Tím se dostáváme k další vlastnosti ex-pruského ducha, a to je pojetí politiky jako mravního zápasu mezi Dobrem a Zlem, přičemž na straně správných Prusů je samozřejmě Dobro. Toto se do českého jazyka nedá ani přeložit, my jsme velcí pragmatici. Do tohoto stavu nás zformovala skutečnost, že jsme v posledních staletích sloužili různým mocnostem jako kopací míč, a každá z nich k tomu kopání měla nějaké vzletné zdůvodnění. Představa, že bychom měli budovat Českou republiku jako zářící morální impérium, obdivované světem za jeho čistotu a bezhříšnost, vyvolá v běžném českém voliči otázku, ze které višně ten člověk spadl. Němci jsou jí podstatně otevřenější, rovněž kvůli trvajícímu mindráku ze zapříčinění druhé světové války. Tenhle post-pruský komplex asi nejlépe naplňuje německá strana Zelených. Pokud dnes chcete v Německu hledat pravé fanatiky, můžete navštívit buď lokální pobočku Muslimského bratrstva, nebo Zelené. Kdyby jednoho dne Zelení nedej bože vyhráli volby a měli možnost uspořádat celé Německo podle představ svých ideologů, výsledkem by byl sešněrovaný, paranoidní stát s normami, kvótami a regulacemi na všechno. (V minulé předvolební kampani roku 2013 navrhovali zcela vážně zavedení povinného vegetariánského dne.) Aktivisté, kteří tvoří myšlenkovou bázi strany, jsou schopni vymyslet jedno nové tabu týdně. V bizarním světě identitární politiky není nic příliš absurdní či banální na to, aby to nemohlo být problematické, potažmo zakázané, přičemž mezi těmito dvěma fázemi je odstup nanejvýš půl roku. Koridor povolených myšlenek a slov by se v zeleném Německu zúžil na titěrnou šíři. (Jejich američtí kolegové považují za rasistickou urážku i dotaz “Odkud jsi?”) Z tohoto hlediska je i vláda věřících vousáčů stabilnější, protože seznam haram věcí se podstatně nezměnil už nějakých tisíc let. A teď vezměte v úvahu, že 42 % německých novinářů (aspoň těch, kdo se nehlásí k apolitičnosti) volí Zelené. Pak vám začne celé to duchovní klima v zemi dávat trochu smysl. Když vrcholila první fáze migrační krize v roce 2015, projevilo se toto vyladění v německých sdělovacích prostředcích úplnou explozí kolektivní morální hysterie. Představa, že Němci otevřením svých hranic, srdcí, domů a peněženek arabskému světu plní hlubokou morální povinnost, byla v tehdejším tisku všudypřítomná. S tím šla zároveň i myšlenka, že ostatní země Evropy musejí být přivedeny k témuž osvícení. Jestliže německý postup je Samozřejmé Dobro, nemůže přeci Německo zanedbat svoji povinnost pozdvihnout Maďary či Čechy z jejich Sobeckého Zla do mravních výšin, kde vane svěží vítr a září jasné slunce Neodvratné Budoucnosti. Ne všechny noviny byly tehdy stejně šílené – třeba Die Welt se po většinu času dal číst, i když někdy se skřípáním zubů – ale celkově bylo léto a podzim 2015 obdobím, kdy měl český čtenář dojem, že do německých redakcí zasedlo tisíc klonů pátera Halíka. (Ilustrační video: vítání příchozích běženců na nádraží.) Politická sféra to adekvátně reflektovala. Angela Merkel má legendární strach před negativními komentáři v médiích. Kniha Robina Alexandera Die Getriebenen (Hnanci) mapuje události ve spolkovém kancléřství během kritických dní a ukazuje, že kancléřka couvla od již připraveného zavření hranice právě z toho důvodu, že se obávala “ošklivých scén” podobných těm, které se odehrávaly na maďarsko-srbské hranici poté, co Maďaři zablokovali migračnímu proudu cestu. (Další ilustrační video pro připomínku.)
Realita má prostředky, jak se prosadit sama, bez ohledu na zbožná přání ideologů. Během zhruba půl roku začalo být patrné, že nově příchozí běženci nejsou žádnými morálními žetony, seslanými z nebes k tomu, aby s jejich pomocí Němci navždy splatili svoji kolektivní válečnou vinu, Kriegsschuld (stojí za zmínku, že německy se vina a dluh řeknou stejně). Milionová vlna mladých, nepříliš kvalifikovaných mužů ze zaostalých zemí musela nutně přinést velké problémy a také je přinesla. Pseudonáboženský zápal v médiích pozvolna utichal úměrně tomu, jak se na světlo denní dostávalo čím dál více špatných zpráv. Symbolickým zlomem byla asi silvestrovská noc v Kolíně nad Rýnem roku 2015, kdy došlo k masivnímu obtěžování přítomných žen ze strany převážně severoafrické mládeže. Po téhle epizodě už bylo nemožné se kolektivně ujišťovat, že nová situace je pro Německo požehnáním (ne že by se někteří nesnažili). Flám morálního kýče skončil a po flámu následuje s železnou pravidelností kocovina. V této kocovině se Německo nachází dodnes. S tím, jak se mladší běženci začali chodit do škol a učit se německy, vyvřely na povrch i rozpory, jejichž existence byla dříve zakryta jazykovou bariérou. Velkým tématem posledních dní se například stala skutečnost, že muslimští žáci a studenti systematicky terorizují svoje židovské spolužáky a problém se neomezuje jen na školy (jen za minulý týden vyšlo v Die Welt několik článků na toto téma: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8). Některých případů si povšiml i zahraniční tisk, například Wall Street Journal, který přinesl reportáž o Solomonu Michalském, gymnazistovi z Berlína, jenž byl ze strany svých vrstevníků podroben i “hrané popravě” s plastikovou zbraní. (Michalského rodiče přitom aktivně pomáhali uprchlíkům při migrační krizi a jednoho Syřana ubytovali u sebe doma. Dnes však otec řekl novinářům z WSJ, že začíná zkoumat ceny nemovitostí v Izraeli. Takhle někdy vypadá odměna za naivní otevření náruče: vyhnanství ze staré vlasti, která pro vás přestala být bezpečným místem.) To je samozřejmě v rozporu s dřívější černobílou představou o morálních povinnostech Německa. Holocaust tíží německé kolektivní svědomí velkou vahou, a uvědomění, že mezi nově příchozími je spousta lidí, kteří by jej rádi dokonali a obdivují jeho pachatele, způsobuje v německé politické a intelektuální vrstvě ohromné duševní pnutí. A zároveň nelehké pomyšlení na to, kolik dalších takových průšvihů ještě Německo v budoucnosti čeká. A tím se konečně dostáváme k otázce, zda patří islám k Německu či ne. To je jen neutrální formulace jiných, podstatně explozivnějších otázek, které se ale politici zavedených stran zdráhají vyslovit:
- Do jaké míry se Berlín změní v Bagdád či Bejrút, o dalších německých městech nemluvě?
- Kolik konfliktů a násilí (třeba turecko-kurdský či arabsko-židovský) si Německo dovezlo skrze svoji neuváženou politiku otevřených dveří?
- Jak moc budou vznikající etnické čtvrti jednoho dne připomínat pásmo Gazy?
- Kolik to celé bude stát na životech, penězích a pocitu bezpečí?
- Na jakém čísle se zastaví každoročně rostoucí počet salafistických radikálů?
- Budou se tito lidé snažit ovlivnit německé zákony k obrazu svému, nebo se s tím ani nebudou obtěžovat a založí vlastní enklávy řízené Božím právem?
Hudební epilog J. S. Bach byl jedním ze slavných obyvatel Berlína. Upřesnění 6.4.2018, 8.45: Bach byl v Berlíně na několika delších návštěvách. Moderními pojmy, dočasný pobyt. Zjistil jsem, že jsem se mýlil v jejich délce: měl jsem za to, že dohromady tyto návštěvy zabraly cca rok jeho života, ale bylo to jen asi pět měsíců. Díky za upozornění.
P.S.: Čtete-li rádi tento blog, zvažte (aspoň symbolickou) finanční podporu. Psaní je zadarmo, ale např. propagace příspěvků už nikoliv.