- francouzská PS, která ještě v roce 2012 zvítězila v prezidentských volbách, aby v roce 2017 získala tristních 6,4 % hlasů ( a mezitím ztratila více než tři čtvrtiny členů),
- nizozemská PvdA, která v loňských volbách poklesla ze 38 na pouhých 9 parlamentních křesel, tj. procentně ze 24,84 % na 5,7 %,
- polská Sjednocená levice, která v roce 2015 úplně vypadla ze Sejmu,
- česká ČSSD, jejíž elektorát se za deset let smrsknul na méně než čtvrtinu,
- maďarská MSZP, které aktuální průzkumy přisuzují zhruba 12 procent voličů (volby v Maďarsku jsou 8.dubna)
Nejtěžším oříškem současných koaličních vyjednávání se tak stalo slučování rodin neboli Familiennachzug. Pro “pravé” poživatele azylu, čili lidi, kteří jsou ve své zemi osobně politicky pronásledováni a byli schopni to úřadům prokázat, bylo slučování rodin v Německu možné vždycky. O těch se v zásadě nejedná. Loni bylo takových nových příchozích cca 124 000. (Zdroj.) Jiná je situace u druhé kategorie uznaných žadatelů, kteří dostali tzv. doplňkovou ochranu (“subsidiär Schutzberechtigte“). To jsou jedinci, kteří přišli z válečných či jinak destabilizovaných území, ale nejsou pronásledováni osobně. V případě této druhé kategorie se původně se slučováním rodin vůbec nepočítalo. Tito lidé měli požívat dočasné ochrany, po dobu, dokud válka neskončí, a pak se měli vrátit zpátky do již mírové vlasti, aby se podíleli na její obnově. Nedávalo tedy velkého smyslu, aby v Německu zapouštěli kořeny. Toto ustanovení však bylo změkčeno úpravou od 1. srpna 2015, a to z iniciativy strany Zelených. Tou dobou byla podstatná část migrantů přicházejících do Německa tvořena občany balkánských států (Kosovo, Albánie). Ti vesměs neměli na azyl nárok, cestovali jen kvůli dávkám, a německá vláda je chtěla posílat rychleji zpátky. K tomu mělo sloužit označení balkánských států jako “bezpečných zemí”. Jenže taková změna musela projít nejen parlamentem, ale i tzv. Bundesratem, v němž jsou zastoupené jednotlivé země spolku. V tomto orgánu měli Zelení blokační vliv. K označení balkánských států jako “bezpečných” si od kancléřky vymínili ústupek, a to právě v podobě povolení slučování rodin pro osoby s doplňkovou ochranou. A ona jim ten ústupek dala. Přesně tou dobou, kdy změkčení zákona vstoupilo v platnost, zesílil migrační proud putující přes Balkán natolik, že se mu začalo říkat “krize”. Německá vláda po nějakou dobu nedělala nic, ale jak “vítací horečka” pozvolna ustoupila, jevilo se opatření čím dál více jako neúnosné. V březnu 2016, jen krátce po silvestrovské noci v Kolíně nad Rýnem a po třech zemských volbách, v nichž posílila AfD, se tehdejší vláda shodla na tom, že slučování rodin pro azylanty s doplňkovou ochranou dočasně pozastaví. Konkrétně do března 2018, což už mělo být v dalším volebním období. V angličtině se tomuhle přístupu říká “kicking the can down the road“. Španělsky bychom pak mohli říci, že věc se dořeší mañana. Jenže březen 2018 je za rohem, nová vláda ještě není sestavena a termín stanovený před dvěma lety nepočká. Co teď? Jednající strany – CDU, CSU a SPD – mají o budoucnosti slučování rodin značně odlišné představy. Zejména Bavoři z CSU se zdráhají k něčemu takovému zavázat, protože v podzimních volbách do bavorského zemského sněmu jim hrozí, že neobhájí dosavadní absolutní většinu. Velkým otazníkem je, jaké by byly absolutní počty přistěhovalých, kdyby “dočasné pozastavení” vypršelo a zákon se vrátil ke své původní měkké praxi. Už tak se stalo, že za poslední tři roky přicestovalo v rámci slučování rodin do Německa 260 000 osob (hlavně Syřanů a Iráčanů) a dalších 50 000 žádostí aktuálně leží na úřadech. Doplňkovou ochranu požívá zhruba 150 000 běženců; kdyby opět nabyli právo dovážet si rodiny, mohlo by to znamenat až statisíce dalších přistěhovalých. Dokonce i záporné rozhodnutí o žádosti znamená pro německé úřady další zátěž, protože cca 269 000 odmítnutých běženců se proti zamítnutí azylu odvolalo k soudu. Do jednání o slučování rodin zasáhly poslední dobou i vnější události. Před pár dny uspěl jeden Syřan v městě Pinneberg s žádostí o to, dovézt si ze Sýrie druhou manželku. V Německu je bigamie zakázána (je trestným činem), ale úřady mu přesto udělily povolení, protože z jeho osmi dětí, již v Německu přítomných, má část za biologickou matku právě tuto druhou manželku. (Deset přítomných členů rodiny pobírá dávky ve výši zhruba 3500 € měsíčně.) Úřední rozhodnutí, které fakticky podrobuje německé právo islámským náboženským principům, vzbudilo v německých médiích značnou a vesměs negativní pozornost. Rovněž před pár dny eskalovala situace v lužickém městě Cottbus, které česky známe pod jménem Chotěbuz. Relativně chudé a dosti vysoce zadlužené východoněmecké město dostalo na starost několik tisíc běženců, zejména Syřanů a Afghánců. Podíl cizinců na obyvatelstvu města vyrostl během krátké doby ze 4,5 na 8,5 procenta. Spolu s tím došlo k nárůstu trestné činnosti, včetně násilné. Trpělivost obyvatel města byla vyčerpána, když mladý Syřan pobodal staršího muže, protože mu jeho žena ve dveřích “neprojevila náležitou úctu” a nedala přednost. Místní začali demonstrovat v ulicích. (Podrobná reportáž českých novinářek je zde.) Spolková země Braniborsko pozastavila přísun dalších běženců do Chotěbuzi, ale atmosféra je už náležitě otrávena. (Mimochodem, povšimněte si absence různých zjevných skinheadů. Většina účastníků vypadá na běžné obyvatelstvo.) Scházejí se samozřejmě i příznivci imigrace, často nejen z Chotěbuzi.

Hudební epilog Nahráno v Chotěbuzi. Až dodnes mě nenapadlo, že existuje něco, jako akordeonový orchestr.
P.S.: Čtete-li rádi tento blog, zvažte (aspoň symbolickou) finanční podporu. Psaní je zadarmo, ale např. propagace příspěvků už nikoliv.