Míra deportace neúspěšných žadatelů o azyl je v Německu velmi nízká.

Deník Die Welt se dnes zabývá tématem toho, co se děje s odmítnutými žadateli o azyl, tj. těmi, kdo od německých úřadů neobdrželi ani „plný“ azyl, ani tzv. doplňkovou ochranu. Takoví lidé by teoreticky měli být navráceni do svých rodných zemí, prakticky však deportační mechanismy z různých důvodů selhávají.

Vysoké šance zůstat v Německu na neurčito mají například Afričané, kteří přitom většinou nárok na ochranu nemají. V článku najdeme čísla za první pololetí roku 2018, jak je novinářům sdělil azylový a migrační úřad BAMF. Takže:

  • V prvním pololetí rozhodoval BAMF o 36 089 žádostech Afričanů o azyl. (Pěkné číslo. Vzpomeňte si na to, až vám někdo bude tvrdit, že migrační krize pominula. To je za půl roku a jenom z Afriky, takže v tom není započítána Sýrie, Irák, Jemen, Afghánistán, Pákistán, Bangladéš a další asijské země generující zástupy běženců. Navíc Německo není jediným cílem migrace z třetího světa.)
  • Z toho zhruba čtvrtina, 8839, jich dostala nějaký stupeň ochrany. 27 250 osob bylo odmítnuto. Někteří z nich samozřejmě podali odvolání. Není uvedeno, kolik těch odvolacích procesů ještě běží.
  • Za tu samou dobu bylo z Německa odsunuto 3164 Afričanů, z toho většina jen do jiných zemí Evropy na základě dublinských pravidel.
  • Pouze 1149 jich bylo posláno zpět do vlasti.
  • A z těchto 1149 jich drtivou většinu tvořili Maročané, Tunisané a Alžířané, na celý zbytek Afriky připadalo jen 285 deportovaných.
  • Není známo, jak velká část ze dvou tisíc Afričanů, kteří byli odsunuti do jiných evropských zemí, se zase vrátila do Německa.

Počet úspěšných deportací za leden až červen roku 2018 proti loňskému lednu až červnu mírně poklesl, a to přes sliby německých politiků, že deportační mechanismy posílí, např.:

„V každém případě potřebujeme celonárodní vypětí sil ke vracení domů těch, kdo byli odmítnuti.“

(kancléřka Angela Merkel, 16. října 2016)

nebo

„Minulý rok bylo rozhodnuto 700 000 žádostí o azyl a z toho skoro 300 000 zamítnuto. Tyto osoby chceme urychleně deportovat, jinak utrpí věrohodnost právního státu.“

(tehdejší šéf úřadu kancléřky a vládní koordinátor pro věci migrace, Peter Altmaier, 19. února 2017)

Už utrpěla, pane Altmaiere. Ale zatím nikoliv tak, abyste přišel o vládní křeslo.

Mírně šokující položka schovaná v textu článku: v 641 případech selhala deportace kvůli tomu, že deportovaná osoba kladla odpor. Je to třikrát větší číslo než loni.

Nárůstu samotnému se moc nedivím; pokud „poprat se s policajty“ opravdu vede k tomu, že vás raději nechají v Německu, rychle se to rozkřikne a bude to zkoušet čím dál více lidí. Divím se tomu, že to vůbec úřady tolerují, to je výsměch. Ještě více se divím, že to tolerují voliči, ale to už je jiné téma.


Nemožnost či neschopnost deportovat odmítnuté žadatele o azyl ve významné míře je dost podstatným rysem současné migrační krize.

Kdybych měl korunu za každou příležitost, kdy jsem na Internetu někoho viděl argumentovat slovy „čeho se bojíte, vždyť ti, kdo nemají nárok na azyl, jej prostě nedostanou a budou muset zase pryč„, měl bych … no, aspoň na láhev dobrého argentinského Malbecu (ne zase nějaký luxus, asi něco takového). Je to ovšem malování skutečnosti narůžovo, ne-li vyslovená lež ve stylu „účel světí prostředky“. Deportovat odmítnuté žadatele zpátky do rozvojových zemí je těžký úkol, neboť tyto země o své zbloudilé ovečky moc nestojí a EU na ně zatím nevyvinula dostatečně účinný nátlak, aby je k tomu přinutila. Proto se teď také v Hamburku může zdržovat pět somálských pirátů – Somálsko je nechce přijmout.

Nu a jakmile jednou v tom Německu jste, i kdybyste tam správně být neměl, vždycky se o vás někdo postará – ať už charita, nebo stát. Kein Mensch ist illegal a přeci je nenecháme krást a loupit z hladu, že. Nebo mrznout na ulici, když přijde zima. Nebo nechat neošetřené, když onemocní.

Tato skutečnost zásadním způsobem ovlivňuje „kalkulaci rizika“ každého potenciálního běžence od Senegalu po Bangladéš, který právě sedí doma na kufrech a rozvažuje, zda se svěřit do rukou pašerácké mafie a vyrazit do Evropy. Takový zájemce o cestu musí počítat se třemi hlavními riziky: a) že jej pašeráci raději prodají jako otroka na trhu, b) že přechod pouště nebo námořní plavba v mizerném člunu dopadnou špatně a konečně c) že jej Evropa odsune zpátky domů. Na plusové straně svého výpočtu má skutečnost, že pokud ani jedna z těchto možností nenastane, tak o něj v Německu, Švédsku atd. bude postaráno do konce života, případně do zhroucení tamního sociálního státu, podle toho, co nastane dřív.

V podstatě celý australský model řešení migrační krize je založen na tom, že extrémně navýšil riziko pod bodem c, jen v trochu jiné variantě: kdo je chycen při pokusu o ilegální doplutí do Austrálie, má vstup na pevninu automaticky zakázán a skončí v záchytném táboře v jiné zemi.

Tento model je velmi efektivní. Podle statistik australské vlády dorazilo do Austrálie ještě v roce 2013 ilegálně tři sta člunů s 20 587 migranty; v letech 2015 a 2016 poklesl tento počet na nulu. Nikdo už se také neutopí v moři. Tato stránka shrnuje všechna úmrtí na migrační cestě do Austrálie, za rok 2018 jsou zatím dvě (sebevraždy v detenčních zařízeních). Poslední záznamy o utopených jsou z léta 2013, kdy ještě politika „No Way“ neplatila.

A teď to srovnejme s Německem, kde platí v podstatě pravý opak: přijeď, zůstaneš, i kdybys na to neměl právo. Kdo se pak může divit, že zuřivé davy berou útokem evropské pohraniční ploty, pašerácká mafie se válí v penězích a Středozemní moře je plné mrtvol?

Když se podíváme jen na ty ztráty na životech, vede za letošek evropská „humánní“ nad australskou „brutální“ migrační politikou zhruba v poměru 500:1.


Hudební epilog

Když mi bylo patnáct, hráli v rozhlase pořád dokola tuto australskou skupinu.


P.S.: Čtete-li rádi tento blog, zvažte (aspoň symbolickou) finanční podporu. Psaní je zadarmo, ale např. propagace příspěvků už nikoliv.