„Kdy napíšeš knihu?“ – „Jednou.“

Výše zmíněnou otázku odrážím už pár let. Pár let už také dumám nad tím, zda se jí nepřestat vyhýbat a konečně si stanovit nějaký termín. Evidentně by se několik zájemců o takový svazek našlo. Jenže dlouho jsem měl dojem, že projekt zvaný „kniha“ je úplně mimo mé možnosti.

Důležité a relevantní přiznání: nedokážu ze sebe dostat opravdu dlouhý souvislý text. Tím myslím stovky stran v podobě novely či románu. Na lidi, kteří to dokážou, hledím s udiveným respektem, ne-li přímo bázní, asi jako šaman kmene Yanomamö na vrtulník plný bledých tváří.

Jak asi musela vypadat mysl takového J. R. R. Tolkiena, když spřádal celou tu svoji bájnou říši plnou národů, ras, bitev a měst? To už je mimo mé chápání. Když jsem četl Silmarillion, v zástupu všech těch Fingolfinů, Finarfinů, Fingonů a Fëanorů jsem se poněkud ztrácel. Kdepak, tisíc elfů ani lidí si vymyslet nedovedu. Ne tak, aby dohromady tvořili konzistentní celek. Spíš by to byl guláš-paprikáš.

Ať to dopadne jakkoliv, toto výsledkem nebude

Další přiznání (dnes už poslední): několikrát jsem se o nějaký román přeci jen pokusil. Poslední torzo z roku 2016 odpočívá dosud kdesi na disku C: jednoho staršího počítače. Tehdy jsem chtěl literárně zpracovat jednu ze svých nočních můr, totiž, že nepříliš pozitivní poměry v jižní Francii přerostou v občanskou válku.

Napsal jsem v rámci tohoto snažení několik docela podařených scén, z nichž nejlepší je asi ta, ve které skupinka kriminálně zkušených Korsičanů nachystala léčku na silnici nedaleko města Nice a čeká, až do ní padne kolona vozidel místních džihádistů, kteří se pravidelně vypravují drancovat okolní venkov (město už je vydrancované dost). Na nepřítele tam s nimi čeká jistý F., městský úředník středního věku, kterému se z Nice v krizi podařilo utéci víceméně náhodou a Korsičané jej vzali mezi sebe, protože kdysi studoval na lyceu se synem jednoho z hlavních kmotrů celého gangu. Jak se jih Francie rychle propadá do naprostého chaosu, F. čím dál méně připomíná šedivého pracovníka z radnice a mění se v kombinaci partyzána a psychopata, o které nevíte, zda z ní máte mít respekt či strach.

Jednou tuhle kapitolku možná vydám tady na blogu, ale kniha z ní nebude; zůstane navěky torzem. Mezi ty silnější scény se mi prostě nedaří vecpat dostatečné množství pojiva. Koláč musí mít těsto, nemůže se skládat jenom z rozinek. Totéž platí u knihy, jenže toto umění mi zůstalo shůry jaksi odepřeno. Než psát něco, co mě nudí, to budu radši … cokoliv jiného, dokonce i luxovat podlahu. V době, kdy jsem se vážně snažil o psaní nějakého toho pojiva, se domácnost jen leskla. (Aspoň podle mužských standardů. Má paní si ničeho nevšimla, ale to je u úklidu prováděného matfyzákem dost normální stav.)


Další možností, jak vytvořit nějakou publikaci, je sebrat kratší texty, poskládat je do navazujícího celku, doplnit nějakými obrázky, možná ještě komentářem, a výslednou mozaiku zkusit vydat. To už mi připadalo podstatně reálnější. Kratších textů jsem za svůj život napáchal dost, takže je z čeho vybírat. Ale úplné míchání hrušek s jablky by to taky být nemělo. Pokud by budoucí svazek měl dávat nějaký smysl, měl jsem dvě možnosti:

a) buď vybrat nejpovedenější příspěvky z tohoto blogu a udělat z nich sbírku podobně, jako to učinili někteří jiní blogeři (Laďa Větvička, Ostravak Ostravski),

b) nebo udělat něco podobného s texty z 067.cz, kam už nějakou dobu přispívám různými příběhy z historie (aktuální seznam zde).

Mezi těmito dvěma možnostmi jsem byl poněkud rozpolcen a došlo i na házení mincí.

Víte, co je dobré na házení mincí? Může se stát, že vám padne nějaká možnost a vy si v ten moment okamžitě uvědomíte, proč ji vlastně nechcete, a proč jste si přál, aby se ukázala ta druhá strana. Tím pak máte ve věcech jasno. Stalo se i mně. Došel jsem jednoznačně k názoru, že preferuji možnost b).

Má to více důvodů, zejména ale následující dva.

První důvod: tenhle projekt Petra Koubského je dobrý a v tom správném smyslu otevřený.

Nemyslím si, že by slovo „otevřený“ mělo být používáno jako verbální totem symbolizující něco nezpochybnitelně kladného, dokonce jsem na toto použití alergický; otevřená může být klidně i zlomenina, a jak to potom bolí. Ale v případě časopisů a jiných periodik ta otevřenost kladná je. Ne ve smyslu „otiskneme kdejaký blábol, abychom nedejbože nemuseli někoho odmítat a neranili jeho city“, to ne, to už by byl safe space (brrr). Mám na mysli otevřenost ve smyslu „od jistého prahu kvality nebudeme škatulkovat autory podle toho, jak vidí svět, a nebudeme usilovat o ideologickou homogenitu ani jednotný politický tón“.

Dneska jde trend právě opačným směrem, vytvářejí se uzavřené bubliny odtahující se od sebe, jejichž světonázorovou čistotu někdo neustále střeží na sociálních sítích; místo Saurona Velikého nám dávno vládne tlačítko Delete. Komunikace mezi těmi bublinami čím dál více připomíná štěkání znepřátelených smeček. Internet je ve spoustě věcí skvělý vynález, ale tenhle následek jeho existence moc dobrý není a uvidíme, zda jej dokážeme nějak ustát, aniž by nadávky přešly ve výměnu fyzických ran, asi jako za náboženských válek v 16.století (nebo na Blízkém východě mezi šíity a sunnity právě teď). Ten fanatický zápal se mi nelíbí.

V tomhle dělá Petr kus záslužné práce opačným směrem a jen bych si přál, aby ho napodobilo co nejvíce redakcí.

Druhý důvod: na historii záleží. Historie je fajn, je sexy, vtáhne vás do sebe a nepustí. Ale není jednoduché si k ní najít cestu. Výuka na školách se fixuje na data a jména, z čehož se sice dobře píšou písemky, ale studentům a žákům to pak leze krkem, protože mají dojem, že se učí nesourodou kupu triviálních faktů.

Malý duševní experiment: vzbuďte kteréhokoliv absolventa gymnázia, který měl z dějepisu jedničku, a řekněte mu „Zlatá bula sicilská.“ – „1212!“ vypálí na vás, protože to datum má zautomatizované (a taky se dobře pamatuje). Ale málokdo ví, jak vznikla a k čemu přesně byla; proč vlastně sicilská, že panovník, který ji vydal, byl poloviční Norman, co vůbec dělali Normani na opačném konci Evropy, než kde leží studené Severní moře, koho odtamtud vyhnali a kde všude ještě měli prsty, kdo je přes ně později klepl apod. To už je příběh a příběhy jsou zajímavé a barvité, jenže ve školském dějepise je jich počertech málo.

Bez znalostí historie je těžké rozumět současnosti. Jak také? Neví-li člověk, odkud přišel, těžko určí, kam se asi tak cesta může táhnout dál.

Představa, že odřízneme svět od jeho historických kořenů pomocí tlusté čáry a odteď pojedeme „nanovo“, je vlastní všem utopistickým hnutím. Mao chtěl skoncovat s „veteší“ čtyř tisíc let čínské historie pomocí kulturní revoluce, džihádisté likvidují předislámské památky bagrem a dynamitem. Ale i méně násilné projekty dělají stejnou chybu: tak se mohlo stát, že eurozóna přivzala na svoji palubu Itálii a Řecko, aniž by zodpovědní politici věnovali vážnou pozornost tomu, jak tyto dvě země hospodařily předtím a kolik státních bankrotů udělaly. Teď má EU na krku pořádný problém a žádnou legální cestu ven, protože z eurozóny se oficiálně vystoupit nedá.

Takhle bych to nechtěl. A rád bych ovlivnil lidi, aby přemýšleli – podloženě přemýšleli – než třeba jednoho dne budou mít za podobné rozhodnutí zodpovědnost. Třeba jen jako řadoví voliči v celostátním referendu.

Knížka dvanácti příběhů z historie v tomto může pomoci. Není to encyklopedie ani učebnice. Nebudete po jejím přečtení žádný odborník (já taky nejsem). Ale mohla by posloužit jako drobná motivace k tomu, hledat další historické příběhy na vlastní pěst. Z ničeho bych neměl větší radost, než kdyby mi nějaký čtenář jednoho dne napsal: „Vaše příběhy mě zaujaly natolik, že jsem si k nim začal shánět další čtivo a skončil u bichlí, které sepsali Paul Johnson nebo Niall Ferguson“.

Pokud mi s tím chcete pomoci, dá se tak učinit zcela konkrétně: na serveru HitHit.cz je odstartován crowdfundingový projekt, na nějž můžete přispět. Pokud jste dočetli až sem, tak si myslím, že se vám ta kniha bude líbit.

HitHit.cz – Zapomenuté příběhy

Cílová částka je stanovena na 80 tisíc, ze kterých HitHit v případě úspěchu odečte DPH a ještě svoji provizi. Zbytek bude přibližně stačit na sazbu a tisk. Korekturu si holt udělám sám, ta by stála dalších 10 tisíc a to už je přílišný luxus.

Update 23. 5. 2018 ve 14.10: Už se mi ozvali dva dobrovolníci na korekturu „jen tak“. Díky, merci! Rád ten ušetřený čas využiji k psaní dalších článků.

Tak dobře, bude ještě jedno přiznání: jsem pěkně nervózní. Toto je krok do úplného neznáma. Nemám tušení, zda nespláču nad výsledkem. Ale zkusit se to musí.

Není smutnějšího přemítání, než když někdo na konci života bilancuje svoje pomyslné CV a říká si „toho všeho jsem se nikdy neodvážil“.


Hudební epilog

„Přístav se ztrácí za obzorem.“ – Přesně tak; i když věcně vzato, to momentální houpání pode mnou, to je rozvrzaná kancelářská židle a nikoliv oceán. Ale zavřete-li oči, tak skoro…