Současná kampaň turecké vlády vedla ke krizi v německo-tureckých vztazích.

V minulém článku o Říši na Bosporu jsem se zmiňoval o tom, že prezident Erdoğan chystá na březen rozsáhlou túru po Německu, při níž bude tureckým občanům žijícím v Německu vysvětlovat, proč by měli v nadcházejícím referendu hlasovat pro zavedení prezidentského systému v Turecku. Jako předskokani mu mají sloužit různí ministři turecké vlády.

V EU jsou tři země s významnou komunitou tureckých občanů: Německo (1,5 milionu), Nizozemsko (359 tisíc), Rakousko (110 tisíc). To je už dost voličů k tomu, aby v referendu, naplánovaném na 16.dubna, mohli sehrát roli jazýčku na vahách. Stávající výzkumy preferencí nejsou jednoznačné a Erdoğan se musí obávat možnosti, že své referendum nevyhraje.

Ještě před rokem by se bát nemusel, ale mezitím se stalo něco, co zhoršilo jeho vyhlídky na úspěch. Hospodářský boom v Turecku se zastavil a vystřídaly jej problémy. HDP na hlavu se propadlo, ratingová agentura Fitch snížila hodnocení tureckých dluhopisů na dost mizernou úroveň BBB- a o pár dní podobně zhoršila hodnocení osmnácti tureckých bank. Inflace překročila 10 %. Turecká lira už několik měsíců ztrácí na hodnotě. A to pro prezidenta Erdoğana představuje problém. Popularita jeho strany AKP totiž není založena jen na islámu a na tom, že Erdoğan je „silný muž“. Hodně městských voličů AKP podporuje proto, že za její vlády došlo k výraznému růstu životní úrovně v zemi. Jestliže se tento růst natrvalo zadrhne, mohou se začít poohlížet po nějaké alternativě.

Není tedy divu, že Erdoğan je nervózní a snaží se zajistit si podporu od zahraničních Turků. Ty domácí ekonomická situace nepostihuje a mohou se dát snadněji zmobilizovat řečmi o slavném a velikém Turecku.

Nový most přes Bospor se stal jedním ze symbolů hospodářského růstu Turecka.

Jenže skutečnost, že představitelé cizího státu rozjeli velkou volební kampaň na území západní Evropy, podráždila ve všech postižených zemích veřejné mínění.

V Nizozemsku se blíží parlamentní volby, ve kterých jde o to, zda vyhraje současný premiér Mark Rutte, nebo známý bouřlivák Geert Wilders. Průzkumy mírně favorizují Wilderse, i když jeho náskok už není tak velký, jako v zimě. Pro Marka Rutteho by porážka byla symbolickou ztrátou tváře, ačkoliv oslazenou tím, že má výrazně větší šanci sestavit vládu než Wilders. V posledních měsících Rutte převzal (nebo vykradl, podle toho, jak se na to díváte) řadu Wildersových témat týkajících se imigrace a doufá, že si tím přiláká zpět část ztracených voličů.

Aktuální turecká kampaň samozřejmě nahrává Wildersovi, který už léta prohlašuje, že Turci a Maročané tvoří v Nizozemí „státy ve státě“, enklávy, které se vydělují z nizozemské společnosti a života. Rutteho vláda tedy plánované vystoupení tureckého ministra zahraničí zakázala. Pan Mevlut Cavusoğlu si z toho ovšem nic nedělá:

„Pojedeme, kam se nám zachce. Setkáme se s našimi občany a uskutečníme všechny akce… Zapomněli jste snad na svoji svobodu projevu a shromažďování? Je mi líto, ale nikdo se nám nemůže postavit do cesty!“

Pokud Cavusoğlu opravdu překročí vládní zákaz a uspořádá v Nizozemí svá plánovaná setkání, bude z toho mít Geert Wilders jistě radost. Máloco by ukázalo bezmocnost současné vlády, jako kdyby nedokázala svůj zákaz vynutit. Jenže vynutí-li jej, riskuje velké pouliční problémy s tureckou komunitou. Ze kterých by měl Geert Wilders opět jedině radost. Nezávidím Ruttemu jeho dilema.

Hlavním jevištěm celého dramatu je ovšem Německo. Tam žije Erdoğanových příznivců nejvíce a tam se také má konat nejvíce předvolebních shromáždění.

Německá vláda, na rozdíl od nizozemské, je opatrná. Ani kancléřka Angela Merkel, ani její protikandidát ze SPD Martin Schulz se k tématu zatím nevyjádřili. Veškerý protitlak vychází z nižších politických úrovní.

Kuráž k tomu, zakázat vystoupení tureckého ministra spravedlnosti, sebralo malé město Gaggenau, které prohlásilo, že není s to zajistit adekvátní bezpečnost. Dalším v řadě byl Kolín nad Rýnem, jenž neposkytl sál pro ministra hospodářství. V Hamburku se proti vystoupení ministra zahraničí Cavusoğlua zvedl další protest (město právě řeší obtížný problém, týkající se turecké náboženské organizace DITIB).

Prezidenta Erdoğana tento odpor Němců rozčiluje natolik, že komentoval situaci slovy:

„Vaše praktiky se nijak neliší od dřívějších praktik nacistů!“

a aby dal najevo, že on sám určitě s nacistickým pojetím politiky nic společného nemá, dodal k tomu následující:

„Když se mi zachce, přijedu třeba zítra. Přijedu, a pokud by mě nechtěli pustit do země, nebo by se mi snažili zabránit v projevu, vyvolám povstání.“

Spolková politická vrstva si s tímto druhem výhrůžek neví rady. Jak již bylo zmíněno, dva hlavní kandidáti na kancléře (Angela Merkel a Martin Schulz) zatím nenašli odvahu se k věci vůbec nějak postavit. Ministr zahraničí Sigmar Gabriel vystupuje smířlivě až submisivně („Zůstávám přítel Turků v Německu i v Turecku!“), což má nejspíš něco společného s tím, že jeho rodná strana SPD si vždycky kultivovala německé Turky jako důležitý voličský blok (viz třeba výzkum, podle nějž by SPD do Bundestagu volilo 64 % Turků).

Jen na zemské úrovni se občas někdo ozve hlasitěji. Zejména Bavoráci turecké volební akce tvrdě odmítají. Mohou si to dovolit, vzhledem k tomu, že v Bavorsku je Turků podstatně méně, než v Porýní či v Berlíně.

Několik mých komentářů – jak si myslím, že se to asi bude vyvíjet.

Za prvé, Erdoğan ze své německé a nizozemské kampaně téměř jistě necouvne. Nejde mu jen o pár set tisíc hlasů. V sázce je také jeho tvář a politická image coby Silného Muže. Zrovna teď běží v tureckých kinech výpravný film o něm samotném, který se jmenuje jednoduše Reis (Vůdce; není to originální titul – stejně si od svých následovníků nechával říkat i Saddám Husajn). Kdyby teď pan Vůdce zařadil zpátečku před nějakými nevěřícími, byla by jeho pověst v Turecku ohrožena. A naopak: pokud celému světu předvede, že jej nikdo nezastaví, budou ho jeho voliči ještě více obdivovat.

Vůdce uvádí … film o Vůdci.

Za druhé, mu tato hra nejspíš vyjde. Současná německá ani nizozemská vláda nebudou ochotny riskovat skutečné pouliční násilnosti jen kvůli tomu, aby prosadily svoji vlastní suverenitu a právo. Viz také jejich pasivní chování v migrační krizi. Jestli někdo vůbec bude Erdoğanovi při jeho cestách klást účinný odpor, bude to Rakousko.

Za třetí, německá sociální demokracie (SPD) má vážný problém. Léta si předcházela místní Turky. Jenže mezi nimi je zároveň řada fandů prezidenta Erdoğana. SPD nyní hrozí, že se skrze působení svých tureckých voličů stane prodlouženou rukou AKP v Německu. To bude pro řadu jiných členů a fanoušků nestravitelné sousto. Vnitřní pnutí mezi „protureckým“ a „prozápadním“ křídlem může časem stranu rozštěpit.

Za čtvrté, situace má až příliš mnoho paralel se sudetskou krizí, která se odvíjela před 80 lety. Turecko samozřejmě nemůže formálně anektovat Porýní nebo Berlín, ale může nabýt v příslušných komunitách takového vlivu, že se opravdu stanou „státem ve státě“, v němž nebude mít Berlín faktickou možnost vynucovat svoje pravidla, nebude-li chtít riskovat něco jako občanskou válku. Příznačná je také paranoidní rétorika tureckých představitelů: všichni se nás snaží poškodit, teroristi, špioni, spiklenci řízení ze zahraničí, ale Turecko je teď VELKÉ a SILNÉ a nenechá si nic líbit! To je duševní rozpoložení, ve kterém si národy kolektivně zdůvodní libovolnou agresi – „jenom se brání“.

Rozhodující bude šestnáctý duben. Porážka v referendu by pro Erdoğana mohla znamenat začátek konce. Jeho vítězství by asi také znamenalo začátek konce, ale ne pro Erdoğana. S takovým „spojencem“,  který navíc smluvně funguje jako ostraha vnější hranice Schengenu, nemá současná EU šanci rozumně koexistovat.

Hudební epilog

Pomalu si zvykejme. Jestli se dá na něco spolehnout, tak na přebytek politiků, kteří budou chtít s panem Vůdcem rozvíjet vřelé přátelství a spolupráci.

P.S.: Čtete-li rádi tento blog, zvažte (aspoň symbolickou) finanční podporu. Psaní je zadarmo, ale např. propagace příspěvků už nikoliv.