- osobní data všech držitelů řidičských průkazů, včetně fotek,
- údaje o vozidlech registrovaných ve Švédsku, rovněž většiny armádních vozidel a vozidel tajné služby,
- detailní informace o infrastruktuře, např. nosnosti mostů, což má určitý vojenský význam pro případ invaze,
- údaje o osobách nacházejících se v programu na ochranu svědků (díky, státe!, vzkazují lidé, kteří chtěli pomoci právu),
- údaje o tom, kdo je členem které tajné jednotky v ozbrojených silách (díky, státe! vzkazují lidé, kteří jej mají chránit).
To, že státy sbírají data na své občany, není zas tak nový jev. O různé formy sčítání obyvatel nebyla nouze ani ve starověku a středověku a výsledkem jsou zajímavé dokumenty, které nám dnes aspoň trochu umožňuji poznat historii vlastní civilizace. Jedním takovým dokumentem je Domesday Book, podrobný průzkum Anglie v roce 1086. Nechal jej provést Vilém Dobyvatel, který chtěl mít představu, kolik by ze svého království mohl vymoci na daních. Průzkum začal velmi pečlivým zkoumáním několika hrabství, rozsah zkoumaných detailů se ale ukázal být tak nepraktický, že v další fázi byla akce poněkud zeštíhlena a zredukována. I tak víme o Vilémově Anglii kdeco, včetně jmen všech majitelů půdy a toho, kolik vlastnili dobytčat. (Mimochodem, problém s přílišnou detailností průzkumu se v různých podobách objevuje dodnes. Masově sbíraná data vytvářejí obrovskou haldu digitální hlušiny, ve které se nikdo pořádně nevyzná. Proto je tak velkým tématem data mining. Jenže ten je prováděn neživými programy, takže se nedá vyloučit, že místo cenných výsledků vygeneruje exaktně vypadající nesmysly.) Co se ovšem od Vilémových časů změnilo, je zranitelnost a zneužitelnost takto nasbíraných dat. Kdyby ve starém Londýně seděl tajný byzantský agent, který by po nocích opisoval Domesday Book a posílal opsané stránky domů do Konstantinopole, nemuselo by to Normany příliš trápit. Pravděpodobnost, že by Byzantinci dokázali takové informace účinně použít proti Anglii, byla víceméně nula. Údaji o tom, zda se v řece Humberu dají ulovit štiky, se ve středověku válka nevyhrávala. Jak se svět rozvíjel, stávaly se databáze čím dál citlivější, ale dlouhou dobu byly chráněny proti zneužití aspoň tím, že se nacházely někde na papíře a pod zámkem, případně navíc pod stráží. Není jednoduché okopírovat a ofotit metráky písemných materiálů, aniž byste se prozradil. Jedinců, kterým se něco takového podařilo, je velmi málo. Známý je třeba Mitrochinův archiv, který vznikl tak, že bývalý archivář KGB si nějakých třicet let dělal výpisky ze zajímavých dokumentů, které mu prošly rukama. Po pádu Sovětského svazu je pak předal Britům. To neznamená, že by papírové databáze byly nutně bezpečné. Přesvědčili se o tom například nizozemští Židé poté, co do země vpadli Němci. Pečlivě vedené úřední záznamy nizozemské vlády byly pro nacisty zlatým dolem na informace. Výsledkem bylo, že jen málokterý Žid dokázal úspěšně předstírat, že jím není. Pouze 27 % nizozemských Židů přežilo druhou světovou válku, zatímco v sousední Belgii to bylo 60 %. (Článek na Yad Vashem.) Naproti tomu Československá republika tehdy ještě detailní centralizované záznamy nevedla; venkovské matriky se občas zdařilo zfalšovat. Kolik lidí vděčí této úřední nedůslednosti za život, těžko říci. Moderní digitalizované databáze jsou z hlediska bezpečnosti opravdovým dárkem z pekel. Zabezpečit elektronicky uchovávaná data na serverech je těžké a drahé. Lidí, kteří mají příslušnou odbornost, je málo a jejich práce není na první pohled vidět. Nadřízení, kteří rozhodují o jejich zaměstnání a platech, vesměs nemají ponětí o obsahu jejich práce. Zato však vědí, že se v této kolonce rozpočtu dá vždycky něco škrtnout, aniž by to daňového poplatníka bezprostředně zabolelo. Další věc, která je nová a nezažitá, je skutečnost, že na Internetu je všude “blízko”. Ve fyzickém světě si nemusíte lámat hlavu nad protivníky, kteří se nenacházejí v okolí chráněného objektu. Na síti sousedíte bezprostředně s celým světem a vaše brány neustále oťukávají anonymní zvědavci z Brazílie, Singapuru a Jižní Afriky. Pobavte se s jakýmkoliv administrátorem, nebude se vám to líbit. Mojí osobní noční můrou je plošná databáze DNA. Vznik něčeho takového bych opravdu nerad viděl, přitom technicky je to možné – takže nejspíš přijde den, kdy se to někdo někde pokusí realizovat. V naší genetické informaci je zapsána spousta zajímavých skutečností – třeba to, kdo je skutečně čím biologickým otcem. Nebo to, vůči kterým nemocem či chemikáliím jsme citlivější než ostatní. Únik takové databáze by představoval nenapravitelnou katastrofu. Hesla si po úniku dat můžete změnit; se svojí DNA nic nenaděláte, s tou musíte žít až do smrti. Optimistická sci-fi ráda popisuje světy, ve kterých se zraněnému člověku vyrobí podle jeho genetiky nový orgán na míru. Já se spíš obávám světa, kde se člověku na míru vyrobí “osobní jed”.
Hudební epilog Když už jsme probírali to Švédsko, je to také velmoc v oblasti metalové hudby. Falconer je jedna z mých oblíbených kapel.
P.S.: Čtete-li rádi tento blog, zvažte (aspoň symbolickou) finanční podporu. Psaní je zadarmo, ale např. propagace příspěvků už nikoliv.