Mám pro to svoje vysvětlení. Jsem zvědav, zda budete souhlasit. Domnívám se, že strategické rovnice (a nerovnice!) v oblasti se za posledních deset let posunuly. Stará generace arabských vůdců, vesměs “železní dědci”, kteří si ještě pamatovali britský protektorát v Palestině a odmítali si zvyknout na to, že na příslušném místě mapy se dnes nachází nějaký Izrael, je buď mrtva, nebo na odpočinku. Mladší generace, která se chopila otěží moci, už bere existenci Izraele jako hotovou věc. To neznamená, že jej mají rádi, nebo že by s ním chtěli mít kdovíjaké vztahy, ale chápou, že s ním nic nenadělají. Druhá věc je, že Izrael už delší dobu nebojoval se svými sousedy a nejeví žádnou iniciativu, která by naznačovala, že se k tomu chystá. Vynecháme-li chaotický Libanon, arabské režimy ve východním Středomoří se vesměs nemusejí Izraelců obávat. Z vůle jeruzalémské vlády se žádné tankové kolony na Ammán, Káhiru ani Rijád nevyvalí, teritoriální zájmy Izraele končí na řece Jordán. S výjimkou okrajových lunatiků, kteří nemají na izraelskou reálpolitiku žádný vliv, nestojí v Izraeli nikdo o další horkou válku. Přes veškerou hlasitou rétoriku arabských lídrů se Izrael během posledních deseti let nenápadně posunul z pozice Nepřítele Číslo 1 do pozice nepřítele bez velkého N a bez číslovky, čili jen jednoho z mnoha. Což je ve východním Středomoří už skoro běžný standard sousedských vztahů. Takový proces by ovšem nenastal, kdyby se nevynořil nový Nepřítel Číslo 1, a tím je Írán. Arabští vůdcové a arabští sunnitští muslimové mají veškeré důvody se Íránců obávat. Během posledních let získal Teherán velký vliv v Iráku a Sýrii, podporuje šíitské rebely v Jemenu, podporuje protivládní aktivisty v Perském zálivu. Íránci přispěli podstatným způsobem k tomu, že se syrská vláda pod vedením Bašára Assada udržela u moci; nemalé množství příslušníků íránských Revolučních gard (speciální vojenské jednotky, které podléhají přímo ajatoláhům) tam přitom získalo bojové zkušenosti. “Šíitský půlměsíc”, oblast, ve které má Írán významný vliv, obkličuje nyní sunnitské monarchie v Zálivu ze tří stran. Na rozdíl od Izraele je Írán geopoliticky dost nevypočitatelný. Většina moci v Íránu neleží v rukou volených politiků, jako je třeba prezident, ale v rukou duchovních vůdců – ajatolláhů – kteří mají pod svou kontrolou i početné ozbrojené složky (to jsou ty výše zmíněné Revoluční gardy, silnější než regulérní íránská armáda). Arabové a Peršani jsou spolu “na kordy” už od raného středověku a íránská činnost v posledních letech (neváhal bych ji nazvat podvratnou) tomu nijak nepomohla. Důsledkem tohoto ohrožení je to, že palestinsko-izraelský konflikt byl v arabské politice odsunut na druhou kolej, a americké rozhodnutí přesunout ambasádu z Tel Avivu do Jeruzaléma už nemůže způsobit v regionu pomyslný požár. Potenciální ohniska konfliktu se přesunula jinam.
Zajímavá otázka je, kdy se k této akceptaci reality připojí Evropa, respektive které státy ano a které ne. V řadě evropských zemí existují početné arabské menšiny a během posledních dní došlo v západních městech k několika incidentům. Pár set osob se sešlo v Berlíně a zakřičelo si “Alláhu akbar” (krátké video), ve Švédsku byla situace o něco vážnější a uskutečnilo se i nějaké to házení Molotovových koktejlů na synagogu. (Kdo si chce vychutnat nové, otevřené, tolerantní, multikulturně obohacené Švédsko, zde máte jedno video z města Malmö. Jak jsem rád, že tyto dovezené problémy zatím nemáme v Praze!) Ale to se týká jen západní Evropy. Spousta zemí EU zatím problémy s bojovnou arabskou komunitou nemá. Proč tedy všech 28 ministrů zahraničí EU varovalo Trumpovu administrativu před přesouváním ambasády? U Federicy Mogherini, která se zamlada nechala fotit s Arafatem, bych té motivaci ještě rozuměl: holt má ráda Palestince. Ale co k tomu vedlo třeba Orbánovu “pravou ruku”, Petra Szíjjártó? A proč se k tomuto tématu vůbec připojil Andrej Babiš, navíc ještě po telefonátu s Angelou Merkel? Má opravdu strach, že kvůli Jeruzalému přijde o dotace? Má dojem, že česká politika vůči Izraeli by měla být konzultována s Berlínem? Celkově mám z evropského přístupu pocit, že jde spíš o strach z konstatování reality, než o nějaké sympatie k Arabům. Přiznat si, že některé konflikty jsou neřešitelné a status quo se potáhne na neurčito, je prostě příliš bolestivé. A kdybychom si kolektivně přiznali, že mezi Izraelci a Palestinci nebude nikdy mír, co z toho potom plyne, dejme tomu, pro budoucí vztahy mezi Araby a Francouzi někde v Marseille? Uznání Jeruzaléma jako hlavního města Izraele by otevřelo Pandořinu skřínku nepohodlných a nepříjemných témat v Evropě samotné. Vlastně se nedivím, že se zatím raději kolektivně držíme naprosté fikce.
Hudební epilog Když jsme u těch fikcí… Křižácké Jeruzalémské království ztratilo svoje hlavní město (Jeruzalém) v roce 1187, kdy jej dobyl kurdský vojevůdce Saladin. V roce 1291 pak padla poslední křižácká pevnost na pobřeží, přístav Akko. Titul “krále Jeruzalémského”, který už fakticky nic neznamenal, se však po následující staletí stěhoval po Evropě a skončil u nás, ve střední Evropě. Nechal se tak oslovovat i Karel I., poslední mocnář Rakouska-Uherska, který abdikoval v roce 1918. Asi má Jeruzalém “štěstí” na obzvlášť houževnaté fikce neodpovídající realitě.
P.S.: Čtete-li rádi tento blog, zvažte (aspoň symbolickou) finanční podporu. Psaní je zadarmo, ale např. propagace příspěvků už nikoliv.