Kolik fanoušků má v Evropě skutečně prezident Erdoğan? Minulý článek “The best of AKP, březen 2017” rozproudil na Facebookové zdi Ondřeje Chutného delší diskusi. Jeden dotaz, jehož autorem byl Tomáš Hečko (tímto mu děkuji za inspiraci), mne přivedl k dalšímu pátrání po “tvrdých číslech”: “Kolik je v západní Evropě skutečně voličů Erdoğanovy strany AKP?” Od toho se samozřejmě odvíjí závažnost či banalita celého problému. Chceme-li tuto otázku zodpovědět, musíme znát u každé země tři čísla: počet oprávněných voličů (tj. tureckých občanů), procento hlasů odevzdaných AKP a volební účast. Jednotlivě by se tato čísla velmi obtížně sháněla, ale naštěstí existuje místo, na kterém jsou všechna pohromadě: je jím Haberler.com, uvádějící přesný přehled hlasů podle jednotlivých zemí. Všechno je sice psáno turecky, ale s trochou snahy se člověk zorientuje. Výsledky z ciziny jsou k nalezení pod záložkou Yurtdışı Sonuçları, a to podle jednotlivých zemí, ba i konzulátů. Shrnul jsem do následující tabulky, jak to vypadalo při posledních volbách (1.listopadu 2015) v různých zemích Evropy. Tučně vyznačené výsledky jsou ty, kde AKP přesáhla celoturecký průměr (48,5%).
ZeměOprávnění voličiÚčast% pro AKPHlasů pro AKP
Německo1.411.19840,79%59,70%340.249
Francie317.99744,95%58,36%82.442
Nizozemsko245.52346,66%69,66%78.793
Rakousko107.88040,62%68,96%29.972
Švýcarsko93.25944,75%29,11%12.030
ČR83847,97%17,96%177
Nejprve k volební účasti. Právě dnes vyšel na iDnes komentář pana Tomáše Láně, bývalého velvyslance ČR v Turecku. Píše v něm mimo jiné:
Volební účast zahraničních Turků byla ve všech třech případech poměrně nízká, nejnižší v roce 2014, necelých 10 %, v roce 2015 pak cca 32,5 % respektive něco přes 40 %. Svědčí to o malém zájmu turecké diaspory o turecké volby. Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/komentar-turecke-utoky-na-evropy-tomas-lane-fz9-/zahranicni.aspx?c=A170321_153915_zahranicni_neh
S tím takzvaným malým zájmem bych si dovolil nesouhlasit. Turečtí občané v cizině mohou odevzdat svůj hlas pouze fyzicky na tureckých konzulátech a velvyslanectvích. Hlasování poštou je zakázáno (viz tento článek). To je samozřejmě docela zásadní logistická obtíž. Doma v Turecku má naprostá většina voličů svoji volební místnost někde “za rohem”. Turek v cizině musí dojet na nejbližší konzulát, což může být také v jiném městě, a ještě se trefit do nějakých úředních hodin. (Je ovšem také pravda, že zahraniční volební místnosti na konzulátech se otevírají už pár dnů před volbami, takže má na to více času.) Jestliže tedy i přes tyto nesnáze osobně odvolí 40-45 % Turků, je to naopak znak velkého zájmu o volby. Také nárůst z 10 % v roce 2014 na 40 % koncem roku 2015 svědčí o velmi účinné mobilizaci z Ankary. Pro srovnání: u nás v ČR se volební účast při volbách do PSP ČR pohybuje kolem 60 % a počet hlasů odevzdaných na konzulátech v cizině je mizivý (tisíce). Dále k výsledkům. AKP je mezi tureckými občany v cizině evidentně dosti populární. O hodnotách jako v Nizozemsku (69,66%) si Erdoğan doma může nechat jen zdát, resp. blíží se jim jen ve svých největších baštách (Sivas, Trabzon). Ve velkých městech jako Istanbul a Ankara se AKP pohybuje pod 50 %. Není tedy divu, že se Erdoğan a jeho spolustraníci tak snažili proniknout do německých a nizozemských sálů. Jejich voličská komunita v západní Evropě je docela silná a v případě těsného výsledku referenda v Turecku samotném by mu mohla dodat právě ty rozhodující hlasy. Dívám-li se na tato čísla, vychází mi z toho následující:
  • Postavení AKP v tureckých komunitách na Západě je větší, než by člověk po desítkách let koexistence s evropskou kulturou čekal.
  • Ankara prokázala významnou schopnost mobilizace svých příznivců.
  • Potenciál pro vznik “států ve státě” je v Nizozemsku, Německu i Rakousku nutno brát vážně. Otázka je, do jaké míry se tak už stalo.
  • V Německu nadprůměrně (16 %) zabodovala i kurdská strana HDP, takže riziko vzplanutí dovezených konfliktů je tam rovněž nutno brát vážně.
O Erdoğanovi a jeho politických nápadech tedy nejspíš ještě uslyšíme více, než bychom chtěli. Má zde dost fanoušků na to, aby je pomáhali prosazovat do praxe.
Hudební epilog V Praze prší už od rána a nějakou chvíli ještě asi pršet bude.
P.S.: Čtete-li rádi tento blog, zvažte (aspoň symbolickou) finanční podporu. Psaní je zadarmo, ale např. propagace příspěvků už nikoliv.

P.S. Tento web funguje bez všelijakých vyskakovacích reklam, placené propagace apod. Důvody jsou mnohé, ale snaha o nezávislost na velkých hráčích je jedním z těch nejpodstatnějších. Až příliš mnoho lidí spoléhá na Facebook a pak se diví.

Zdejším základním principem je dobrovolná podpora od čtenářů. Nejjednodušším způsobem, jak tento blog můžete, milí čtenáři, podpořit, je přispět na Knihovní fond nebo koupit si knihy od jeho autora. Z tiskárny právě dorazily Zapomenuté příběhy 5 a sbírka textů “To nejlepší z blogu 2015-2020“.

Můžete si pořídit také Zapomenuté příběhy, Zapomenuté příběhy 2 či Zapomenuté příběhy 3 a Zapomenuté příběhy 4 pro sebe, pro někoho jiného. Nebo sbírku dystopických povídek Krvavé levandule… K dispozici jsou už také znovu USB disky s nahranými audioknihami.

A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. Opravdu a vážně, však vidíš ten vývoj.