Následující mapa ukazuje, jak to bylo s poměrem „Ano/Ne“ v jednotlivých provinciích Turecka.

Čím hlubší červená, tím silnější odmítnutí Erdoğanových reforem, a čím hlubší modrá, tím silnější souhlas.

Jak vidíme, existují dvě oblasti odporu vůči turecké cestě k autokracii: západní a jižní pobřeží, které je zvyklé na každodenní styk s evropskými turisty a za desítky let tohoto kontaktu se samo značně poevropštilo. A jihovýchodní „růžek“ s převahou etnických Kurdů.

Střední Anatolie a pobřeží Černého moře je ovšem Erdoğanova země. Tyto oblasti byly dříve řídce osídlené, ale vysoká porodnost mezi věřícími Turky (a nízká porodnost u sekularizovaných Turků ze západního pobřeží) vedla k tomu, že nabyly v politice rozhodujícího vlivu. Turecká populace vzrostla od roku 1930 více než pětinásobně – ze 14 milionů na 80 milionů lidí. Většina tohoto přírůstku byla právě v konzervativní venkovské Anatolii. Tento vývoj se stal pro Atatürkovu sekulární republiku nakonec osudným.

Růst turecké populace od roku 1930.

I ten Istanbul, který býval kosmopolitním přístavem, se skrze masivní imigraci venkovských Turků z Anatolie posunuje někam jinam. V referendu sice město Istanbul hlasovalo proti, ale rozdíl byl velmi těsný – 49/51, když v celém státě to dopadlo 51/49.

Konec stručného hlášení. Zde na palubě Pendolina ČD se nedají sepisovat příliš dlouhé traktáty.