Před 150 lety změnila Aljaška majitele. Výměna ruské vlajky za americkou stála USA celkem 7 200 000 tehdejších dolarů. Nikdo tehdy ještě nevěděl, kolik bohatství leží pod nehostinnou severskou tajgou.

Aljaška z vesmíru

Ruské kolonie v Americe vznikly v 18.století. Byl to řetězec nepříliš velkých osad, které sloužily zejména jako základny pro lov kožešinových zvířat. Zvlášť místní mořské vydry patřily k „nedobrovolným dárcům“ těch nejkvalitnějších kožešin, jaké se ve světě savců vyskytují.

Rusové se dokázali poměrně pevně uchytit na Aleutských ostrovech, jejichž původní obyvatelstvo potkal stejný osud, jako většinu Indiánů severní Ameriky: bylo zdecimováno zavlečenými chorobami i puškami kolonistů. Na aljašském pobřeží už jejich moc tak silná nebyla. Místní Indiáni – Tlingitové – byli bojovní a kdykoliv mohli ustoupit do neproniknutelné divočiny ve vnitrozemí. Navíc si brzy od různých pokoutních obchodníků také opatřili pušky a munici, čímž se síly vyrovnaly.

Hlavním problémem Rusů v Americe ovšem nebyli Indiáni. Hlavním problémem Rusů v Americe byli jiní Evropané.

Ruské osady na aljašském pobřeží byly nesmírně izolované. Na první pohled to tak nevypadá, vždyť ruská Čukotka a Kamčatka nejsou zase tak daleko (aspoň na poměry severního Pacifiku). Jenže v první polovině 19.století nebyla Rusům jejich blízkost k ničemu.

Z hlediska funkčnosti carského impéria se ruské osady v Americe nacházely na opačném konci světa. Styk s nimi byl mimořádně obtížný. Přístav Vladivostok dosud neexistoval (začal se stavět až v roce 1860, kdy Rusové získali Vnější Mandžusko od Číny). Transsibiřská magistrála, železnice protínající pustinu, tím pádem už vůbec neexistovala. Neexistovaly ale ani velké průplavy: Suezský ani Panamský. Centrem ruské říše byl Petrohrad. Pokud někdo z Petrohradu zatoužil po návštěvě ruské Ameriky, čekala jej plavba napříč dvěma oceány a všemi klimatickými pásmy – z Evropy přes celý Atlantik až do subpolárních moří kolem jižní Argentiny, pak zase na sever podél jihoamerického pobřeží, přes rovník, kolem Mexika, Kalifornie a Oregonu. Pěkných dvacet tisíc kilometrů putování. (Cestu si můžete naklikat sami zde).

Královnou tehdejších moří byla Velká Británie, která měla na severu kontinentu svoje zájmy (konkrétně Kanadu) a vůči jejíž Royal Navy byly ruské osady na aljašském pobřeží bezmocné. Kdyby se Angličané rozhodli, že si oblast zaberou, nedokázaly by jim místní ruské posádky klást účinný odpor.

Vztahy mezi Británií a Ruskem přitom tehdy nebyly zrovna dobré, takže scénář násilného záboru byl zcela reálný. Britové se obávali ruské expanze do střední Asie, která potenciálně ohrožovala perlu královské koruny – Indii. Rusové zase měli dojem, že se je Britové snaží „zašpuntovat“ ve vnitřních mořích Evropy (Baltském a Černém), jejichž úzké výjezdy se dají snadno kontrolovat. Oba dojmy měly reálný základ. Ruská říše skutečně toužila po přístavech na pobřeží Indického oceánu a Londýn zase spřádal složité diplomatické pavučiny, jejichž součástí bylo Dánsko i Turecko: dvě mocnosti, které mohly pohyb ruských lodí skrze průlivy velmi účinně kontrolovat.

Opevnění Dardanel u Gallipoli

Co v takové situaci? Co s takovými „nemovitostmi“?

… Prodat. Najde-li se ovšem kupec. Za kolik?

Tou dobou samozřejmě nikdo netušil, jak nesmírné bohatství nerostných surovin se pod zmrzlou polární krajinou skrývá.

Zbytek článku o tom, jak jedna opuštěná krajina změnila majitele, najdete na 067.cz, buď za 25 Kč jednorázového vstupného, nebo v rámci předplatného.

067.cz: Marian Kechlibar – Zlato za zlato – Konec ruské Ameriky.


Hudební epilog

Sitka, nebo-li bývalý Nový Archangelsk. Je možné, že některý z kmenových tanečníků se jmenuje třeba Kvasnikov. Ruská příjmení v regionu zůstala, stejně jako pravoslavná víra. Představa indiánského popa nám přijde legrační, ale v okolí Sitky jej můžete opravdu potkat.