Poslední dobou se mě lidé ptají, co znamená ta podivná tahanice Seehofera a Merkelové na téma „islám (ne)patří k Německu“. Nedá se na to odpovědět jednou větou. Vyžaduje to určitý kontext německé historie a současnosti.

Německá společnost si s sebou táhne břímě své minulosti, stejně jako každá jiná. V případě Německa jde o skutečnost, že jeho sjednocení ve druhé polovině 19. století nebyl spontánní proces. Bylo provedeno seshora, z pruské iniciativy, a výsledná říše tím byla duchovně zformována.

Pruský stát byl oficiálně zrušen rozhodnutím spojenecké kontrolní komise z 25. února 1947 a od té doby již znovu nevznikl. Jeho bývalé území patří částečně Polsku, částečně Rusku, a zbytek v SRN je rozdělen do několika spolkových států. Malý kousek je dokonce součástí ČR, totiž Hlučínsko, připojené k nám roku 1920.

Německé územní ztráty ve 20. století. Všechno na východě šlo na účet bývaléhoPruska.

Prušáctví jako duševní stav ovšem dekretem cizí mocnosti zlikvidovat nešlo.  Některé jeho rysy přetrvávají dodnes, zejména pak komplex různých společenských příkazů a zákazů. „Slušný člověk“ je jaksi povinen zastávat určité konkrétní názory a říkat určité věci (a jiné zase nikdy neříkat).

Spojencům se podařilo převychovat bývalé Prusy aspoň v tom, že jejich dřívější militarismus je minulostí. Bundeswehr je dnes v zoufalém stavu, nedůstojném tak bohaté země. Nevsázel bych na německé vítězství, ani kdyby se rozhodli vést válku s Dány, natož třeba s Poláky.

(Oni by se nerozhodli, tam se na ministerstvu obrany řeší jiné věci, např. nákup uniforem pro těhotné vojandy. Což by byla roztomilá zpráva dobře se hodící k začátku dubna, nebýt třeba skutečnosti, že žádná německá ponorka není aktuálně schopna nasazení. Letectvo, tanky a pěchota řeší podobné potíže způsobené chronickým podfinancováním. I zadlužené Řecko je na tom ve věcech vojenských podstatně lépe. Konec odbočky.)

Militantnosti se však stále daří dobře. Povšimněte si té zarputilé zabejčenosti, se kterou německá vláda prosazuje kvótový systém na rozdělování migrantů, ačkoliv každému vnějšímu pozorovateli je patrné, že je to slepá ulička: chabé pokusy o realizaci tohoto principu vedly jen k vážnému rozhádání Evropy, přičemž výsledky „nic moc“.

Jiná politická struktura by toto neprůchodné téma dávno vzdala. K tomu, vytrvale bojovat za beznadějnou věc, potřebujete právě toho pruského kolektivního ducha, který úplně nezemřel ani v Berlíně roku 1945. Rovněž k tomu, nemít žádné výčitky svědomí z toho, že k něčemu nutíte menší a chudší sousední státy na východě.

Tím se dostáváme k další vlastnosti ex-pruského ducha, a to je pojetí politiky jako mravního zápasu mezi Dobrem a Zlem, přičemž na straně správných Prusů je samozřejmě Dobro. Toto se do českého jazyka nedá ani přeložit, my jsme velcí pragmatici. Do tohoto stavu nás zformovala skutečnost, že jsme v posledních staletích sloužili různým mocnostem jako kopací míč, a každá z nich k tomu kopání měla nějaké vzletné zdůvodnění.

Představa, že bychom měli budovat Českou republiku jako zářící morální impérium, obdivované světem za jeho čistotu a bezhříšnost, vyvolá v běžném českém voliči otázku, ze které višně ten člověk spadl. Němci jsou jí podstatně otevřenější, rovněž kvůli trvajícímu mindráku ze zapříčinění druhé světové války.

Tenhle post-pruský komplex asi nejlépe naplňuje německá strana Zelených. Pokud dnes chcete v Německu hledat pravé fanatiky, můžete navštívit buď lokální pobočku Muslimského bratrstva, nebo Zelené. Kdyby jednoho dne Zelení nedej bože vyhráli volby a měli možnost uspořádat celé Německo podle představ svých ideologů, výsledkem by byl sešněrovaný, paranoidní stát s normami, kvótami a regulacemi na všechno. (V minulé předvolební kampani roku 2013 navrhovali zcela vážně zavedení povinného vegetariánského dne.)

Aktivisté, kteří tvoří myšlenkovou bázi strany, jsou schopni vymyslet jedno nové tabu týdně. V bizarním světě identitární politiky není nic příliš absurdní či banální na to, aby to nemohlo být problematické, potažmo zakázané, přičemž mezi těmito dvěma fázemi je odstup nanejvýš půl roku. Koridor povolených myšlenek a slov by se v zeleném Německu zúžil na titěrnou šíři. (Jejich američtí kolegové považují za rasistickou urážku i dotaz „Odkud jsi?“) Z tohoto hlediska je i vláda věřících vousáčů stabilnější, protože seznam haram věcí se podstatně nezměnil už nějakých tisíc let.

A teď vezměte v úvahu, že 42 % německých novinářů (aspoň těch, kdo se nehlásí k apolitičnosti) volí Zelené. Pak vám začne celé to duchovní klima v zemi dávat trochu smysl.

Volební preference německých novinářů (s vynecháním těch, kteří žádné nemají, což je asi čtvrtina)

Když vrcholila první fáze migrační krize v roce 2015, projevilo se toto vyladění v německých sdělovacích prostředcích úplnou explozí kolektivní morální hysterie.

Představa, že Němci otevřením svých hranic, srdcí, domů a peněženek arabskému světu plní hlubokou morální povinnost, byla v tehdejším tisku všudypřítomná. S tím šla zároveň i myšlenka, že ostatní země Evropy musejí být přivedeny k témuž osvícení. Jestliže německý postup je Samozřejmé Dobro, nemůže přeci Německo zanedbat svoji povinnost pozdvihnout Maďary či Čechy z jejich Sobeckého Zla do mravních výšin, kde vane svěží vítr a září jasné slunce Neodvratné Budoucnosti.

Ne všechny noviny byly tehdy stejně šílené – třeba Die Welt se po většinu času dal číst, i když někdy se skřípáním zubů – ale celkově bylo léto a podzim 2015 obdobím, kdy měl český čtenář dojem, že do německých redakcí zasedlo tisíc klonů pátera Halíka.

(Ilustrační video: vítání příchozích běženců na nádraží.)

Politická sféra to adekvátně reflektovala.

Angela Merkel má legendární strach před negativními komentáři v médiích. Kniha Robina Alexandera Die Getriebenen (Hnanci) mapuje události ve spolkovém kancléřství během kritických dní a ukazuje, že kancléřka couvla od již připraveného zavření hranice právě z toho důvodu, že se obávala „ošklivých scén“ podobných těm, které se odehrávaly na maďarsko-srbské hranici poté, co Maďaři zablokovali migračnímu proudu cestu.

(Další ilustrační video pro připomínku.)

Realita má prostředky, jak se prosadit sama, bez ohledu na zbožná přání ideologů.

Během zhruba půl roku začalo být patrné, že nově příchozí běženci nejsou žádnými morálními žetony, seslanými z nebes k tomu, aby s jejich pomocí Němci navždy splatili svoji kolektivní válečnou vinu, Kriegsschuld (stojí za zmínku, že německy se vina a dluh řeknou stejně). Milionová vlna mladých, nepříliš kvalifikovaných mužů ze zaostalých zemí musela nutně přinést velké problémy a také je přinesla. Pseudonáboženský zápal v médiích pozvolna utichal úměrně tomu, jak se na světlo denní dostávalo čím dál více špatných zpráv.

Symbolickým zlomem byla asi silvestrovská noc v Kolíně nad Rýnem roku 2015, kdy došlo k masivnímu obtěžování přítomných žen ze strany převážně severoafrické mládeže. Po téhle epizodě už bylo nemožné se kolektivně ujišťovat, že nová situace je pro Německo požehnáním (ne že by se někteří nesnažili). Flám morálního kýče skončil a po flámu následuje s železnou pravidelností kocovina. V této kocovině se Německo nachází dodnes.

S tím, jak se mladší běženci začali chodit do škol a učit se německy, vyvřely na povrch i rozpory, jejichž existence byla dříve zakryta jazykovou bariérou. Velkým tématem posledních dní se například stala skutečnost, že muslimští žáci a studenti systematicky terorizují svoje židovské spolužáky a problém se neomezuje jen na školy (jen za minulý týden vyšlo v Die Welt několik článků na toto téma: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8). Některých případů si povšiml i zahraniční tisk, například Wall Street Journal, který přinesl reportáž o Solomonu Michalském, gymnazistovi z Berlína, jenž byl ze strany svých vrstevníků podroben i „hrané popravě“ s plastikovou zbraní.

(Michalského rodiče přitom aktivně pomáhali uprchlíkům při migrační krizi a jednoho Syřana ubytovali u sebe doma. Dnes však otec řekl novinářům z WSJ, že začíná zkoumat ceny nemovitostí v Izraeli. Takhle někdy vypadá odměna za naivní otevření náruče: vyhnanství ze staré vlasti, která pro vás přestala být bezpečným místem.)

To je samozřejmě v rozporu s dřívější černobílou představou o morálních povinnostech Německa. Holocaust tíží německé kolektivní svědomí velkou vahou, a uvědomění, že mezi nově příchozími je spousta lidí, kteří by jej rádi dokonali a obdivují jeho pachatele, způsobuje v německé politické a intelektuální vrstvě ohromné duševní pnutí. A zároveň nelehké pomyšlení na to, kolik dalších takových průšvihů ještě Německo v budoucnosti čeká.

A tím se konečně dostáváme k otázce, zda patří islám k Německu či ne. To je jen neutrální formulace jiných, podstatně explozivnějších otázek, které se ale politici zavedených stran zdráhají vyslovit:

  • Do jaké míry se Berlín změní v Bagdád či Bejrút, o dalších německých městech nemluvě?
  • Kolik konfliktů a násilí (třeba turecko-kurdský či arabsko-židovský) si Německo dovezlo skrze svoji neuváženou politiku otevřených dveří?
  • Jak moc budou vznikající etnické čtvrti jednoho dne připomínat pásmo Gazy?
  • Kolik to celé bude stát na životech, penězích a pocitu bezpečí?
  • Na jakém čísle se zastaví každoročně rostoucí počet salafistických radikálů?
  • Budou se tito lidé snažit ovlivnit německé zákony k obrazu svému, nebo se s tím ani nebudou obtěžovat a založí vlastní enklávy řízené Božím právem?

Otevřeně vznést tyto otázky, to stále ještě není v německém politickém mainstreamu možné; snad jednu, ale kdo by se dotázal na všechny, ten bude pevnou rukou kolektivu vystrkán do „pravicového rohu“, rechte Ecke, kde stojí jen ti, s kým žádný slušný Němec nechce nic mít, tj. hlavně AfD. A to by by konec jeho politické kariéry. Je možné, že za rok budou poměry jiné, pomalý posun je během posledních měsíců znát, tabu padají. Ale zatím je stav tento.

Zároveň tyto otázky tiše pálí většinu německých voličů, takže nějakým způsobem se adresovat musejí. Jako formulační zástupce tedy posloužil spor o to, zda „islám patří k Německu“.

Seehofer se snaží ve svých bavorských voličích vzbudit dojem, že takový vývoj nepřipustí, aniž by to ovšem řekl natvrdo. Kancléřka a její věrní se svými vyjádřeními naopak snaží o to, debatu pokud možno utípnout co nejdříve. Vědí, že nemají mnoho silných argumentů a že kdyby se spor prohluboval, může dojít i na detaily, které jsou neobhajitelné.

Ne, že by na tom příliš záleželo. I kdyby se nakrásně prosadil Seehofer a jeho teze, že islám k Německu nepatří (se kterou souhlasí 76 procent dotázaných Němců), není jasné, co by to mělo znamenat v praxi. Jde o slogan podobný, jako Každý musí dodržovat německé zákony nebo Pro mírovou budoucnost je nezbytná integrace běženců, tedy dobře znějící, ale z hlediska konkrétní realizace: slova, slova, slova. Je nepravděpodobné, že by se, dejme tomu, radikální duchovní v salafistických mešitách zalekli Seehoferových výroků a odstěhovali se dobrovolně z Německa. K jejich deportaci zase aktuální garnitura nejeví vůli.

Jediné, k čemu může dnešní hádka posloužit, je rozdělení německé politické scény na dva hrubé tábory: první, který si stále myslí, že vzniklé potíže se dají udržet „zametené pod kobercem“ tím, že se o nich nebude moc mluvit; a druhý, realističtější, který si uvědomuje, že takové mlčení je v dnešní době nemožné.

Toť tedy má interpretace a zároveň konec odpovědi na výše zmíněnou otázku. Snad to nebylo příliš dlouhé čtení.

Hudební epilog

J. S. Bach byl jedním ze slavných obyvatel Berlína.

Upřesnění 6.4.2018, 8.45: Bach byl v Berlíně na několika delších návštěvách. Moderními pojmy, dočasný pobyt. Zjistil jsem, že jsem se mýlil v jejich délce: měl jsem za to, že dohromady tyto návštěvy zabraly cca rok jeho života, ale bylo to jen asi pět měsíců. Díky za upozornění.

P.S.: Čtete-li rádi tento blog, zvažte (aspoň symbolickou) finanční podporu. Psaní je zadarmo, ale např. propagace příspěvků už nikoliv.