Turecký prezident Erdoğan zasahuje do německé předvolební kampaně. V Duisburgu vznikla turecká politická iniciativa, která půjde do voleb s cílem získat primátorské křeslo.
První byla vlastně ta druhá zpráva, která se našim médiím vyhnula.
Město Duisburg. Nebo Ostrava? Ne, přeci jen Duisburg.
Duisburg je významné město ležící u soutoku řek Ruhr a Rýn, v tradičním průmyslovém srdci Německa. S počtem obyvatel kolem půl milionu si jej můžeme představit jako větší Ostravu, postiženou rovněž stejným druhem problémů. Úpadek těžkého průmyslu způsobil zvýšení nezaměstnanosti, jen částečně kompenzované rozvojem sektoru služeb. Podobně jako Ostravsko, i Duisburg spoléhal v letech svého růstu na gastarbeitery, pracovníky odjinud, kteří představovali pro velké podniky nezbytnou pracovní sílu.
V oblasti Ostravska se ovšem zaměstnanci Vítkovic, Nové huti a podobných průmyslových gigantů rekrutovali ze sousedních území – Slovenska a Polska. Část z nich se oženila a usadila, jejich potomci jsou dnes k rozpoznání jen podle cizích příjmení. Část z nich se poté, co jejich pracovní místa zanikla, vrátila zpět do rodných zemí.
(Ostatně autor těchto řádek se taky narodil v Ostravě. Však se podívejte na moje příjmení. Pokud si lámete hlavu nad jeho původem, je bulharské a znamená jantar.)
Německý průmysl rovněž v padesátých až sedmdesátých letech přitáhl řadu pracovníků z ciziny – Italů, Španělů, Poláků, Jugoslávců. A Turků. První vyjmenované skupiny se vesměs vstřebaly do německé společnosti podobně, jako Poláci a Slováci u nás. Často i s velkým úspěchem. Z rodu duisburských gastarbeiterů pochází například Udo di Fabio, narozený na dělnickém předměstí, který to dotáhl až do německého Ústavního soudu v Karlsruhe, kde sloužil jako ústavní soudce dvanáct let. Ještě v důchodu pak připoutal pozornost médií otevřenou kritikou kancléřky Angely Merkel za migrační krize. (Podle Fabiova názoru nesmí německý stát rezignovat na účinnou ochranu hranic, ke které je ústavně zavázán.)
S integrací či asimilací Turků to ovšem bylo – a zůstává – daleko horší.
Už první mechanismus, který tak dobře zafungoval u jiných etnik, v jejich případě selhal – a to je ochota brát si neturecké partnery. Příchozí gastarbeiteři pocházeli často z nejchudších a nejkonzervativnějších oblastí Anatolie, kde bylo normou, že manželství dohadují rodiče snoubenců. Dohodnutá svatba se zároveň stala dobrým prostředkem, jak z Anatolie do Evropy dostat svoje dcery. Berlínský institut pro výzkum obyvatelstva vydal v roce 2009 podrobnou zprávu o integraci jednotlivých migrantských skupin, ze které mimo jiné vyplynulo, že 93 procent Turků narozených v Německu (tedy druhá a další generace) si bere jiné Turky. Máloco dokáže tak spolehlivě zajistit vznik paralelních společností, jako ženění a vdávání mezi sebou.
Nikdo nemá úplně přesnou představu, kolik Turků které generace v Duisburgu žije. Někteří mají turecké občanství, jiní německé, ještě třetí vládnou oběma pasy. Kde scházejí tvrdá data, musíme si pomoci přibližnými. Německé školy zaznamenávají vyznání svých žáků. Už v roce 2013 chodilo do duisburských škol více malých muslimů, nežli malých katolíků a protestantů (ne však v součtu). Z toho můžeme usoudit, že turecká komunita v Duisburgu je už teď dost velká a její podíl na obyvatelstvu města bude v následujících letech ještě růst.
Nu, konec úvodu, pojďme ke konkrétním událostem. V letošním roce se v Duisburgu volí starosta města. Do hry původně nastoupilo pět kandidátů a nejlepší vyhlídky měl sociální demokrat Sören Link, který momentálně městu předsedá. Bývalá průmyslová města volí spíše levici, a to i bez Turků, kteří přitom až donedávna drtivě podporovali německou sociální demokracii (jak drtivě? Tak drtivě, že jí dávali 70 procent hlasů.) Jenže.
Koncem června 2017 kontrolovali duisburští dopravní policisté parkování ve zklidněné zóně, kde by správně auta mimo vyznačená místa parkovat neměla. Našli jednoho hříšníka a chystali se jej pokutovat. Hříšník ovšem patřil k turecké komunitě, a v ní se stává, že dostane-li se někdo do kontaktu se státními orgány, začnou mu přicházet “na pomoc” různí příbuzní a sousedi. Tak se stalo i tentokrát. Jeden, dva, tři … dvacet … sto … nakonec jich bylo dvě stě padesát. Původně banální pokus o udělení blokové pokuty ve výši 10 € přerostl v pouliční srocení, které musely krotit policejní posily v počtu 50 lidí. Inu, nové Německo. Musím přiznat, že už mě to přestalo překvapovat.
V reakci na tento ne zcela mírumilovný dýchánek si pan starosta Link zadělal na problémy, když řekl:
“Asozial bleibt asozial – egal, aus welchem Land jemand stammt.”
“Asociál zůstane asociálem – bez ohledu na to, ze které země pochází.”
Také se vám toto vyjádření zdá poměrně politicky korektní? Asi ne dostatečně. Zapříčinilo totiž vznik turecké politické iniciativy, která nejprve požadovala od Sörena Linka omluvu a když ji nedostala, postavila svého kandidáta do podzimních voleb. Jmenuje se Yaşar Durmuş. Novináři z deníku Die Welt se šli podívat na jeho tiskovou konferenci. Prý je to pěkný křikloun.
Londýn
Malá odbočka stranou. Poslední dobou se dost diskutuje o pojmu no-go zóna a najdou se lidi, kteří tvrdí, že nic takového na evropském kontinentě neexistuje. Nuže, pojem nemá přesnou definici, každý si pod ním představí něco jiného. Někdo má dojem, že no-go zóna je oblast, kam nevěřící káfir vkročí a už se nevrátí, jen za pár let se najdou nějaké ohlodané kosti. Něco takového skutečně zatím v Evropě nemáme, ačkoliv je pravda, že nosit třeba židovskou jarmulku v muslimských čtvrtích je recept na problém.
(Přesvědčil se o tom švédský reportér Peter Lindgren, který se prošel s jarmulkou – a se skrytou kamerou – po notorickém předměstí Rosengård ve městě Malmö. Výsledný film není na YouTube, protože autorská práva patří švédské televizi. Krátká upoutávka je k nalezení zde. Má jenom minutu a půl a je ve švédštině, ale pár zachycených okamžiků nepotřebuje tlumočníka.)
Pro mě je no-go zóna přesně to, na co narazili němečtí policisté v Duisburgu: oblast, v níž pokus vymáhat platné právo vede ke srocení početného nepřátelského davu místních obyvatel. (Neplést s čumily, kteří provázejí každou policejní akci, ale nemají v úmyslu ji překazit!) Taková oblast si už fakticky žije podle jiných zákonů a nemá potřebnou loajalitu vůči zemi, v níž se nachází. Kdo má zájem si o takových zážitcích počíst česky, doporučuji knihu Tanii Kambouri “Policistka volá o pomoc“.
Zpátky k volbám starosty ve městě Duisburg.
Yaşar Durmuş tvrdí, že je místním kandidátem a nemá nic společného s tureckou vládou. Můžeme tomu věřit, nebo nemusíme. Po pravdě řečeno, mně osobně jeho “nezávislá iniciativa” smrdí Ankarou na sto honů.
Proč? Pro začátek – Durmuş působí jako předseda jedné z mešit ve městě. Tureckojazyčné mešity jsou vesměs pod důkladnou kontrolou náboženské společnosti DiTiB, která je zase prodlouženou rukou turecké vlády, konkrétně úřadu Diyanet, jež do Německa vysílá školené imámy a často jim i předepisuje obsah kázání. Že by významný představitel turecké mešity podnikl tak zásadní politický krok bez schválení od tureckých úřadů? Nepravděpodobné.
Dále: nedaleko od Duisburgu je nizozemská hranice a v Nizozemí se etablovala strana DENK, která také údajně nemá nic společného s prezidentem Erdoğanem, ale fakticky s ním jedná v naprosté shodě. Není to jediný takový pokus v Evropě. Bulhaři nedávno odráželi pokus další podobné strany, DOST, o vstup do parlamentu. Měla určité úspěchy, například ve městě Kărdžali získala až 21 % hlasů, na parlament to však nestačilo, a to i přesto, že z Turecka přijely hlasovat autobusy plné voličů s dvojím občanstvím.
Jestliže ještě před týdnem jsem měl určité pochybnosti o tom, zda Yaşar Durmuş rozjel svoji politickou iniciativu na popud z Ankary, přešly mě po vystoupení tureckého prezidenta Erdoğana, který promluvil k německým Turkům. “Nevolte nepřátele Turecka!” sdělil jim, a konkrétně nějaké ty nepřátele vyjmenoval: CDU (tedy strana kancléřky Angely Merkel), SPD (sociální demokraté, mnohaletí favoriti tureckých hlasujících) a Zelené (nejmultikulturnější strana Německa). Pro dobrotu na žebrotu, že?
Může takové vměšování mít vliv na výsledek německých voleb v září? Může. Aktuální průzkumy veřejného mínění ukazují, že situace je dost těsná. Pravice (CDU/CSU +FDP) má určitou šanci na dosažení většiny křesel, ale jak těsně to bude, to se ještě neví. Kdyby pár set tisíc Turků s volebním právem přeci jen poslechlo Erdoğana a opustilo tradiční německé strany, disproporčně by tím trpěla SPD, která dříve měla jejich hlasy za jisté. Na každém poslanci bude záležet, tím pádem záleží i na každém hlasu.Nevíme, kolik německých Turků Erdoğana poslechne, ale popularitu v Německu mu nelze upřít. Loni po neúspěšném pokusu o puč přišlo v Kolíně nad Rýnem na pro-erdoğanovskou demonstraci dobrých čtyřicet tisíc Turků, kteří vytvořili v centru města něco jako rudou řeku.
Turecká demonstrace v Kölnu, srpen 2016
SPD teď čeká řešení vážné, možná existenciální otázky. Léta spoléhala na Turky jako na spolehlivý voličský blok. V Porýní a v Porúří, kde je Turků hodně, byli pro sociální demokraty důležitým prvkem k získávání křesel na radnicích měst a v zemských parlamentech. Výměnou za to bojovala SPD za turecké zájmy, například za zavedení možnosti dvojího občanství, kterou také úspěšně prosadila.
Jenže čím dal bezohlednější tlak z Ankary vede k tomu, že z čistého klientelistického vztahu SPD-Turci se stává nepříjemná tahanice o dominanci. Kdo bude nakonec pánem? Zachovat si turecké hlasy by pro stranu znamenalo, že nesmí příliš, ideálně vůbec, kritizovat prezidenta Erdoğana. To by ale zase byla riskantní hra vůči jiným voličům (Kurdům, ale i Němcům), kteří tohoto pána opravdu nemusejí. Je to dilema, které pro SPD nejspíš skončí nějakým štěpením a ztrátami.
Poučení pro naše Zelené, exministra Dienstbiera a spol.: nespoléhejte na to, že si z rozvojového světa dovezete voličský blok. Oni vám nemusejí nutně zůstat věrní až za hrob – a taky nezůstanou. Jednoho dne zjistíte, že jste vytvořili pátou kolonu pro nějakého bombastického diktátora z jiného časového pásma.
Hudební epilog
Mám rád hudbu a cappella. Džentlmeni z SPD ovšem nyní v klidu spočinout nemohou. Budou muset vyřešit, jak se vykroutit z čím dál těsnějšího vztahu s ďáblem, nebo aspoň dáblíkem.
P.S.: Čtete-li rádi tento blog, zvažte (aspoň symbolickou) finanční podporu. Psaní je zadarmo, ale např. propagace příspěvků už nikoliv.
P.S. Tento web funguje bez všelijakých vyskakovacích reklam, placené propagace apod. Důvody jsou mnohé, ale snaha o nezávislost na velkých hráčích je jedním z těch nejpodstatnějších. Až příliš mnoho lidí spoléhá na Facebook a pak se diví.
Zdejším základním principem je dobrovolná podpora od čtenářů. Nejjednodušším způsobem, jak tento blog můžete, milí čtenáři, podpořit, je přispět na Knihovní fond nebo koupit si knihy od jeho autora. Z tiskárny právě dorazily Zapomenuté příběhy 5 a sbírka textů “To nejlepší z blogu 2015-2020“.
Pro lidi v karanténě nyní platí slevový kód darekdokaranteny, můžete jej využít i jako dárek pro někoho jiného, kdo dostal karanténu nařízenou. Je to sleva 30 % na všechno, včetně sad knih.
A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. Opravdu a vážně, však vidíš ten vývoj.
