Ústředním tématem vyjednávání o velké koalici v Německu se stal příjezd rodinných příslušníků azylantů do SRN.

Poté, co vyjednávání o tzv. Jamajce selhalo, vrátila se CDU/CSU zpět k oblíbenému formátu velké koalice (se SPD) a po nějaké době se jí podařilo přesvědčit jejího předsedu Martina Schulze, aby na tuto myšlenku také přistoupil.

Možné opakování velké koalice vzbuzuje u sociálních demokratů značně smíšené pocity, a to tím smíšenější, čím níže se na stranickém žebříčku dostáváme. Vedení strany se těší na ministerské prebendy a moc; voleným zástupcům na stranickém sjezdu už vývoj tak slibný nepřišel a mandát k jednání o velké koalici dalo jen 56 % z nich.

Pak je tu mládežnická organizace zvaná Jusos, která další GroKo tvrdě odmítá, a jejíž předseda Kevin Kühnert vyzval odpůrce velké koalice, aby hromadně vstupovali do SPD a při dalším hlasování členské základny velkou koalici odmítli. Jeho výzva měla viditelný efekt, jen v Berlíně vstoupilo do strany 1500 nových členů.

Bavorský politik Dobrindt se mladým odpůrcům velké koalice vysmál a jejich snahu označil za “povstání trpaslíků” (Zwergenaufstand). Rebelsky naladění Jusos pak v reakci na jeho slova začali nosit “trpasličí” čepice. Jak moc bude jejich snaha o zabránění velké koalici úspěšná, uvidíme; teď už se jim každopádně nesměje ani Dobrindt.

“Povstání trpaslíků” v Berlíně

Zde je na místě poznamenat, že důvody, které mladé sociální demokraty k odmítání velké koalice vedou, jsou různé. Patří mezi ně bezbřehý idealismus v azylových a migračních záležitostech, vůči kterému je autor tohoto blogu velmi skeptický; ale rovněž pragmatická otázka, zda v době, kdy těmto mladým bude čtyřicet či padesát, budou mít ještě nějakou stranu ke “zdědění” od nynějších vedoucích kádrů, jako je Schulz.

S preferencemi SPD to totiž poslední dobou jde s kopce, momentálně by ve volbách získali jen 18 procent, což je nejhorší hodnota naměřená stanicí ARD za celou dobu existence průzkumů. Práci Martina Schulze hodnotí kladně jen 25 % respondentů. Pro německé sociální demokraty musí být alarmující i skutečnost, že na ně pozvolna dotahuje AfD, která aktuálně vykazuje 14 % potenciálních voličů. Proti volbám v září 2017, kdy příslušné hodnoty činily 20,5 % vs. 12,6 %, je to významná konvergence. Pokud by trend pokračoval, mohly by se jednoho dne obě strany na žebříčku preferencí vystřídat.

Dříve by taková situace byla nemožná, SPD je koneckonců početná (440 tisíc členů) a dlouho zavedená strana, ale poměry v Evropě se dost změnily a minulé výsledky nejsou zárukou výsledků budoucích. V uplynulém desetiletí zkolabovalo v širším okolí Německa hned několik dříve velkých sociálně demokratických stran:

  • francouzská PS, která ještě v roce 2012 zvítězila v prezidentských volbách, aby v roce 2017 získala tristních 6,4 % hlasů ( a mezitím ztratila více než tři čtvrtiny členů),
  • nizozemská PvdA, která v loňských volbách poklesla ze 38 na pouhých 9 parlamentních křesel, tj. procentně ze 24,84 % na 5,7 %,
  • polská Sjednocená levice, která v roce 2015 úplně vypadla ze Sejmu,
  • česká ČSSD, jejíž elektorát se za deset let smrsknul na méně než čtvrtinu,
  • maďarská MSZP, které aktuální průzkumy přisuzují zhruba 12 procent voličů (volby v Maďarsku jsou 8.dubna)

Ve všech zmíněných případech se zavedené sociálně demokratické strany ocitly za nově vzrostlými nacionalistickými stranami, které prokázaly schopnost přebírat socialistům jejich dělnické voličstvo. S tímtéž problémem se potýkají i ty sociální demokracie, které si zatím svoji velikost udržují (např. rakouská SPÖ). Prozíravějším jedincům v německé sociální demokracii je jasné, že podobný vývoj může nastat i v jejich případě, zejména budou-li veřejností vnímáni jako “tým B” merkelovské CDU.

Reakce straníků na toto ohrožení však není zrovna pragmatická, právě naopak. Důležitou příčinou odcizení mezi dělnickou vrstvou a organizovanou politickou levicí je imigrace a z ní plynoucí souboj o prostředky sociálního státu. Příklad za všechny: každá šestá osoba pobírající v Německu sociální dávky Hartz IV je nyní běženec, nárůst o téměř 400 tisíc osob během jednoho roku. Německá sociální demokracie se však zatvrdila na pozici strany azylově vstřícné.

Nejtěžším oříškem současných koaličních vyjednávání se tak stalo slučování rodin neboli Familiennachzug.

Pro “pravé” poživatele azylu, čili lidi, kteří jsou ve své zemi osobně politicky pronásledováni a byli schopni to úřadům prokázat, bylo slučování rodin v Německu možné vždycky. O těch se v zásadě nejedná. Loni bylo takových nových příchozích cca 124 000. (Zdroj.)

Jiná je situace u druhé kategorie uznaných žadatelů, kteří dostali tzv. doplňkovou ochranu (“subsidiär Schutzberechtigte“). To jsou jedinci, kteří přišli z válečných či jinak destabilizovaných území, ale nejsou pronásledováni osobně. V případě této druhé kategorie se původně se slučováním rodin vůbec nepočítalo. Tito lidé měli požívat dočasné ochrany, po dobu, dokud válka neskončí, a pak se měli vrátit zpátky do již mírové vlasti, aby se podíleli na její obnově. Nedávalo tedy velkého smyslu, aby v Německu zapouštěli kořeny.

Toto ustanovení však bylo změkčeno úpravou od 1. srpna 2015, a to z iniciativy strany Zelených. Tou dobou byla podstatná část migrantů přicházejících do Německa tvořena občany balkánských států (Kosovo, Albánie). Ti vesměs neměli na azyl nárok, cestovali jen kvůli dávkám, a německá vláda je chtěla posílat rychleji zpátky. K tomu mělo sloužit označení balkánských států jako “bezpečných zemí”. Jenže taková změna musela projít nejen parlamentem, ale i tzv. Bundesratem, v němž jsou zastoupené jednotlivé země spolku. V tomto orgánu měli Zelení blokační vliv. K označení balkánských států jako “bezpečných” si od kancléřky vymínili ústupek, a to právě v podobě povolení slučování rodin pro osoby s doplňkovou ochranou. A ona jim ten ústupek dala.

Chorvatsko-slovinská hranice, 23. října 2015

Přesně tou dobou, kdy změkčení zákona vstoupilo v platnost, zesílil migrační proud putující přes Balkán natolik, že se mu začalo říkat “krize”. Německá vláda po nějakou dobu nedělala nic, ale jak “vítací horečka” pozvolna ustoupila, jevilo se opatření čím dál více jako neúnosné. V březnu 2016, jen krátce po silvestrovské noci v Kolíně nad Rýnem a po třech zemských volbách, v nichž posílila AfD, se tehdejší vláda shodla na tom, že slučování rodin pro azylanty s doplňkovou ochranou dočasně pozastaví. Konkrétně do března 2018, což už mělo být v dalším volebním období. V angličtině se tomuhle přístupu říká “kicking the can down the road“. Španělsky bychom pak mohli říci, že věc se dořeší mañana.

Jenže březen 2018 je za rohem, nová vláda ještě není sestavena a termín stanovený před dvěma lety nepočká. Co teď?

Jednající strany – CDU, CSU a SPD – mají o budoucnosti slučování rodin značně odlišné představy. Zejména Bavoři z CSU se zdráhají k něčemu takovému zavázat, protože v podzimních volbách do bavorského zemského sněmu jim hrozí, že neobhájí dosavadní absolutní většinu.

Velkým otazníkem je, jaké by byly absolutní počty přistěhovalých, kdyby “dočasné pozastavení” vypršelo a zákon se vrátil ke své původní měkké praxi. Už tak se stalo, že za poslední tři roky přicestovalo v rámci slučování rodin do Německa 260 000 osob (hlavně Syřanů a Iráčanů) a dalších 50 000 žádostí aktuálně leží na úřadech. Doplňkovou ochranu požívá zhruba 150 000 běženců; kdyby opět nabyli právo dovážet si rodiny, mohlo by to znamenat až statisíce dalších přistěhovalých. Dokonce i záporné rozhodnutí o žádosti znamená pro německé úřady další zátěž, protože cca 269 000 odmítnutých běženců se proti zamítnutí azylu odvolalo k soudu.

Do jednání o slučování rodin zasáhly poslední dobou i vnější události.

Před pár dny uspěl jeden Syřan v městě Pinneberg s žádostí o to, dovézt si ze Sýrie druhou manželku. V Německu je bigamie zakázána (je trestným činem), ale úřady mu přesto udělily povolení, protože z jeho osmi dětí, již v Německu přítomných, má část za biologickou matku právě tuto druhou manželku. (Deset přítomných členů rodiny pobírá dávky ve výši zhruba 3500 € měsíčně.) Úřední rozhodnutí, které fakticky podrobuje německé právo islámským náboženským principům, vzbudilo v německých médiích značnou a vesměs negativní pozornost.

Rovněž před pár dny eskalovala situace v lužickém městě Cottbus, které česky známe pod jménem Chotěbuz. Relativně chudé a dosti vysoce zadlužené východoněmecké město dostalo na starost několik tisíc běženců, zejména Syřanů a Afghánců. Podíl cizinců na obyvatelstvu města vyrostl během krátké doby ze 4,5 na 8,5 procenta. Spolu s tím došlo k nárůstu trestné činnosti, včetně násilné. Trpělivost obyvatel města byla vyčerpána, když mladý Syřan pobodal staršího muže, protože mu jeho žena ve dveřích “neprojevila náležitou úctu” a nedala přednost. Místní začali demonstrovat v ulicích. (Podrobná reportáž českých novinářek je zde.) Spolková země Braniborsko pozastavila přísun dalších běženců do Chotěbuzi, ale atmosféra je už náležitě otrávena.

(Mimochodem, povšimněte si absence různých zjevných skinheadů. Většina účastníků vypadá na běžné obyvatelstvo.)

Protiislámská a protiimigrační demonstrace v Chotěbuzi

 

“Mám toho plné zuby”, “Islám ven!”

 

“Láska k vlasti není žádný zločin”

Scházejí se samozřejmě i příznivci imigrace, často nejen z Chotěbuzi.

“Barista, barista, antifascista” zní opravdu humorně

Tváří v tvář tomuto nelehkému problému se politické vedení Německa rozhodlo pokračovat v zavedené tradici “kicking the can down the road” a “dočasně prodloužilo” konec “dočasného zákazu” přistěhovávání rodinných příslušníků, a to z března na červenec 2018.

Inu, jednotkou dočasnosti je jeden “furt”. Zvláště s lídry formátu Angely Merkel a Martina Schulze.

 

Hudební epilog

Nahráno v Chotěbuzi. Až dodnes mě nenapadlo, že existuje něco, jako akordeonový orchestr.

P.S.: Čtete-li rádi tento blog, zvažte (aspoň symbolickou) finanční podporu. Psaní je zadarmo, ale např. propagace příspěvků už nikoliv.