Rok, který změnil Anglii navždy.

„Já bych chtěl být králem!“ říkají někdy chlapci zasněně. Patrně si přitom představují luxusní život na zámku a rozkazování ostatním. Možná i sérii milenek, jako na francouzském dvoře ve Versailles osmnáctého století.

Ve středověku to ale bylo docela nebezpečné povolání. Většina králů se fyzicky účastnila bitev, ve kterých představovali dobrý terč; mnohý se nevrátil. Z českých králů třeba Jan Lucemburský nebo Přemysl Otakar II. Posledním českým králem, který ztratil život na bitevním poli, byl Ludvík Jagellonský, dvacetiletý mladík. Středoevropské armády prohrály tehdy boj s Turky, tlačícími se do Evropy. Král sice bitvu přežil, ale na ústupu se utopil v bažině nedaleko maďarského města Mohács.

Josef Mathauser: Smrt Přemysla Otakara II.

(Výše zmíněný obraz z přelomu 19. a 20. století je poněkud romantizovaný. Skutečná smrt Přemysla Otakara II. byla nejspíš podstatně krvavější záležitostí. Zachované kosterní ostatky naznačují, že rána mečem vedená zepředu a shora mu rozpoltila obličej až někam k ústům; rozhodně by nebyl k poznání podle rysů tváře.)


Anglie není země, která by zažila mnoho invazí, ale ty, které byly úspěšné, většinou zásadně změnily její osud. Příchod Římanů v roce 43 znamenal přerod mozaiky drobných království na vyspělou provincii, nejsevernější výběžek klasické civilizace. Hadriánův val, mohutná římská stavba oddělující civilizovanější Anglii od divokých kmenů v dnešním Skotsku, je stále ještě k vidění.

O stovky let později, když se Řím stáhl, zaútočili na zemi Anglosasové, kteří postupně zahnali dřívější obyvatele – Kelty – do izolace hor Walesu a skalnatého Cornwallu. Na to, že u Artušova trůnu se mluvilo keltsky, má moderní angličtina jen pramálo slov keltského původu, třeba cradle (kolébka; vítězové si nejspíš brali keltské ženy). Invaze není přes svoje stáří úplně zapomenuta. Ve velšském jazyce se pro Angličany udrželo jméno Sais („Sas“) a Anglie sama je Lloegr, což podle jednoho výkladu znamená „ztracená země„.

Zdobná anglosaská přilba z hrobu v Sutton Hoo, asi sedmé století

V roce 1066, o němž bude řeč, se Anglie nacházela v dost nebezpečném sousedství. Nedaleko, odděleny jen nepříliš širokým Severním mořem, ležely vikinské země: Dánsko, Švédsko a Norsko. Všechny tři už přijaly křesťanství, ale jejich bojovníci stále ještě měli ve zvyku vyplouvat za moře a plenit vzdálená pobřeží. A Anglie byla po ruce.

Na jih od kanálu La Manche se rozkládala Normandie a zde žili – samozřejmě – Normani. Což byla divoká cháska, proslulá svojí brutalitou od Francie až (časem) po Sicílii a Jeruzalém. Rovněž tento národ byl teoreticky křesťanský; prakticky ale normanští šlechtici a dokonce i biskupové žili jen pro válčení (a smilnění). Získali tím tolik vojenské praxe, že dokázal-li je někdo aspoň dočasně sjednotit, byli značně nebezpečným nepřítelem.

Kdybych měl srovnat strategickou polohu Anglie roku 1066 s dnešním světem, nacházela by se mezi Islámským státem na straně jedné a somálskou pirátskou anarcho-konfederací na straně druhé. Harold Godwinson, korunovaný v Londýně v lednu 1066 na anglického krále, věděl, že mu hrozí útok ze dvou směrů naráz.

Harold byl inteligentní a tvrdý muž, proto si jej Angličané také v nouzi postavili do čela. (Tehdy byl ještě anglický král volený, hlasovalo o něm sdružení šlechticů zvané Witenagemot.) Věděl, že obrana země je možná, ale že to bude riskantní podnik. Ihned po svém zvolení začal připravovat vojsko.

Jak to dopadlo, víme; v říjnu 1066 zvítězili Normané nad Angličany v bitvě u Hastings a Anglie změnila nejen krále, ale i celkový kulturní charakter. Noví pánové přinesli francouzský jazyk a francouzské obyčeje. Stará anglosaská šlechta byla zbavena svých práv a pozemků. Anglie přestala být, striktně vzato, germánskou zemí a stal se z ní zvláštní případ, nezařaditelný do velkých kulturních skupin Evropy.

Nicméně tomu všemu něco předcházelo: slabí králové, silní králové, útoky Dánů, výběr výpalného a příběhy mnoha lidí, kteří se mihli historií  na stránkách dávných kronik. O těchto potůčcích dějin, které se seběhly až k vodopádu roku 1066, je nový článek

067.cz – Sedm stop země

dostupný buď za 25 Kč jednorázového předplatného, nebo za předplatné roční.


Ještě poznámka k úvodnímu obrázku.

Příběh dobytí Anglie nám zachovala tapiserie z Bayeux, dlouhý kus plátna, který prý vlastníma rukama vyšila Matylda, žena Viléma Dobyvatele, a její dvorní dámy. Ta je u nás vcelku známá.

Méně už se ví, že po francouzské revoluci, v rámci účtování s feudální minulostí, byla tapiserie znárodněna a revoluční vláda ji zamýšlela použít jako hadr na přikrývání vojenských vozů. S nasazením vlastního života (lidi skončili pod gilotinou pro menší prohřešky) ji zachránil místní advokát, který ji zkrátka ukradl a schoval u sebe doma, než se období teroru přehnalo. Nový císař Napoleon se pak vrátil k oceňování starých tradic, takže tapiserie mohla zase spatřit světlo světa.

Francouzská revoluce a naše 50. léta měla více společného, než by mnohý liberál byl ochoten připustit; a Francouzská republika, její dědička, se s touhle minulostí nikdy úplně nesrovnala. Za vším tím Liberté, Égalité, Fraternité stojí hodně barbarství.


Hudební epilog

Švédská lidová píseň. Trollí žena si chce vzít lidského muže; ten o ni nestojí, kupodivu z náboženských důvodů. Možná ji jen nechtěl urazit zmínkou o jiných standardech krásy.