- jedním ze smyslů poválečného německého státu bylo nie wieder (nikdy více), nedopustit znovu hrůzy nacistického režimu,
- po desítky let se také německé úřady snažily o to, zabránit případnému nárůstu neonacistického hnutí,
- mezitím v tichosti vyrostla jiná hrozba, antisemitismus ze strany muslimů,
- a Židé se dnes v německých školách a na ulicích německých měst necítí o moc bezpečněji než za časů hnědých košil.
To, co nyní Německo s vlnou antisemitismu zažívá, není náhoda. Takhle to dopadá, když je národ nucen pojídat nestravitelné plody ze smrdutých keříků politické korektnosti, jejichž výsadbu a kultivaci nám tak vřele doporučuje spolupracovník České televize a Českého rozhlasu Jan Moláček. Doufám, že Češi neudělají stejnou chybu jako Němci, kteří brali své Moláčky vážně; ne teď, když je vidět, kam taková cesta vede. Skočit do té samé propasti by bylo opravdu stupidní. (Úmyslně nepíšu k jakým koncům, protože se domnívám, že z hlediska etnických a náboženských konfliktů způsobených masovou migrací je Evropa tak sotva ve čtvrtině cesty a kolem roku 2040 teprve uvidíme, zač je v
… agregace tisíců a desetitisíců takových zážitků, které byly zameteny pod koberec liberálního mlčení. Pod každý koberec se ovšem vejde jenom omezené množství smetí. A zdá se, že tato kapacita byla poslední dobou překročena.To je přesně to, co se v Německu momentálně děje. Kapacita koberce, aspoň co se primitivního antisemitismu týče, byla překročena. Už nelze popírat, že Židům na ulicích německých měst hrozí fyzické nebezpečí a od koho jim hrozí. Noviny jsou plné úvodníků, komentářů a poplašných zpráv. “Zpod koberce” se vyvalila záplava špíny a Němci, politiky počínaje a řadovými voliči konče, si kladou otázky.
- Jak jsme vůbec něco takového mohli dopustit?
- A co s tím, proboha, máme teď dělat?
Povšimněme si nyní, jak snadné by bylo bývalo problému předejít, kdyby německá politická a intelektuální vrstva nenosila dobrovolně olověnou vestu politické korektnosti. Toto totiž nejsou nepředvídatelné problémy z kvantové fyziky, toto je docela přímočará úloha. Uvažování bez břemena politických tabu by vypadalo asi takto. Lidi si nesou svoji kulturu a společenské normy s sebou, i když se stěhují. Předávají je rovněž dalším generacím. Potomci Čechů v Texasu dodnes tančí polku a pečou koláče, i když většina z nich už zapomněla jazyk staré vlasti. Ve vietnamských večerkách najdete malé oltáříky určené Buddhovi a potkáte-li tesknou duši nalévající se vodkou, dost pravděpodobně to bude Rus. Analogicky platí, že lidé z blízkovýchodního muslimského civilizačního okruhu si s sebou přinesou zvyky a myšlenky svoje. Mezi ně bude patřit antisemitismus nejhrubšího zrna, který je v těchto společnostech stejnou normou, jako u nás slavení Vánoc, a je důkladně udržován při životě ze dvou zdrojů: za prvé nábožensky, protože v Koránu a dalších islámských náboženských textech je spousta nenávistných výroků vůči Židům (odkaz, další odkaz). Za druhé pak nekonečným izraelsko-palestinským konfliktem, perfektním to zdrojem nových a nových “mučedníků”. Když pak dovolíme milionu mladých mužů z této oblasti, aby se přistěhoval do Německa, co z toho plyne pro bezpečnost německých Židů? Velké riziko. Bingo. Konec úvahy. Němci a řada dalších národů západního světa se bohužel od takového realistického, na skutečnostech založeného uvažování odvrátili, aspoň jejich politické špičky ano; a voliči je za to nepotrestali včas. Zmatečné myšlení nemůže vést k ničemu jinému, než ke zmatku ve věcech konkrétních. Jediné, co tomu zatím brání, je setrvačnost společnosti, které trvá dlouho, než změní kurz zcela, nebo než se zcela zastaví. Německo má k dispozici dosti tlustý polštář v podobě bohatství a funkčního průmyslu. Tento polštář je dílem předchozích generací, které se ještě neoddávaly společenským utopiím a viděly svět, jak je; a díky tomuto polštáři na sebe nejhorší efekty dnešních změn ještě nechají nějakou dobu čekat. V chudším Libanonu či Sýrii byly samozřejmě vidět daleko rychleji. Jedno ovšem Volker Kauder vystihl dobře a přesně. Identita Německa se vskutku mění. Ona je dána zejména lidmi, kteří v něm žijí, nikoliv snad půdou, horami či počasím. S početnými arabskými a tureckými komunitami bude SRN čím dál orientálnější, ve smyslu náboženském, kulturním, politickém i ekonomickém. Co z toho plyne pro zahraniční a hospodářskou politiku ČR? Doufám, že o tom někdo “tam nahoře” aspoň trochu uvažuje, a s horizontem delším než jedno volební období.
Hudební epilog Johann Pachelbel, zapomenutý Němec, jehož skladbu Kánon v D objevili znovu lidé dvacátého století. Tihle čtyři pánové mě notně pobavili. I vážná hudba se dá brát nevážně. Nestačí poslouchat, nutno vidět.
P.S.: Čtete-li rádi tento blog, zvažte (aspoň symbolickou) finanční podporu. Psaní je zadarmo, ale např. propagace příspěvků už nikoliv.