý emigrant si může večer naladit televizní vysílání z rodné země (zkuste si vyhledat třeba „deutschland fernsehen türkisch“, budete koukat, kolik komerčních nabídek na vás čeká). Dostane se mu adekvátní porce špatných zpráv, případně rovnou cílené státní propagandy.

Takže Turek uvidí v turecké televizi, jak kurdští teroristé odpálili bombu před fotbalovým stadionem. Turecký Kurd na nějakém svém alternativním kanále zase uvidí, jak turecká armáda ničí historické památky v Diyarbakiru. Pokud by snad neseděli u televize, Facebook jim příslušné video naservíruje až pod nos.

Normální psychologická reakce na takové záběry je samozřejmě vztek a touha po odplatě. Jenže oba žijí někde Frankfurtu, dost daleko od skutečného bojiště. Koho tedy mají po ruce, na kom si mohou vylít svoji zuřivost? Správně, mají jeden druhého.

A stejné je to i s izraelsko-palestinským konfliktem. Wuppertalský incident s Molotovovými koktejly byl jen jednou vlnkou v příboji násilností, které Evropa byla nucena odtrpět v červenci 2014, a to v souvislosti s izraelským vojenským zásahem v pásmu Gazy.

V Paříži zapalovali demonstranti auta a oblehli dvě synagogy. (Zpráva z Die Zeit).

V Berlíně k fyzickým násilnostem nedošlo, ale podle policie skandoval dav (arabsky) hesla jako „Žide, žide, ty zbabělá svině.“

Ve Frankfurtu skandoval dav „Alláhu akbar“ (Vyjádření policie pro Frankfurter Allgemeine: podcenili jsme situaci a nečekali tolik účastníků).

Nu, a v centru města Gelsenkirchen to dotáhli s nenávistnými hesly nejdále, spojením nejextrémnějších prvků arabské a německé historie: „Hamás, Hamás, židi do plynu!“

Vůbec nemá cenu vypisovat všechny takové události, protože jich v tom červenci 2014 bylo v Evropě stovky. Dovezený konflikt, a my s ním teď nějak musíme žít.


Proč země jako Německo, Francie, Švédsko… nebyly ve své migrační politice opatrné a dopustily import konfliktů odjinud? Málokdo si přeci chce dobrovolně dovážet do svých zemí nenávist, nedůvěru a násilí.

Řekl bych, že hlavní příčinou jsou dva druhy krátkozrakosti: krátkozrakost hospodářská („potřebujeme pracovní síly“) a krátkozrakost idealistická („všichni jsme lidi a nějak se dohodneme“). Obě jsou ve svých důsledcích stejně nebezpečné a aktuální situace je toho důkazem. Špatné je, že dohromady pokrývají celé politické spektrum. Pokud jsou u moci pravicové strany, jejich vláda snáze vyhoví požadavkům zaměstnavatelů, které zajímá hlavně to, aby ušetřili na platech a obsadili prázdné pracovní pozice. Pokud jsou u moci levicové strany, mají na ně vliv rozliční aktivisté s utopickými představami o multikulturním obohacení.

V téhle věci máme ještě v České republice určitou šanci si zachovat příznivé společenské klima. Naše synagogy se nemusejí nutně stát terčem „politických protestů“ v podobě zápalných lahví a na Václavském náměstí nemusíme za pár let vidět zuřící dav skandující arabsky „zmasakrujte židy“, jak se to dělo pod Braniborskou bránou. Ale chce to uplatňovat velice striktní imigrační politiku.

Naši němečtí sousedé bohužel kráčejí opačným směrem. Nechci si ani představovat, co se stane, až někdy za rok či za dva zase propuknou nějaké boje v Gaze. Kolik z toho milionu lidí, kteří přišli do Německa za poslední rok a půl, se přidá k vlně protestů? Asi ne zrovna málo, protože v arabském a muslimském světě je Izrael nenáviděn až za hrob. Kdyby se aspoň pár desítek tisíc z těch nově příchozích nepřipojilo k davům, byl by to zázrak. Zvládne je německá policie? A když nezvládne, jaké budou následky?

Prosím vás, pánové politici: dovážejte datle, banány nebo třeba pistácie, ale dávejte velký pozor na dovoz lidí. Společně s nimi se stěhují i konflikty, bez kterých bychom se docela dobře obešli.

Princip předběžné opatrnosti je zde na místě.


Hudební epilog

Když už jsem zmínil tu Křišťálovou noc… Hudba začíná kolem času 01:00.


P.S.: Čtete-li rádi tento blog, zvažte (aspoň symbolickou) finanční podporu. Psaní je zadarmo, ale např. propagace příspěvků už nikoliv.