Němečtí fanoušci se nechtějí smířit s tím, že dva členové národního týmu mají blízko k tureckému prezidentovi. Aféra kolem obou fotbalistů začala zhruba před měsícem, kdy se oba sportovci sešli v Británii s tureckým prezidentem Erdoğanem. Nechali se s ním vyfotit, darovali mu dresy klubů, za které hrají (Mesut Özil působí v Arsenalu, Ilkay Gündoğan v Manchester City FC) a Gündoğan doplnil darovaný dres ještě ručně psaným věnováním “S velkou úctou mému prezidentovi.” Fotbalisté si možná mysleli, že událost zůstane v utajení, jenže Erdoğanova politická strana AKP vzniklé fotky nasdílela na sociálních sítích. V předvolebním boji se každá fotopříležitost hodí a Turci mají fotbal rádi. Fotografie vyvolaly v Německu značné pozdvižení. Oba pánové hrají za národní tým a mají SRN reprezentovat na blížícím se světovém mistrovství. (V “nároďáku” je ještě jeden etnický Turek, Emre Can, který schůzku s Erdoğanem odmítl.) Özil dal přednost mlčení, Gündoğan se snaží svůj přešlap nějak vysvětlit, ale moc mu to nejde. Novináři zjistili, že Gündoğan ani dvojí občanství nemá, je to papírově pouze Němec. Jeho prezidentem by tedy měl být Frank-Walter Steinmeier. Teoreticky. Prakticky to nejspíš s Gündoğanovou loajalitou vůči rodné zemi (narodil se v Gelsenkirchenu) nebude až tak žhavé – a to je přesně důvod, proč na něj teď němečtí fanoušci z tribuny pískají, kdykoliv se dostane k míči.
Fotbalová mistrovství – ať už Evropy či světa – mají v německé kultuře zvláštní postavení, protože je to jediná příležitost, kdy se běžný Němec může proběhnout po ulicích se státní vlajkou na rameni, ozdobit své auto národními barvami a zakřičet si Deutschland, Deutschland, aniž by byl za neonacistu. Olověné břímě Kriegsschuld, pocitu viny za způsobené války, je dočasně odloženo. Mimo sportovní svátky je moderní Německo na jakékoliv projevy národovectví velmi přecitlivělé. Kdo moc (popravdě: i jen trochu) fangličkaří, upadá do podezření z pravicového extremismu. Obzvláštní kulturní kontrast můžete zažít, jedete-li z Hamburku vlakem či autem do Dánska. Až po hranici ani nevíte, kde se vlastně nacházíte, protože vlajka s národními barvami nebývá v Německu běžně k vidění; jediná příležitost, kdy ji bezpečně zahlédnete, je ta, když míjíte nějaký přístav, ve kterém kotví lodi. Pak se dostanete na hranici, a hned za Flensburgem uvidíte změnu. Od Padborgu dále je země plná dánských vlajek na každém rohu a před každým domem. Krajina stejná, architektura taky (nekonečné řady červených cihlových domků, kam oko dohlédne), ale ve vnímání vlastní identity nastal během pár kilometrů zásadní skok. Z hlediska České republiky je dobře, neprožívají-li Němci svoje němectví příliš silně. Kdykoliv tak v historii činili, měli jsme pak v kotlince vážné problémy. Mám však pocit, že s poválečným vykořeňováním německé identity se to přehnalo opačným směrem. Lidé nějakou identitu potřebují a velmi silná je tato potřeba právě u dětí imigrantů. Kam se má druhá generace integrovat, když hostitelský národ trpí intelektuálním mindrákem z vlastních dějin? Nechci nijak omlouvat Özila a Gündoğana, jsou to dospělí lidé a měli by mít dost rozumu na to, aby veřejně nepodporovali uřvaného sultána z Anatolie. Ale zároveň tenhle případ dobře ilustruje, že sebevědomá, byť třeba zaostalejší kultura (a Turecko není – mimo turistického pobřeží – ani přibližně na vývojové úrovni Německa) představuje pro své potomky přitažlivější identitu než bohatý a rozvinutý národ, jehož obsesí je vlastní špatnost a historické hříchy. Pak to může skončit vznikem masivní páté kolony, která je ochotna poslouchat rozkazy z cizích hlavních měst.

Účastníci demonstrace německých Turků v Kolíně nad Rýnem, 31.7.2016.

Ještě, než se rozloučíme: ani to mávání vlaječkami u fotbalového mistrovství, na evropské poměry relativně krotké, neprochází u německé levice s porozuměním. Při každém mistrovství se do ulic vydává Antifa a krade ozdobné návleky z autozrcátek apod. V lepším případě nechá aspoň zrcátko na místě, v horším jej za trest ukopne; a jsou-li aktivisté hodní, zanechají tam řidiči předtištěný vzkaz, ve kterém vysvětlují, že vlaječku odstranili proto, že podněcovala nacionalismus. Pěkně genderově korektně.

Berlín, vzkaz řidiči

A jestli vás zajímá, co se pak s těmi ukradenými vlaječkami děje? Zápalná oběť, co jiného. I to je součástí moderního Německa – obřadná sebenenávist na levém okraji společenského spektra, z jejíchž rituálů poněkud mrazí v zádech.
Hudební epilog Jeden slavný bard z mého rodného kraje.
P.S.: Čtete-li rádi tento blog, zvažte (aspoň symbolickou) finanční podporu. Případně podporu projektu mé první knihy na HitHit.cz.

P.S. Tento web funguje bez všelijakých vyskakovacích reklam, placené propagace apod. Důvody jsou mnohé, ale snaha o nezávislost na velkých hráčích je jedním z těch nejpodstatnějších. Až příliš mnoho lidí spoléhá na Facebook a pak se diví.

Zdejším základním principem je dobrovolná podpora od čtenářů. Nejjednodušším způsobem, jak tento blog můžete, milí čtenáři, podpořit, je přispět na Knihovní fond nebo koupit si knihy od jeho autora. Z tiskárny právě dorazily Zapomenuté příběhy 5 a sbírka textů “To nejlepší z blogu 2015-2020“.

Můžete si pořídit také Zapomenuté příběhy, Zapomenuté příběhy 2 či Zapomenuté příběhy 3 a Zapomenuté příběhy 4 pro sebe, pro někoho jiného. Nebo sbírku dystopických povídek Krvavé levandule… K dispozici jsou už také znovu USB disky s nahranými audioknihami.

A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. Opravdu a vážně, však vidíš ten vývoj.