Tahle epizoda ve mě zanechala dost silný dojem a bavil jsem se od té doby s několika Němci, co si o tom myslí. Říkali mi dost podobné věci. Na levicový a pravicový extremismus neplatí v Německu stejný metr. Levicové strany mají k Antifě sympatie, které se projevují tím, že ji nechají dělat spoustu věcí, které by skinheadům neprošly. Nikdo si neumí představit, že by parta holohlavců v bomberech zabrala prázdný dům v Lipsku nebo v Berlíně a zřídila si tam nějaké komunitní Heil-88-Centrum, ale podobných objektů v režii Antify existuje spousta. (U nás taky, že? Jenom ti naši zatím nejsou tak násilní. Ale vzpomeňte si na to, že když měla být vyklizena Klinika, dorazila ji hájit řada politiků. Od Zelených bych to čekal, ti v tomhle směru nemají dospělý rozum; ale že jim svého času pomohl i Andrej Babiš, to by nemělo zůstat zapomenuto. Později si to sice rozmyslel, ale stejně mi není jasné, co mohlo vést k těm prvotním sympatiím.) Apropos, squat zevnitř. Vila Milada, vedle níž jsem kdysi bydlel na kolejích 17.listopadu. Se squatery nebylo zrovna lehké soužití, bordel kolem jejich sídla byl neskutečný. Psí exkrementy všude (možná nejen psí), vítr honil kolem budov krabice od vypité Hradní svíce, různé zahozené hadry, občas jsme ucítili dým z ohně, o kterém jsme doufali, že zůstane pod kontrolou. Obyvatelé smrděli tak, že když se šli do sousední menzy umýt, zůstával po nich odér v chodbách, kterými prošli, třeba dvacet minut. Část z nich působila dojmem těžkých narkomanů. Zpět k Německu. Jak zmíněno, oficiální struktury jednají s Antifou daleko mírněji než s představiteli pravicového extremismu, což jim umožňuje se lépe organizovat. Důvod, proč mohla celé centrum Drážďan zaplavit masa černě uniformovaných jedinců, je jednoduchý: na velké akce se sjedou autobusy z celého Německa, plné příslušníků místních oddílů. Někdy jim přijedou i posily z ciziny (třeba Itálie). Stovka autobusů = 2-3 tisíce bijců. Antifa dostává finanční podporu na své projekty od německých měst, spolkových zemí i federace. Svého času se tomu CDU snažila částečně zabránit zavedením tzv. Extremismusklausel (2011), což bylo opatření, které mělo zabránit čerpání federálních zdrojů na podporu akcí pořádaných extremistickými hnutími. Klauzule platila tři roky a po celou dobu proti ní bojovaly tři strany: Zelení, sociální demokraté a postkomunisti Die Linke, což nejlépe vypovídá o tom, koho skutečně postihla. Právě na nátlak sociální demokracie byla klauzule v roce 2014 opět zrušena a od té doby se může vesele čerpat dále. Centrálou Antify je Rigaerstrasse v Berlíně, obří squat, který je dlouhodobě tolerován až podporován levou částí politické scény. Jelikož nová městská vláda v Berlíně se sestává právě ze sociálních demokratů, Die Linke a Zelených, vypadalo to, že Rigaerstrasse má zajištěnou růžovou budoucnost. Poslední dobou ale násilnické tlupy začínají přerůstat salonním levičákům z radnic přes hlavu. Kolem Rigaerstrasse dochází dlouhodobě k takových “kratochvílím”, jako je zapalování zaparkovaných aut, zejména dražších, a k zakládání různých menších či větších ohňů. Jakýkoliv pokus o nasazení hasičů či policie vyvolá okamžitě reakci v podobě házení dlažebních kostek či dokonce molotovů. Právě před 14 dny došlo v místě k opravdové bitvě, která trvala celou noc; podrobný článek včetně fotografií najdete třeba v Berliner Zeitung nebo na Berliner Morgenpost. O pár dní později zaútočili antifáři na kabelová zařízení na třinácti různých nádražích, čímž vyvolali dopravní kolaps. (Podle mého názoru toto splňuje definici terorismu. Kdyby něco takového udělali islámští radikálové, stoprocentně vyfasují tento paragraf.) Našel jsem i nějaké video, ale je dost rozmazané. Toto není první, druhá ani desátá bitva v téhle ulici, něco menšího až středního se tam semele tak dvakrát do měsíce, před nějakým časem se obránci dokonce vyznamenali tím, že dočasně oslepili laserem pilota policejního vrtulníku. Berlínské úřady se po poslední akci vzmohly k nějakým opatřením: Rigaer Strasse bude vyasfaltována, aby nebylo odkud brát dlažební kostky. Bezchybná úvaha… ty kostky přeci nelétají samy od sebe, házejí je ruce, a ty ruce, společně s těly a mozky, si tam vesele bydlí dále. Ale nutno přiznat, že pro hasiče a policisty to představuje malé, ne zcela bezvýznamné plus. Skutečný vrchol pouličního násilí se letos čeká za pár dní v Hamburku, kde se má konat summit G20. Na místo se sjedou násilníci z desítek různých zemí. K organizaci jejich aktivit vznikla zastřešující nadnárodní organizace “Hamburg-Welcome to Hell”, jejíž rudočerné stránky si můžete prostudovat zde. Policie zatím počítá se 100 000 demonstranty. A kdo že jim tak vadí? Není to turecký autoritář Recep Tayyip Erdoğan, který drží ve vězení několik desítek tisíc politických vězňů; není to ani vládní delegace Saúdské Arábie, země, kde “zítra znamená středověk” a kde se veřejně sekají hlavy za zločiny typu “čarodějnictví”. Je to Donald J. Trump, který měl problém najít v Hamburku vůbec ubytování; dokonce se jeden čas uvažovalo o tom, že jej raději ubytují v Berlíně a budou vozit každý den helikoptérou tam a zpátky. Nakonec mu nějaký pokoj zařídil hamburský magistrát. Bohužel ty hoteliéry chápu. Trump odjede, oni zůstanou a o pár dní později může jejich hotel také lehnout popelem ve jménu revoluční spravedlnosti. S takto rozkvetlou násilnou pouliční scénou je podobné riziko reálné. Říkal mi kdysi jeden lékař, že se nevyplatí pěstovat si v těle žádný chronický zánět, protože se časem může zvrhnout v rakovinu. Západní státy si, jak vidno, pěstují docela slušný chronický zánět. Přijde jednoho dne opravdu rakovina? Někdy mám pocit, že už přišla, jenom diagnóza schází.
Hudební epilog Trochu po válečnicku.
P.S.: Čtete-li rádi tento blog, zvažte (aspoň symbolickou) finanční podporu. Psaní je zadarmo, ale např. propagace příspěvků už nikoliv.