Nizozemci zabránili tureckým ministrům ve volební kampani na jejich území. Důsledkem jsou nepokoje a diplomatická roztržka. V minulém článku jsem předpovídal, že hlavní odpor turecké volební kampani budou klást Rakušané a že Nizozemci a Němci se omezí na občasný verbální protest. Podcenil jsem nizozemského premiéra Rutteho. Buď je odvážnější, než jsem si myslel, nebo je tři dny před volbami v daleko větším “presu okolností”, než jsem si myslel. Každopádně se rozhodl na turecké provokace odpovědět. Nizozemské úřady zakázaly přistání letadlu, které vezlo tureckého ministra zahraničí na setkání s jeho místními příznivci. Od té chvíle konflikt eskaloval. Zuřící Turci vyslali do Nizozemí po silnici ministryni pro rodinné záležitosti Fatmu Betül Sayan Kaya. Měla vystoupit na tureckém konzulátě v Rotterdamu, leč nedostala se tam. Nizozemská policie zablokovala ulice kolem budovy konzulátu a znemožnila její koloně další jízdu. Byly povolány i ozbrojené speciální jednotky, kdyby něco.

Policejní uzávěra v Rotterdamu.

(Proč poslali do takové krizové situace zrovna ženu? Domnívám se, že to souvisí s převráceným vnímáním role pohlaví v blízkovýchodní kultuře. Velký macho jako Erdoğan nesmí utrpět šrám na pověsti ani na těle. Ženy mají ovšem menší hodnotu, takže si to odnést můžou. Pro nás jen těžko představitelné.) Ministryně se po nějakém tom váhání otočila a odjela do Německa, tweetujíc svoji nespokojenost celému světu. Na ulicích se však mezitím začal shromažďovat dav Turků, příznivců prezidenta Erdoğana, odhadovaný na 1000-2000 osob. Primátor města Rotterdamu, Ahmed Aboutaleb (původem rífský Maročan) zakázal veškerá shromáždění. Demonstranti začali házet po policii kameny, ta proti nim zasáhla a rozehnala je vodními děly a obušky. Málokdy jsou těžištěm mého článku videa, ale tady je jich pár na místě. Rotterdam, 11. března 2017. (První video si musíte rozkliknout na YouTube, přehrávání v embedded režimu totiž autoři nedovolili).
A druhé video.
A na závěr video z Turecka. Demonstranti oblehli budovu nizozemského konzulátu, dostali se na střechu, strhli nizozemskou vlajku a nahradili ji tureckou. (Autor je korespondentem německé RTL v Turecku).
Pár poznámek na závěr.
  1. Jedná se o typický dovezený konflikt. Proč Rotterdam, ale ne Varšava nebo Vilnius? Protože v těch později zmíněných městech nežije významné množství Erdoğanových příznivců. Rovněž Holanďané si tento problém mohli ušetřit, nebýt toho, že jejich průmysl před nějakými 40-50 lety potřeboval levnou pracovní sílu. A hledal tak dlouho, až zálibným okem spočinul na Turecku.
  2. Turecká státnost má výrazně imperiální charakter už od doby, co vznikla, tj. nějakých 900 let. Žádný jiný národ v okolí Evropy nemá tak dlouhou a nepřerušovanou tradici budování svojí říše na cizím území. Vnucovat jiným národům svoji vůli silou je v turecké politice naprostá přirozenost, asi jako když slunce svítí a ptáčci zpívají; divné by bylo to nedělat. Erdoğan je jen dalším pokračovatelem této imperiální tradice, která dočasně ochabla pod vlivem porážek na Balkáně koncem 19.století (ale např. z hlediska takových Kurdů neochabla nikdy). Dělat předvolební kampaň v jiných státech je sice drzost vysokého stupně, ale jeho příznivcům to přijde přirozené. Jsou páni, velcí, silní, mají na to nárok.
  3. Celá věc rozhodně ještě není u konce. Ztráta tváře je pro orientální kultury horší než smrt. Však už také turecký premiér Yıldırım ohlásil “nejtvrdší protiopatření“. Být držitelem nizozemského pasu a nacházet se na tureckém území bude teď asi notně prekérní. Čekat můžeme leccos: zatýkání dalších lidí včetně cizinců, obsazení ambasády, možná i vypuštění další vlny migrantů na Balkán; v tureckých táborech jich žijí 3 miliony a i kdyby se jim do Evropy nechtělo, turecká policie je “přesvědčí” a oni půjdou.
  4. Nizozemské volby jsou za tři dny, ve středu 15. března. Kdo ví, co se do té doby ještě stane na ulicích Haagu, Amsterdamu a Rotterdamu. Těžit z toho můžou Wilders i Rutte, který v kritické situaci ukázal, že má nějakou páteř. Zato multikulturní strany přijdou o dalších pár procent hlasů, patrně natrvalo. Zejména nizozemská sociální demokracie míří k porážce, jakou ještě ve svých dějinách nezažila. Průzkumy jí slibují 9-10 křesel ve 150-členné Tweede Kameer. Ještě před pěti lety jich získali 38. Sledujete to, páni z Lidového domu?
P.S.: (Přidáno odpoledne) Pěkná galerie fotek je zde.
Hudební epilog Klasická skladba Koyunbaba, kterou složil Carlo Domeniconi, byla inspirována jižním Tureckem. Kdo ví, jak by zněla, kdyby ji autor skládal letos. Patrně o něco temněji a podstatně méně pohádkově.
P.S.: Čtete-li rádi tento blog, zvažte (aspoň symbolickou) finanční podporu. Psaní je zadarmo, ale např. propagace příspěvků už nikoliv.

P.S. Tento web funguje bez všelijakých vyskakovacích reklam, placené propagace apod. Důvody jsou mnohé, ale snaha o nezávislost na velkých hráčích je jedním z těch nejpodstatnějších. Až příliš mnoho lidí spoléhá na Facebook a pak se diví.

Zdejším základním principem je dobrovolná podpora od čtenářů. Nejjednodušším způsobem, jak tento blog můžete, milí čtenáři, podpořit, je přispět na Knihovní fond nebo koupit si knihy od jeho autora. Z tiskárny právě dorazily Zapomenuté příběhy 5 a sbírka textů “To nejlepší z blogu 2015-2020“.

Můžete si pořídit také Zapomenuté příběhy, Zapomenuté příběhy 2 či Zapomenuté příběhy 3 a Zapomenuté příběhy 4 pro sebe, pro někoho jiného. Nebo sbírku dystopických povídek Krvavé levandule… K dispozici jsou už také znovu USB disky s nahranými audioknihami.

A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. Opravdu a vážně, však vidíš ten vývoj.