Termín Brexitu se blíží a ani jedna strana nemá jasno v tom, co se vlastně stane.

Článek 50 byl britskou premiérkou aktivován loni v březnu, což znamená, že Velká Británie by měla přestat být členem EU ke dni 29. 3. 2019. Dvouleté období má sloužit ke sjednání dohod o budoucích vztazích obou entit. Nicméně už z něj uplynulo šestnáct měsíců, zbývá už jen osm. A na obzoru se nerýsuje žádné řešení.

Sledovat praktický průběh Brexitu je unikátní historická záležitost. Velké a těsné unie mají historicky tendenci k tomu, ztrácet členy spíše divoce a neřízeně, často v extrémních až válečných podmínkách (Konfederace, Rakousko-Uhersko, Irsko, Sovětský svaz, JugoslávieVýchodní Timor). Vyloučení Singapuru z Malajsie bylo provedeno legislativně, ale až po sérii rasových a náboženských nepokojů, které si vyžádaly nějaké životy.

V podstatě jediné moderní příklady, kdy se dva státy rozumně, klidně a v poměrně krátkém čase dohodly na rozdělení, aniž by proti sobě následně vymýšlely nějaké naschvály, je rozdělení Československa v roce 1993 a oddělení Černé Hory od Srbska v roce 2006.

Současné vyjednávání mezi Británií a EU probíhá mírově a bez výstřelů, jeho dosavadní průběh je však mnohem méně produktivní než v případě Československa nebo Černé Hory.


Podstatnou součástí problému je skutečnost, že Británie nehovoří jedním hlasem a neprovádí konzistentní Brexitovou politiku. Je to dáno tím, že dělicí linie ve věci Brexitu probíhají oběma hlavními politickými stranami království.

V současné britské Dolní sněmovně (650 poslanců) sedí jen pět stran majících aspoň deset poslanců: konzervativci (316), labouristé (259), skotští nacionalisté (35), liberální demokraté (12) a irská unionistická strana (10).

Dvě z menších stran – Skoti a liberální demokraté – jsou silně pro EU (vyjádření SNP, vyjádření Lib-Dem), ale se 47 poslanci ze 650 nemají moc velký vliv. Preference obou stran se za poslední rok moc nepohnuly, což naznačuje, že ani po případných předčasných volbách by situace nebyla zásadně jiná.

Velké strany – labouristé a konzervativci – jsou ve svém názoru značně rozštípnuty na pro-EU a pro-Brexitové křídlo (poměry v členských základnách) , přičemž pro-Brexitový postoj se dělí na dvě další větve.

(Pozor na to, že úplně přesné definice následujících pojmů neexistují. Spíše nějaký úzus.)

Hard Brexit znamená rozloučení Británie se společným trhem EU, s celní unií a svobodou pohybu osob. V takovém případě by se v dalších obchodních vztazích uplatňovala pravidla WTO.  Tento stav nastane 29. 3. 2019, pokud se strany nedohodnou na něčem jiném. Británie a EU by proti sobě mohly klidně zavést vízovou povinnost – problém hlavně v Irsku, kde by zánik zelené hranice mohl ohrozit platnost stávajících mírových dohod.

Proč se to některým lidem v Británii nelíbí: britská ekonomika je dost prorostlá s tou evropskou a náhlé zavedení různých odvetných cel apod. by pro ni znamenalo šok. Právní postavení Britů usazených v EU by se stalo nejistým. A těch není úplně málo, třeba ve Španělsku.

Soft Brexit znamená setrvání Británie ve společném trhu EU a nejspíš i celní unii, možná v nějakém specifickém režimu, jaký má třeba Turecko. Pro britskou ekonomiku by šlo o daleko hladší přechod.

Proč se to některým lidem v Británii nelíbí: protože by Británie zůstala podřízena pravidlům EU, aniž by měla slovo při jejich vytváření. Což podle názorů zastánců „hard Brexitu“ popírá smysl Brexitu. Možnosti v referendu byly „Remain“ a „Leave“. Soft Brexit by byl jakýsi kočkopes, něco mezi.

Pak je ještě jedna možnost, a to, že se všechny zúčastněné strany (tj. Británie a 27 zbylých států EU) jednomyslně shodnou na prodloužení vyjednávacího procesu. To vypadá jako zbytečné prodlužování agónie, ale mohlo by to mít smysl, protože příští rok nejspíš odejde stávající předseda EK Jean-Claude Juncker (aspoň to slíbil) a po nových volbách do Evropského parlamentu budou politické poměry v Bruselu zase trochu jiné, což by mohlo vést k jinému průběhu vyjednávání. K takové možnosti už se kladně vyjádřil třeba Sebastian Kurz. Pak je ovšem otázka, co vůbec s britskou reprezentací v EP. Dosavadní termíny nepočítají s tím, že by Británie v době voleb byla ještě členem; bude-li, měla by zvolit svých 73 europoslanců.


Britská premiérka Theresa May patřila před referendem k těm členům Konzervativní strany, kteří se drželi linie tehdejšího premiéra Davida Camerona (tj. zůstat v EU). Toryovští „tvrdí brexitáři“ jí z tohoto důvodu příliš nedůvěřují a její činnost kriticky sledují. Poté, co začátkem července přišla s plánem postupu (Chequers Plan), euroskeptici jej odmítli coby příliš vstřícný vůči EU. Dva důležití členové kabinetu rezignovali a poslanci začali premiérku tlačit ke zpřísnění plánu. To se jim včera také povedlo.

Ústupky, které premiérka udělala „tvrdým brexitářům“, podráždily pro změnu „měkké brexitáře“. Výsledkem bylo další hlasování v Dolní sněmovně, kde vznikla iniciativa zavázat vládu k setrvání v celní unii, tj. v podstatě k soft Brexitu. Tuto iniciativu podpořilo i dvanáct konzervativních poslanců, kteří se tím postavili vůči linii vlády. Čtyři poslanci opozičních labouristů však pro změnu – proti instrukcím šéfa strany Jeremyho Corbyna – podrželi Mayovou, takže hlasování dopadlo v neprospěch návrhu velmi těsným poměrem 307-301.

Kdyby premiérka toto hlasování prohrála, její vláda by pravděpodobně čelila pokusu o sesazení a mohlo by dojít i k předčasným volbám (ve kterých aktuální průzkumy veřejného mínění preferují Corbyna a jeho labouristy). Takto je na chvíli zachráněna v čele vlády, ale její budoucnost v čele Konzervativní strany není zatím jistá. Stačí totiž, aby 15 % toryovských poslanců písemně požádalo o hlasování o důvěře, a předseda strany se mu musí podrobit. Patnáct procent, to je nějakých 48 lidí, tedy množina, kterou si rozčílíte velmi snadno. Pokud by k hlasování o důvěře došlo, rozhoduje se prostou většinou hlasujících poslanců strany. Vyhraje-li stávající šéf, další rok vůči němu nemůže být hlasování o důvěře vyvoláno. Prohraje-li, volí se několikakolovým způsobem šéf nový.

Je ovšem otázka, kdo soudný by o tuto zodpovědnost stál. Znepřátelené skupiny poslanců by ideálně chtěly kvadraturu kruhu, které není možné dosáhnout.

V současnosti bych sázel tak 30 % na prodloužení vyjednávacího procesu a 70 % na tvrdý „no-deal“ Brexit v důsledku toho, že žádnou dohodu se do 29. 3. 2019 uzavřít nepovede.


Hudební epilog

K práci, z dob dynastie Tudorovců.


P.S.: Čtete-li rádi tento blog, zvažte (aspoň symbolickou) finanční podporu. Psaní je zadarmo, ale např. propagace příspěvků už nikoliv.