Poslední týden o mně nebylo moc slyšet. Trávili jsme jej s mojí ženou v oblasti, kde se setkávají Polsko, Slovensko, Ukrajina a Maďarsko. Jelikož bych chtěl psát občas také o něčem jiném než o politice, zde je moje reportáž.

Východní Slovensko

Budíme se v pět patnáct v lůžkovém voze Regiojetu. Za okny mlha. Nedaleko Margecan, kterými právě projíždíme, leží vesnička Klenov, odkud pocházela moje babička. Tak tu jsme minuli. Příliš stranou od vyježděných cest. Snad někdy jindy.

Na prohlídku Košic zbylo jen několik hodin. Časově to stačí, protože historické centrum není zas tak velké. Chrám sv. Alžběty budí zvenčí posvátnou úctu, opravené ulice jsou půvabné, parčík před nádražím působil docela udržovaně a bezpečně (nevím, jak je tomu v noci), pražský “sherwood” by se mohl stydět. Na druhou stranu: zajde-li člověk jen pár set metrů od centra centrovitého, naráží na bloky oprýskaných secesních budov, které byly kdysi krásné. Stopy bývalé krásy jsou na nich ještě vidět, ale zub času a lidská lhostejnost z nich udělaly něco dost nepřitažlivého.

Také jsme se zprvu domnívali, že podél řeky Hornád by mohla být nějaká promenáda či aspoň cyklostezka, aby se člověk mohl projít po zeleném břehu a dívat se na plynoucí vodu. Většina měst si svých řek trochu váží, aspoň v tom úseku, kde se dotýkají centra. V případě Košic to byl naprosto naivní předpoklad. Tak bezútěšnou scenérii, jakou nabízely břehy řeky Hornádu za železniční stanicí, jsem už dlouho neviděl. Rovněž dálniční přivaděč, který se k centru města přimyká z jihu, je důkazem, že pražská magistrála není ojedinělou idiocií městských projektantů.

Květinový lev na promenádě v Humenném.

Rozvážně jedoucí vlak nás odvezl z Košic do města Humenné. Centrální promenáda vedoucí ke kaštielu je příjemná, kaštiel sám má v sobě eleganci renesanční doby. Za ním na kopečku, skrytý stromy, se nachází skanzen se dvěma tucty budov lidové architektury. Jelikož jsme byli jedinými návštěvníky, ujal se nás zdejší hlídač osobně. Líčil nám dost divoké historky o tom, jak se po nocích z okolních lesů stahují do města medvědi a policie je pak honí za pomoci lovců. Nemám tušení, zda to byla celá pravda, nebo zda si to trochu (vida nevinné Pražáky) přibájil. Ale podle oficiálních statistik je tu huňáčů docela dost a někteří z nich ztratili strach z lidí. Takže to beru jako možné.

Humenné samo trpí tranzitní dopravou směrem na Medzilaborce a Polsko: provoz, zejména nákladní, je tu strašný. Tahle dopravní poloha mu však zajistila i slávu, protože se zde odehrává jedna epizoda z Haškovy epopeje o Dobrém vojáku Švejkovi. Ten má ve městě také svůj pomník, hned na nádraží.

Dobrý voják Švejk a jeho slavná pumpa s železitou vodou.

Nepřijeli jsme ale obdivovat pomníky vojáka Švejka. Naším cílem bylo pohoří Vihorlat, které se zvedá pár kilometrů za městem. Nejlepším výchozím bodem jsou Zemplínské Hámre, roztahaná vesnice ve svahu. Jede se tam z Humenného podél řeky Cirochy, na níž jsou jako korálky na šňůře navlečeny docela pohledné vesničky.

Vihorlat je nízký, ale divoký. Les, který zde roste, přijde Čechovu oku cizí. Je to totiž listnatý bukový prales, hodně odlišný od černých smrkových hvozdů, na které jsme ze svých hor zvyklí my. Bukové lesy jsou světlejší a “měkčí” (nenapadá mě lepší slovo, prostě na dálku vypadají jako zelené polštáře). Štíhlé, rovné, světle šedé kmeny buků působí místy jako sloupy, držící vysokou klenbu listí. Přírodní katedrála. Také je tu ticho, protože sem nechodí moc lidí. Hlavní cestičky jsou sice prošlapané, ale na to, že jste blízko dvou měst (Humenné a Snina), tu potkáváte jen ojedinělé tuláky. Jezero Morské oko vypadá shůry jako modrý flíček uprostřed zeleně. Zezdola je spíš světlehnědé, vlny čeřené větrem neustále narážejí na břeh. Žijí tu pstruzi, které někdo krmí starým chlebem. Jsou troufalí a připlují k vám dost blízko.

Jelikož vihorlatské hřebeny se vlní kolem 900-1000 metrů nad mořem, nepřesahují nikde horní hranici lesa a to znamená, že z nich není vyhlídka. Důležitou výjimkou je Sninský kámen, obří kus skály trčící z korun stromů. Pro běžného chodce by byl nezdolatelný, ale nějací dobří lidé zde postavili železné schody, po kterých se dá dostat nahoru. Na vrcholu skály se pak můžete chvíli vyhřívat a rozhlížet se po pohoří, o kterém odsud máte dokonalý přehled.

Pohoří Vihorlat na dlani.

(Další fotografie z Vihorlatu najdete na mém Facebooku, odkaz na galerii.)


Další zastávkou naší cesty byl Národní park Poloniny na slovensko-polsko-ukrajinském pomezí.

Po pravdě řečeno, když o něm píšu, chytá mě divný pocit, že bych neměl. Jednou z jeho deviz je opuštěnost, která je částečně založena na tom, že se o této oblasti moc neví; ale je pravda, že Poloniny jsou chráněny i svojí odlehlostí. V Nové Sedlici, nejlepší turistické základně pro výlety do Bukovských vrchů, jsou jen dva penziony a každému hostu pro jistotu posílají varování, aby si vzal dostatek hotovosti, protože nejbližší bankomat je 48 km daleko. Když tam jedete, všude jen zalesněné kopce. Kopce, les, les, kopce, kopce, les, přehrada, les, kopce, další les. Vesniček je v celém regionu jen několik a autobus ze Sniny je vymete všechny. Místní hovoří rusínským dialektem, který je těžko srozumitelný; při styku se zjevným turistou ale přejdou do slovenštiny.

Trojmezní hora se jmenuje Kremenec a cesta na ni vede skrze bukový prales říčky Stužice. Toto je opravdu hvozd ponechaný sám sobě. Všude leží mrtvé dřevo – další pohled nezvyklý pro Čecha, protože kromě pár rezervací se v našich lesích padlé stromy nenechávají přirozeně shnít. Mrtvé dřevo je daleko barevnější než živé a dala by se z něj pořídit pěkná galerie fotek. V pralese je však takové šero, že jednodušší fotoaparáty se tomu nedokáží přizpůsobit. Takže k vychutnání celé atmosféry si tam budete muset zajet sami.

Padlý velikán v pralese řeky Stužice.

Ačkoliv Kremenec je horou střední velikosti (1220 m.n.m.), závěrečný výstup je pořádně strmý. Na jeho vrcholu poprvé potkáváme lidi. Hodně lidí, vesměs hovořících polsky. Z polské strany je oblast zjevně turisticky dost frekventovaná a minimálně dvě vesnice leží těsně pod hřebenem. Kremenec se vyznačuje pochmurným černým trojhranem, který by mohl být náhrobkem nějakého naboba či krále. Vidět odsud však nic není, protože les kolem je vysoký. Pokud chcete opravdové rozhledy na poloniny, podle kterých se národní park jmenuje, musíte pokračovat dále, na horu Wielka Rawka, která už leží v Polsku. Ta je holá, plochá, travnatá a hlavně nejvyšší v širokém okolí, takže kruhová panoramata odsud stojí za to. Vidět je minimálně padesát kilometrů daleko, až do šedomodrých dálav. Poprvé pořádně spatříte Podkarpatskou Rus. Pod vámi se vlní nekonečné hory se strmými údolími a horskými loukami – poloninami – na hřbetech. V nejbližším obřím dole pramení řeka Už, která dala jméno Užhorodu. Titěrný potůček ale samozřejmě není shora vidět.

Panoráma Podkarpatské Rusi (rozklikněte, chcete-li vidět plnou velikost).

(Další fotografie z Polonin najdete na mém Facebooku, odkaz na galerii.)


Užhorod

Pokud jde o Podkarpatskou Rus, byla by chyba vyskytnout se v oblasti a nezajet si aspoň kousek za hranice. Hraniční přechod Vyšné Nemecké – Užhorod je sice legendární svými zácpami, ale linkové autobusy mají právo na přednostní odbavení, což v praxi znamená, že na celnici zůstanete stát “jen” nějakou hodinku a půl. Pak už jste v Užhorodě.

Užhorodské nádraží, jedna z ikon města.

První dojem z Užhorodu: nepochybně o dost chudší město. Po ulicích jezdí kromě běžných aut také neuvěřitelné popelnice, jejichž stáří se musí blížit čtyřicítce. Pro Středoevropana je tu levno – pouliční kafe za 8 korun, v kavárně za dvacet, cenová hladina tu připomíná Českou republiku tak před dvaceti lety. Další věc, která upomíná na pozdní devadesátky, je všudypřítomná aktivita drobných podnikatelů. Ulice lemuje ohromné množství různých pidiprovozoven, město je živé, místo mega-shopping-center tu fungují bazary apod. Tenhle duch jsme u nás už bohužel ztratili. Musím říci, že mi byl milejší, než sterilní nadnárodně-korporátně-komerční styl, který už se rozlezl po velkých městech naší země a pomalu dobývá i města menší.

Druhý dojem z Užhorodu: velmi pečlivě se tu starají o městskou zeleň a vzhled hlavních náměstí. Nikde žádné odpadky, trávníky důkladně ošetřené, stromy vypadají zdravě. Ani jeden parčík nevypadal jako rozsypaná popelnice, což je pro obyvatele českých měst dost překvapení. Evidentně HDP na hlavu není všechno a některé věci umějí lépe na chudé Ukrajině, než v bohaté Praze.

Třetí dojem z Užhorodu: na architektuře je hodně vidět, jak se tu střídaly jednotlivé režimy. Nejstarší stavby jsou jednoznačně v maďarském stylu (neumím to přesně popsat, ale kdo prochodil Budapešť, ten ví. Mimo jiné jde o ozdoby na fasádách). Pak jsou tu československé stavby ze 20. a 30. let, jedné čtvrti se dokonce říká “užhorodské Dejvice”. Ty by do Prahy docela zapadly, nevšimli byste si žádného rozdílu. Sovětskou éru představují dosti brutální stavby z panelů, postavené s příslovečnou sovětskou kvalitou, takže ne všechny úhly jsou pravé a ne všechny přímky rovné. No a pak jsou tu občasné rezidence nových boháčů, což je podnikatelské baroko jak bič, bez jakýchkoliv kompromisů s dobrým vkusem.

Lada a pravoslavný chrám – Užhorod v kostce.

Čtvrtý dojem z Užhorodu: některé věci zde fungují jinak, než jsme zvyklí. Za výměnu valut se nevybírají žádné poplatky. 1 hřivna je bankovka (80 haléřů), ale existují rovněž mince o hodnotě 10 kopějek, což je 8 haléřů. Otázka je, jak se může vyplatit něco podobného razit, když naše mincovny si stěžovaly, že mince menší než jedna koruna jsou na výrobu značně drahé. Místo limonády se hojně popíjí kvas a ústředním pokrmem jsou plněné pirohy všeho druhu.

Tím výčet odlišností nekončí. Veřejné toalety, a to včetně restaurací a kaváren, jsou … nezapomenutelné. Je možné, že jsme prostě měli smůlu, ale dala by se na nich testovat duševní odolnost zájemců o práci s biohazardním materiálem. Zvláštní kapitola je pošta. Chcete-li odeslat nějaké pohlednice do ciziny, je vaší nejlepší šancí poštovní úřad – pokud je otevřený. Známky a pohlednice koupíte v každé trafice, problém je ale se samotným odesláním. Schránky (“skrynky”) jsou velmi vzácné a oslovení místní obyvatelé vesměs netuší, zda a kde tu nějaké jsou. Existuje tu také “Nová pošta”, což je čistě vnitroukrajinská služba, která má sice kancelář kousek od nádraží, ale zásilku do ciziny vám nevezme a poradí vám, abyste si vzali taxík na hlavní poštu.

Pátý dojem z Užhorodu: město má nostalgický vztah k československé minulosti. Největší silniční most přes řeku Už se jmenuje Masarykův, ústí do parku, který se jmenuje Masarykův, a v parku stojí Masarykova busta obložená čerstvými věnci a květinami. O kus dál se chlubí vzorně opravenou Masarykovou školou z roku 1932 s českým nápisem. Snaha patřit na Západ se projevuje také občasným výskytem vlajek EU u oficiálních budov, ačkoliv Ukrajina samozřejmě v EU není a jen tak nebude. Kdyby místní tušili,jak moc jsme v ČR euroskeptičtí, možná by se divili. Trochu mi to připomíná český vztah k EU cirka v roce 2002.

Šestý dojem z Užhorodu: pěkný skanzen nedaleko Užhorodského hradu. Skoro u každého objektu sedí bábuška a zabývá se něčím – třeba pletením nebo vyšíváním. Kromě selských chalup je tu i řeckokatolický kostel, historická škola a krčma. V krčmě se mi líbí nejvíce: poněkud tmavá místnost s dlouhými, nahrubo otesanými lavicemi bez opěradel, na protější stěně háky, ze kterých visí ovčí kožuchy, na pultě zaprášené lahve s kořalkou. S přimhouřením očí tu skoro uvidíte vousaté hospodáře sedící nad skleničkami a talířem se slaninou. Ty už ale odvál čas. Jejich vnukové túrují v horách čtyřkolky a ovčí šubu by si na sebe nevzali ani za zlaté euro. (Móda mladých je tu dost křiklavá.)

Přemýšlel jsem, jaký sedmý dojem doplnit, ale nevím. Užhorod je fajn, ztráta Podkarpatské Rusi mě vzdáleným způsobem bolí, věřím, že ve společném státě by bylo lépe jim i nám, Leč s tím se nedá nic dělat. Tedy sbohem, Užhorode, daleko od Prahy a ještě dále od Kyjeva. Musíš si nějak poradit sám.

(Další fotografie z Užhorodu najdete na mém Facebooku, odkaz na galerii.)


Severovýchodní Maďarsko

Miskolc je třetí největší město Maďarska a jedno z jeho průmyslových center. Podle tohoto popisu jsem čekal něco, jako moji rodnou Ostravu. Zmýlil jsem se dokonale; není to Ostrava. Historické centrum je docela pěkné.

Město leží přímo na okraji malého pohoří jménem Bükk ((Bukové hory), do kterého se můžete dostat buď městským autobusem, nebo malou úzkorozchodnou lesní železničkou, která se kroutí mezi vrchy až do městečka Lillafüred. Bükk je národní park, velmi bohatý na jeskyně. Dvě z nich (svaté Anny a svatého Štefana) jsou přímo v Lillafüredu a jsou zpřístupněné turistům. Velmi doporučuji, jsou to místa neuvěřitelné přírodní krásy. “Síně” jsou zde opravdu síně, třeba dvacet metrů vysoké, a stalaktity a stalagmity se předvádějí ve všech barvách a tvarech, které vás napadnou. Bohužel se tyto podzemní scenérie velmi špatně fotí a atmosféru by fotka stejně úplně nezachytila. Nutno navštívit osobně.

Jeskyně sv. Štěpána v Lillafüredu.

Ve východním Maďarsku je problém se domluvit. Narazil jsem na to už před pár lety v Debrecenu a v Miskolci se mi to potvrdilo. Nehovoříte-li magyarul, ve valné většině případů se musíte spolehnout na znakovou řeč. Problém mají i mladí studenti, u kterých byste aspoň základy cizího jazyka očekávali, a nedomluvili jsme se ani s paní, která na mezinárodní přepážce nádraží Tiszai prodávala vlakové lístky do ciziny. Tam si člověk naštěstí vystačil se slovy “InterCity Košice”. Rozdíl vůči západnímu Maďarsku je velký, protože tam řada lidí ovládá aspoň lámanou němčinu – hodně místních pracovalo v Rakousku.

Je zajímavé uvažovat o tom, jaké má taková izolace společenské a politické důsledky. My Češi jsme zvyklí na to, rozumět Slovákům a do jisté míry Polákům, také v tom Chorvatsku se nějak domluvíme, a znalosti angličtiny u vzdělanější části mladší generace rozhodně vystačí na základní komunikaci. V Miskolci si připadáte opravdu jako cizinec. A naopak: Maďarům musejí všichni jejich sousedi připadat jako opravdoví cizinci.

Poté, co ČNB přestala uměle udržovat kurz vůči euru, koruna o něco posílila. Důsledkem je, že za korunu koupíte nějakých dvanáct forintů. Proti kurzu, dejme tomu, v roce 2014, je to citelný rozdíl.

Miskolc leží nedaleko tokajské vinné oblasti a zajedete-li tam, dostane se vám v domácích sklípcích výborného vína za ceny, za které byste v Čechách koupili notný podprůměr. Samozřejmě jsme nemohli Tokaj vynechat. Zdejší Furminty a Muškáty jsou příjemně aromatické a máte-li hlad, můžete si k tomu dát pravou maďarskou gulášovou polévku (nepředstavujte si něco od Knorra nebo ze závodního Aramarku, je to naprosto jiná kvalita) nebo třeba nakrájenou klobásu vyrobenou a usušenou někde v pustě. Na rozdíl od Miskolce se v Tokaji nikam nespěchá, ani s obsluhou, ani s popíjením.

Takhle skončíte, když to přeženete s místním vínem.


Post scriptum

(Nepříliš) divoký Východ doporučuji každému, kdo má rád přírodu a nevadí mu neodhadnutelná úroveň turistických služeb (někde skvost, jinde děs). Směrem na východ také viditelně přibývá vstřícnosti lidí, zhruba tím tempem, jakým ubývá hospodářská úroveň. Snad je to nějaký dosud nevysvětlený společenský zákon, nebo je to možná dáno vzdáleností od rezervovaných Germánů.

Jednu výjimku ta přátelskost ovšem má, a to jsou silnice a styl řízení obecně. Tam to vypadá, jako by se právě jela Darwinova cena. Běda slabšímu. Inu, výjimky potvrzují pravidla.

Tak příště už zase něco o politice. V Rakousku se blíží volby, stálo by za to o nich něco napsat; však jsou to sousedi.


Hudební epilog

Rusínská lidová písnička z východního Slovenska.


P.S.: Čtete-li rádi tento blog, zvažte (aspoň symbolickou) finanční podporu. Psaní je zadarmo, ale např. propagace příspěvků už nikoliv.