Na první pohled je to banální událost. Na Facebooku zmizel komentář. Nějak se nad tím pozastavovat, toť jako plakat nad tím, že někdo zašlápl v lese mravence; zcela běžná příhoda, která se nikoho z nás bezprostředně netýká. Jenže obsahem odstraněného příspěvku nebylo leccos. Šlo o odstavce 27 až 31 významného historického dokumentu Spojených států amerických, který má pro tamní obyvatele určitou emocionální váhu. Pro některé dokonce značnou. Takže na sítích panuje rozhořčení. A já mám aspoň důvod, proč se zase jednou pozastavit u toho, jak fungují zbraně hromadného mazání a co z toho pro nás plyne.
První bod: nedozvíte se, proč příslušný příspěvek zmizel. Toto je zdroj permanentní frustrace. Zmizet může téměř cokoliv podle nejasných pravidel. Součástí zvůle je právě to, že nikdo nikdy neví, kdy a kam sekyra dopadne a koho ušetří. Jediné, co je bezpečné, jsou fotky roztomilých hrajících si koťátek. Zatím, dokud ještě žádný bojovník za práva zvířat nepřišel na to, že je to vlastně zneužívání němé tváře k účelům sobeckého vizuálního potěšení. (Zní to absurdně, ale ve světě, v němž aktivisté a celebrity bojují proti tomu, že ohijská univerzita Oberlin prodává suši americkým studentům – coby údajném kulturním přečinu na Japoncích, už není absurdního vůbec nic. ) Update 4.7.2018 ve 12.15: Ještě pár odkazů na téma “kulturní apropriace”, nově vynalezeného hříchu. Jídlo, oblečení, jóga, reggae. Pokud nejsou reálné problémy, musejí se vymyslet nějaké nové – těžko se mi věří tomu, že existují lidé, kteří podobným tématům opravdu věnují energii a čas. Ale existují, a považují je očividně za velmi důležitá. Konec update, zpátky k textu. Dáme si sem tedy nějaké koťátko a budeme pokračovat k vážnějším věcem.

Na jednu stranu chápu, že sociální sítě se nechtějí stát rájem pro šíření nevyžádaných obrázků penisů apod. Na druhou stranu je velmi snadné vidět, že dostane-li se taková mašinerie pod vliv či vyslovenou kontrolu nějaké politické skupiny, má opozice opravdový problém. A Silicon Valley, kalifornský region, v němž se techničtí veleobři koncentrují, je jednoznačně nakloněn Demokratům. Za dva roky je v USA další volební kampaň; myslíte, že firmy jako Facebook a Twitter budou ještě opět ochotny poskytnout reklamní prostor Trumpovi, když jejich personál jej vesměs považuje za ztělesnění zla? (Možná. Lenin ostatně říkal, že kapitalisté vám prodají provaz, na kterém je potom oběsíte. Ale možná také ne. Rozhodně bude existovat velký tlak, aby se tak nedělo. Google před měsícem vycouval z vojenského projektu, nepochybně lukrativního, jak už vojenské projekty bývají – poté, co jej k tomu přiměla “malá, ale hlasitá skupina zaměstnanců”. Malé, ale hlasité skupiny mají obecně se svými požadavky větší úspěchy, než by odpovídalo jejich počtům.) Třetí bod: automatizace těchto činností je docela průšvih. Algoritmy dnes disponují nějakou schopností učení, ale nemají žádné zábrany, ani ty, které máme zažity tak hluboko pod kůží, že je vlastně nevnímáme. Zeptáte-li se takového systému, z čeho udělat nejlepší guláš, klidně vám doporučí sousedovic kokršpaněla, a dost možná bude mít i pravdu (to je na tom to nejhorší). Tomu, že v západní kultuře se psi nejedí, je nutno jej nejprve naučit. (Bude v Jižní Koreji používán jiný filtr?) Kokršpaněl v guláši je aspoň zjevný fail, což znamená, že jeho výskyt programátoři časem opraví. Ale učící se algoritmy můžou páchat věci, na které se bezprostředně nepřijde, nebo se na ně nepřijde nikdy. Dejme tomu, že chcete prodat co nejvíce hrnců a svěříte tento úkol samoučící umělé inteligenci. Ta jej sleduje se stoprocentním zaujetím, bez odpočinku a bez zábran. Je zcela dobře možné, že zjistí, že nejlepšími zákazníky pro drahé hrnce jsou lidé s počínajícím Alzheimerem, a dokáže je dokonce i nějakým překvapivým způsobem identifikovat. Třeba podle rostoucího množství překlepů v textech, výrazu tváře na fotkách apod. Dnes jde tímto způsobem detekovat z obrázků kdeco. Za pět let toho bude nepochybně více. To je z lidského hlediska samozřejmě neetické jako bič a na různé “lidské šmejdy”, kteří se o podobnou aktivitu snaží v reálném světě, jsme jako společnost dost alergičtí. Jenže ten algoritmus, který dojde k podobnému závěru, vám to ani nemusí sdělit. Jeho prací je prodávat, tož vám pravidelně sděluje, kolik toho prodal, a do vnitřní logiky už nevidíte. Ani jeho vlastní programátoři do ní nemusejí vidět. V podstatě je to dokonalý, svědomitý psychopat. Představa takového nemilosrdného stroje, který je naprogramován k tomu, aby vynucoval určitá politická stanoviska, je dost děsivá. Dlouho jsme si mysleli, že to je záležitost Číny. Velmi snadno se ale může stát, že kolektivně nakráčíme do téže pasti ve jménu “dobrých mravů”. Jaký prostor nám pak zbyde pro disent, rozejdou-li se naše názory s tím, kdo mazacím systémům dává zadání? Bude snad zase existovat digitální samizdat, jehož obsah bude šířen různými kreativními postupy, aby se obešlo všudypřítomné oko robotického Bratra?
P.S.: Tímto zdravím Noru Michalskou, která nedávno napsala pěkný článek o svých zkušenostech ohledně mazání příspěvků a blokování účtů. Jmenovala mě v něm coby jednu ze svých inspirací pro přechod na vlastní platformu. Nemohu popřít, že mi to zalichotilo. Ješitnost je hrozná věc, ale zároveň velmi příjemná. P.P.S.: Pokud tento blog pravidelně čtete, nyní bych vám možná doporučil, abyste si zaregistrovali jeho odběr e-mailem. E-mail zatím tolika mazacím mechanismům nepodléhá. Na sociálních sítích ale žádný publicista “neví dne ani hodiny”.
Hudební epilog Když už byla řeč o indiánech. Tuhle bolivijskou písničku mám velmi rád. Je o milostných trablech mladého páru. “Budeme spolu, až chuňo pokvete.” Jenže chuňo je mrazem sušená brambora, která nekvete nikdy. (Zajímavý článek.)
P.S.: Čtete-li rádi tento blog, zvažte (aspoň symbolickou) finanční podporu. Případně podporu projektu mé první knihy na HitHit.cz. Kampaň se blíží ke konci, sedmého července kolem poledne bude dokončeno!