Na extremismus nemají v Evropě monopol jen náboženští radikálové. Významným problémem je na Západě i Antifa. Při zasedání G20 v Hamburku můžeme čekat opravdovou pouliční válku.
Začnu dvěma vzpomínkami.
Památník bitvy národů (1813) a Jezero slz
Vzpomínka první: Lipsko, SRN.
Bylo krásné ráno a šli jsme se jako správní turisté podívat na památník Bitvy národů. Je to olbřímí kus ponuré teutonské architektury, před kterým leží Jezero slz, uvnitř pak panuje stísněné ticho střežené desetimetrovými postavami strážců mrtvých (Totenwächter). Postaven byl koncem 19.století, v době, kdy pruský militarismus byl na vzestupu.
Doporučuji k návštěvě, chcete-li pochopit mentalitu, která vedla Němce k rozpoutání dvou světových válek. O tomhle temném germánském mysticismu se dá přečíst mnohé, ale zážitek z architektury je bezprostřednější. Ani fotky nestačí, nedokážou totiž sdělit ten ohromující a deptající dojem, který tahle kamenná velebudova na malého človíčka-návštěvníka má. Toto není místo pro lidi, živé ani mrtvé; tady se uctívají masy obětované ve jménu Vladaře a Státu. Jsem docela rád, že něco podobného nestojí v Čechách.
Strážci mrtvých
Nu, a vyšli jsme po nějaké té hodince ven a všude policajtů jak much. Odhadoval jsem jich minimálně tisíc. Zaparkované policejní dodávky se táhly celým parkem až ke smyčce tramvaje, což bylo nějakých pět set metrů.
Co že se to děje? Brzy jsem na to přišel: měli tu sraz skinheadi. Asi tak padesát skinheadů celkem. Poměr policie ku demonstrujícím byl cca 20 ku 1.
Policejní opatření náhle končila na mostě, za kterým leží zastávka S-Bahnu. Na tu jsme šli, chtějíce zpátky do centra, a na nástupišti nehlídal vůbec nikdo. Zrovna přijela další souprava, vystoupilo osm skinů, kteří na nás s rozkoší hajlovali. Ke své hanbě musím přiznat, že jsem držel klapačku a tvářil se neutrálně. Poslední, o co jsem v daném momentě stál, bylo prozradit se přízvukem jako schmutziger Slovan.
Nicméně celkový dojem byl, že policie má akci samotnou pod kontrolou a nedovolí žádné zásadnější narušení pořádku. Proč nehlídali i zastávku S-Bahnu, nevím. (Ale berme to jako důkaz, že to s tou německou dokonalostí není zas tak žhavé.)
Vzpomínka druhá: Drážďany, SRN.
Studený podzimní večer nebyl zrovna nudný. Celý střed města se otřásal chaosem. Dorazila Antifa.
Antifa v Drážďanech. Jiná demonstrace. Asi to tam mají rádi.
Nikdy jsem nic podobného neviděl. Třicátá léta v kulisách jednadvacátého století. Tisícihlavý dav stejně oblečených jedinců, kteří dokonce měli vesměs stejné boty (!), si dělal, co chtěl. Pršely kameny, létaly dělbuchy, jediná popelnice nezůstala nastojato.
Nejvíc mě fascinovala (negativně) schopnost útočníků manévrovat, která prokazovala cílený výcvik. Když někudy běželi, běželi v husí řadě za sebou se stejnými odstupy, jako vojáci. Pak se náhle přeformovali třeba do čtverce pět krát pět a udeřili na nějakou policejní skupinku. Toto nebylo náhodné shromáždění protestujících, to byly dobře organizované jednotky extremistů.
Policie neměla situaci pod kontrolou. Maximum, co se jim dařilo, bylo zablokovat některé užší uličky řadou obrněných vozidel stojících vedle sebe, ale Antifa si s nimi hrála jako kočka s myší. Bylo nápadné, jak vlažně reagují němečtí těžkooděnci na létající projektily, až moc mírně. PČR by v téhle situaci už dávno vytáhla pendreky, americká policie nejspíš palné zbraně; Němci v uniformách jenom drželi zdi ze štítů a ani se nesnažili ty nejhorší jedince vytáhnout z davu a zatknout.
Za chvíli jsem se podíval na mobil a žádný signál. “Aha,” komentoval to jeden z přítomných Němců. “Policie vypnula GSM, aby se tamti nemohli domlouvat.” Zavolali jsme si znovu až někdy po jedenácté večer.
Byla to ostuda pro německý stát.
Tahle epizoda ve mě zanechala dost silný dojem a bavil jsem se od té doby s několika Němci, co si o tom myslí. Říkali mi dost podobné věci.
Na levicový a pravicový extremismus neplatí v Německu stejný metr. Levicové strany mají k Antifě sympatie, které se projevují tím, že ji nechají dělat spoustu věcí, které by skinheadům neprošly. Nikdo si neumí představit, že by parta holohlavců v bomberech zabrala prázdný dům v Lipsku nebo v Berlíně a zřídila si tam nějaké komunitní Heil-88-Centrum, ale podobných objektů v režii Antify existuje spousta.
(U nás taky, že? Jenom ti naši zatím nejsou tak násilní. Ale vzpomeňte si na to, že když měla být vyklizena Klinika, dorazila ji hájit řada politiků. Od Zelených bych to čekal, ti v tomhle směru nemají dospělý rozum; ale že jim svého času pomohl i Andrej Babiš, to by nemělo zůstat zapomenuto. Později si to sice rozmyslel, ale stejně mi není jasné, co mohlo vést k těm prvotním sympatiím.)
Apropos, squat zevnitř. Vila Milada, vedle níž jsem kdysi bydlel na kolejích 17.listopadu. Se squatery nebylo zrovna lehké soužití, bordel kolem jejich sídla byl neskutečný. Psí exkrementy všude (možná nejen psí), vítr honil kolem budov krabice od vypité Hradní svíce, různé zahozené hadry, občas jsme ucítili dým z ohně, o kterém jsme doufali, že zůstane pod kontrolou. Obyvatelé smrděli tak, že když se šli do sousední menzy umýt, zůstával po nich odér v chodbách, kterými prošli, třeba dvacet minut. Část z nich působila dojmem těžkých narkomanů.
Milada zevnitř. To by se asi původní majitel vily divil.
Zpět k Německu. Jak zmíněno, oficiální struktury jednají s Antifou daleko mírněji než s představiteli pravicového extremismu, což jim umožňuje se lépe organizovat. Důvod, proč mohla celé centrum Drážďan zaplavit masa černě uniformovaných jedinců, je jednoduchý: na velké akce se sjedou autobusy z celého Německa, plné příslušníků místních oddílů. Někdy jim přijedou i posily z ciziny (třeba Itálie). Stovka autobusů = 2-3 tisíce bijců.
Antifa dostává finanční podporu na své projekty od německých měst, spolkových zemí i federace. Svého času se tomu CDU snažila částečně zabránit zavedením tzv. Extremismusklausel (2011), což bylo opatření, které mělo zabránit čerpání federálních zdrojů na podporu akcí pořádaných extremistickými hnutími. Klauzule platila tři roky a po celou dobu proti ní bojovaly tři strany: Zelení, sociální demokraté a postkomunisti Die Linke, což nejlépe vypovídá o tom, koho skutečně postihla. Právě na nátlak sociální demokracie byla klauzule v roce 2014 opět zrušena a od té doby se může vesele čerpat dále.
Centrálou Antify je Rigaerstrasse v Berlíně, obří squat, který je dlouhodobě tolerován až podporován levou částí politické scény. Jelikož nová městská vláda v Berlíně se sestává právě ze sociálních demokratů, Die Linke a Zelených, vypadalo to, že Rigaerstrasse má zajištěnou růžovou budoucnost. Poslední dobou ale násilnické tlupy začínají přerůstat salonním levičákům z radnic přes hlavu.
Kolem Rigaerstrasse dochází dlouhodobě k takových “kratochvílím”, jako je zapalování zaparkovaných aut, zejména dražších, a k zakládání různých menších či větších ohňů. Jakýkoliv pokus o nasazení hasičů či policie vyvolá okamžitě reakci v podobě házení dlažebních kostek či dokonce molotovů. Právě před 14 dny došlo v místě k opravdové bitvě, která trvala celou noc; podrobný článek včetně fotografií najdete třeba v Berliner Zeitung nebo na Berliner Morgenpost. O pár dní později zaútočili antifáři na kabelová zařízení na třinácti různých nádražích, čímž vyvolali dopravní kolaps. (Podle mého názoru toto splňuje definici terorismu. Kdyby něco takového udělali islámští radikálové, stoprocentně vyfasují tento paragraf.)
Našel jsem i nějaké video, ale je dost rozmazané.
Toto není první, druhá ani desátá bitva v téhle ulici, něco menšího až středního se tam semele tak dvakrát do měsíce, před nějakým časem se obránci dokonce vyznamenali tím, že dočasně oslepili laserem pilota policejního vrtulníku.
Berlínské úřady se po poslední akci vzmohly k nějakým opatřením: Rigaer Strasse bude vyasfaltována, aby nebylo odkud brát dlažební kostky. Bezchybná úvaha… ty kostky přeci nelétají samy od sebe, házejí je ruce, a ty ruce, společně s těly a mozky, si tam vesele bydlí dále. Ale nutno přiznat, že pro hasiče a policisty to představuje malé, ne zcela bezvýznamné plus.
Skutečný vrchol pouličního násilí se letos čeká za pár dní v Hamburku, kde se má konat summit G20. Na místo se sjedou násilníci z desítek různých zemí. K organizaci jejich aktivit vznikla zastřešující nadnárodní organizace “Hamburg-Welcome to Hell”, jejíž rudočerné stránky si můžete prostudovat zde. Policie zatím počítá se 100 000 demonstranty.
A kdo že jim tak vadí? Není to turecký autoritář Recep Tayyip Erdoğan, který drží ve vězení několik desítek tisíc politických vězňů; není to ani vládní delegace Saúdské Arábie, země, kde “zítra znamená středověk” a kde se veřejně sekají hlavy za zločiny typu “čarodějnictví”. Je to Donald J. Trump, který měl problém najít v Hamburku vůbec ubytování; dokonce se jeden čas uvažovalo o tom, že jej raději ubytují v Berlíně a budou vozit každý den helikoptérou tam a zpátky. Nakonec mu nějaký pokoj zařídil hamburský magistrát.
Bohužel ty hoteliéry chápu. Trump odjede, oni zůstanou a o pár dní později může jejich hotel také lehnout popelem ve jménu revoluční spravedlnosti. S takto rozkvetlou násilnou pouliční scénou je podobné riziko reálné.
Říkal mi kdysi jeden lékař, že se nevyplatí pěstovat si v těle žádný chronický zánět, protože se časem může zvrhnout v rakovinu. Západní státy si, jak vidno, pěstují docela slušný chronický zánět. Přijde jednoho dne opravdu rakovina?
Někdy mám pocit, že už přišla, jenom diagnóza schází.
Hudební epilog
Trochu po válečnicku.
P.S.: Čtete-li rádi tento blog, zvažte (aspoň symbolickou) finanční podporu. Psaní je zadarmo, ale např. propagace příspěvků už nikoliv.
P.S. Tento web funguje bez všelijakých vyskakovacích reklam, placené propagace apod. Důvody jsou mnohé, ale snaha o nezávislost na velkých hráčích je jedním z těch nejpodstatnějších. Až příliš mnoho lidí spoléhá na Facebook a pak se diví.
Zdejším základním principem je dobrovolná podpora od čtenářů. Nejjednodušším způsobem, jak tento blog můžete, milí čtenáři, podpořit, je přispět na Knihovní fond nebo koupit si knihy od jeho autora. Z tiskárny právě dorazily Zapomenuté příběhy 5 a sbírka textů “To nejlepší z blogu 2015-2020“.
