USA uznaly Jeruzalém jako hlavní město Izraele a plánují přesun ambasády. Reakce v muslimském světě zatím nejsou tak dramatické, jak se čekalo.

Kdykoliv se ve světě rozejde stav de iure a de facto, nastávají problémy. Případ Jeruzaléma není výjimkou.

Západní část Jeruzaléma je součástí Izraele ode dne jeho vzniku, zbytek města však nikoliv.

V okamžiku vyhlášení příměří se židovsko-arabská fronta nacházela přímo uvnitř města. Podél její čáry také zamrzla faktická hranice až do roku 1967. Východní část města byla tou dobou pod správou jordánského království. Světovou kuriozitou byla izraelská exkláva Mount Scopus, univerzitní komplex s nemocnicí, který byl při izraelské válce za nezávislost obklíčen Araby ze všech stran a který zůstal po příměří v izraelských rukou. Zásobování Scopusu představovalo permanentní diplomatický problém.

Rozdělený a znovu spojený Jeruzalém

V šestidenní válce roku 1967 dobyli Izraelci zbytek města, a to proti překvapivě slabému odporu Jordánců. Staré židovské památky včetně Zdi nářků se tak dostaly do izraelských rukou, z čehož mohli mít v Tel Avivu radost. Jenže spolu s nimi přešla pod izraelskou správu také mešita al-Aksá a početné arabské obyvatelstvo východních  čtvrtí města. A to už takové pozitivum nebylo.

V samotném Izraeli trvaly dlouho debaty na téma „co s Jeruzalémem“. Nebylo až tak málo lidí, kteří navrhovali předání města pod mezinárodní správu. Tato myšlenka byla populární zejména v náboženských kruzích: horký brambor v podobě národnostně smíšené metropole, která je zároveň významným střediskem tří velkých abrahámovských náboženství, by tím přešel do rukou někoho jiného. Nicméně časem převládli zastánci opačného proudu. V roce 1980 vyhlásil Knesset zákon o Jeruzalémě jako jediném hlavním městě Izraele. V Jeruzalémě dnes sídlí izraelský parlament, izraelská vláda, nejvyšší soud a další významné instituce státu Izrael. O stavu de facto tak vcelku není pochyb.

Problém je se stavem de iure. Kořen celé záležitosti je v dosud trvající zdvořilé fikci, která se jmenuje „izraelsko-palestinský mírový proces“. V optimističtějších časech před rokem 2000 se ujal předpoklad, že jednoho dne vznikne samostatný stát Palestina s východním Jeruzalémem coby hlavním městem. Tohoto výkladu zamýšlené budoucnosti se svět oficiálně drží dodnes. Zatím.

Stav de facto se ovšem od tohoto optimistického předpokladu dost odklonil. Počínaje druhou intifádou se vztahy Izraele a Palestiny dále zhoršily. Izraelská politika se tváří v tvář neustálému neklidu posunula doprava, a to nejspíš permanentně; vysoká porodnost náboženských skupin, jako jsou Haredim (ultraortodoxní), víceméně zajišťuje, že vpravo i zůstane. Na arabské straně proběhlo několik bratrovražedných konfliktů mezi Fatáhem a Hamásem, které vedly k tomu, že dnes o jednotné politické struktuře nelze ani hovořit.

Důsledkem toho je, že „mírový proces“ mezi oběma znepřátelenými etniky je bezpečně mrtev. Teď jde jenom o to, kdo bude tím oficiálním koronerem, který mu podepíše úmrtní list. Dlouho se k tomuto úkolu nikdo neměl. Až dosud.

Rozhodnutí amerického prezidenta Donalda J. Trumpa uznat Jeruzalém jako izraelské hlavní město a přesunout do něj americkou ambasádu, je přesně tím úkonem „podpisu úmrtního listu“, překlenutím rozporu mezi de iure a de facto, návratem od fikce k realitě.

Trump sliboval uznání Jeruzaléma už ve své předvolební kampani, není to tedy zcela překvapující krok (vynecháme-li překvapení z toho, že nějaký politik je připraven své sliby plnit). Zajímavé však je, že reakce v arabském a muslimském světě zdaleka nejsou tak ostré, jak se čekalo.

Namísto všeobecného výbuchu hněvu a destabilizace celého regionu se neděje skoro nic. Nějaké demonstrace se samozřejmě uskutečnily a ještě uskuteční, ale nikde nedošlo ke slibovanému povstání milionových muslimských mas, které by svrhly svoje vlády a vydaly se na cestu džihádu a mučednictví. Největší protesty se konaly v jordánském hlavním městě Ammánu, kde vyrazilo do ulic nějakých 20 tisíc lidí. Což zní jako hodně, ale v metropoli, která má více než 4 miliony obyvatel, to zase tak moc není.

Vypadá to tedy, že celosvětově obávané uznání Jeruzaléma se stane víceméně banalitou.

Proč?

Mám pro to svoje vysvětlení. Jsem zvědav, zda budete souhlasit.

Domnívám se, že strategické rovnice (a nerovnice!) v oblasti se za posledních deset let posunuly.

Stará generace arabských vůdců, vesměs „železní dědci“, kteří si ještě pamatovali britský protektorát v Palestině a odmítali si zvyknout na to, že na příslušném místě mapy se dnes nachází nějaký Izrael, je buď mrtva, nebo na odpočinku. Mladší generace, která se chopila otěží moci, už bere existenci Izraele jako hotovou věc. To neznamená, že jej mají rádi, nebo že by s ním chtěli mít kdovíjaké vztahy, ale chápou, že s ním nic nenadělají.

Druhá věc je, že Izrael už delší dobu nebojoval se svými sousedy a nejeví žádnou iniciativu, která by naznačovala, že se k tomu chystá. Vynecháme-li chaotický Libanon, arabské režimy ve východním Středomoří se vesměs nemusejí Izraelců obávat. Z vůle jeruzalémské vlády se žádné tankové kolony na Ammán, Káhiru ani Rijád nevyvalí, teritoriální zájmy Izraele končí na řece Jordán. S výjimkou okrajových lunatiků, kteří nemají na izraelskou reálpolitiku žádný vliv, nestojí v Izraeli nikdo o další horkou válku.

Přes veškerou hlasitou rétoriku arabských lídrů se Izrael během posledních deseti let nenápadně posunul z pozice Nepřítele Číslo 1 do pozice nepřítele bez velkého N a bez číslovky, čili jen jednoho z mnoha. Což je ve východním Středomoří už skoro běžný standard sousedských vztahů.

Takový proces by ovšem nenastal, kdyby se nevynořil nový Nepřítel Číslo 1, a tím je Írán.

Arabští vůdcové a arabští sunnitští muslimové mají veškeré důvody se Íránců obávat. Během posledních let získal Teherán velký vliv v Iráku a Sýrii, podporuje šíitské rebely v Jemenu, podporuje protivládní aktivisty v Perském zálivu. Íránci přispěli podstatným způsobem k tomu, že se syrská vláda pod vedením Bašára Assada udržela u moci; nemalé množství příslušníků íránských Revolučních gard (speciální  vojenské jednotky, které podléhají přímo ajatoláhům) tam přitom získalo bojové zkušenosti. „Šíitský půlměsíc“, oblast, ve které má Írán významný vliv, obkličuje nyní sunnitské monarchie v Zálivu ze tří stran.

Šíitský půlměsíc

Na rozdíl od Izraele je Írán geopoliticky dost nevypočitatelný. Většina moci v Íránu neleží v rukou volených politiků, jako je třeba prezident, ale v rukou duchovních vůdců – ajatolláhů – kteří mají pod svou kontrolou i početné ozbrojené složky (to jsou ty výše zmíněné Revoluční gardy, silnější než regulérní íránská armáda). Arabové a Peršani jsou spolu „na kordy“ už od raného středověku a íránská činnost v posledních letech (neváhal bych ji nazvat podvratnou) tomu nijak nepomohla.

Důsledkem tohoto ohrožení je to, že palestinsko-izraelský konflikt byl v arabské politice odsunut na druhou kolej, a americké rozhodnutí přesunout ambasádu z Tel Avivu do Jeruzaléma už nemůže způsobit v regionu pomyslný požár. Potenciální ohniska konfliktu se přesunula jinam.

Zajímavá otázka je, kdy se k této akceptaci reality připojí Evropa, respektive které státy ano a které ne.

V řadě evropských zemí existují početné arabské menšiny a během posledních dní došlo v západních městech k několika incidentům. Pár set osob se sešlo v Berlíně a zakřičelo si „Alláhu akbar“ (krátké video), ve Švédsku byla situace o něco vážnější a uskutečnilo se i nějaké to házení Molotovových koktejlů na synagogu.

(Kdo si chce vychutnat nové, otevřené, tolerantní, multikulturně obohacené Švédsko, zde máte jedno video z města Malmö. Jak jsem rád, že tyto dovezené problémy zatím nemáme v Praze!)

Ale to se týká jen západní Evropy. Spousta zemí EU zatím problémy s bojovnou arabskou komunitou nemá. Proč tedy všech 28 ministrů zahraničí EU varovalo Trumpovu administrativu před přesouváním ambasády?

U Federicy Mogherini, která se zamlada nechala fotit s Arafatem, bych té motivaci ještě rozuměl: holt má ráda Palestince. Ale co k tomu vedlo třeba Orbánovu „pravou ruku“, Petra Szíjjártó? A proč se k tomuto tématu vůbec připojil Andrej Babiš, navíc ještě po telefonátu s Angelou Merkel? Má opravdu strach, že kvůli Jeruzalému přijde o dotace? Má dojem, že česká politika vůči Izraeli by měla být konzultována s Berlínem?

Federica Mogherini a Jásir Arafat

Celkově mám z evropského přístupu pocit, že jde spíš o strach z konstatování reality, než o nějaké sympatie k Arabům. Přiznat si, že některé konflikty jsou neřešitelné a status quo se potáhne na neurčito, je prostě příliš bolestivé.

A kdybychom si kolektivně přiznali, že mezi Izraelci a Palestinci nebude nikdy mír, co z toho potom plyne, dejme tomu, pro budoucí vztahy mezi Araby a Francouzi někde v Marseille?

Uznání Jeruzaléma jako hlavního města Izraele by otevřelo Pandořinu skřínku nepohodlných a nepříjemných témat v Evropě samotné. Vlastně se nedivím, že se zatím raději kolektivně držíme naprosté fikce.

Hudební epilog

Když jsme u těch fikcí… Křižácké Jeruzalémské království ztratilo svoje hlavní město (Jeruzalém) v roce 1187, kdy jej dobyl kurdský vojevůdce Saladin. V roce 1291 pak padla poslední křižácká pevnost na pobřeží, přístav Akko.  Titul „krále Jeruzalémského“, který už fakticky nic neznamenal, se však po následující staletí stěhoval po Evropě a skončil u nás, ve střední Evropě. Nechal se tak oslovovat i Karel I., poslední mocnář Rakouska-Uherska, který abdikoval v roce 1918.

Asi má Jeruzalém „štěstí“ na obzvlášť houževnaté fikce neodpovídající realitě.

P.S.: Čtete-li rádi tento blog, zvažte (aspoň symbolickou) finanční podporu. Psaní je zadarmo, ale např. propagace příspěvků už nikoliv.