Před tisíci lety žili v Grónsku zapomenutí Evropané.
Osudy Seveřanů, kteří se ve vrcholném středověku vydali z Islandu dále na západ, usadili se na pobřeží Grónska a podnikali další výpravy až do Severní Ameriky, jsou krásným zapomenutým příběhem a do druhého dílu Zapomenutých příběhů se určitě kvalifikují.
Tou dobou představovaly grónské osady nejvzdálenější a nejizolovanější výspu evropské kultury. Držely se skoro pět set let – přesněji řečeno, ta nejdůležitější, která se nacházela na samém jihu Grónska, se držela pět set let.
Proč nakonec i ona zanikla, nevíme. Je o tom spousta hypotéz. Třeba, že:
- změna klimatu učinila tamní způsob hospodaření neudržitelným a místní v podstatě vymřeli hladem;
- Seveřané doplatili na konflikt s lidem Thule, předky dnešních Inuitů;
- se tamní obyvatelé pomalu odstěhovali zpátky na Island;
- je postupně při svých nájezdech vyhladili baskičtí a angličtí piráti.
Studené grónské klima ochránilo zbytky vikinských osad před zubem času a také hroby vykopané do permafrostu dosud obsahují spoustu zachovaných artefaktů. Ani archeologie však na otázku zániku grónského mikrostátu nedokáže dát odpověď. Kostry v hrobech nenesou stopy krutého hladu. Oblečení, ve kterém byli mrtví uloženi do hrobu, není nijak extrémně nuzné; ne hůře než na Islandu, který to samé období přežil. Ačkoliv inuitské pověsti hovoří o válce s bílými muži a o tom, jak inuitští bojovníci spálili osady Norů na uhel, nenarazili vědci ve zkoumaných vesnicích na žádné důkazy o proběhlém požáru.
Tři skupiny vikinského osídlení v Grónsku: Západní, Prostřední a Východní osada
Víme toho méně, než bychom chtěli, ale něco přeci. Dva hlavní osídlené regiony Grónska se od sebe podle všeho časem dost odlišily. Snad ne jazykem, ale určitě kulturou. Méně osídlená Západní osada, která ležela nedaleko dnešního hlavního města Nuuk, byla anarchičtější a rovnostářštější. Vzhledem ke své poloze spoléhala silně na lov divokých zvířat. Jednoho dne tamní obyvatelé zmizeli beze stopy a návštěva jejich krajanů z jihu už našla jenom prázdné domy, kolem kterých se toulaly zdivočelé ovce a krávy.
(Kdo by si chtěl přečíst 46 let starou magisterskou práci o „Západní osadě“ v angličtině, zde je ve formátu PDF.)
Východní osada se udržela déle a došlo zde k většímu sociálnímu rozvrstvení. Významnější vliv tu měla církev a v osadě Garðar dokonce do 14.století sídlil biskup. Rozhodně se tu vybíraly větší daně, možná časem až příliš vysoké, než aby je tamní primitivní hospodářství dokázalo unést. Ale to už je také spekulace historiků.
K vikinským osadám v Grónsku patří i neúspěšný pokus osídlit Severní Ameriku. Selhal z různých důvodů, mimo jiné proto, že se do něj pustilo příliš málo lidí. Jestliže grónský pidinárůdek mohl v nejlepších časech čítat 3-5 tisíc osob, v Americe se naráz nikdy nenacházelo víc než zhruba sto vikingů obojího pohlaví. Proti podstatně početnějším indiánům tak byli v nevýhodě.
Historii vikinských výprav do Ameriky známe ze dvou dochovaných ság, Ságy Erika Rudého a Ságy Gróňanů. Existují však i hmotné důkazy: zbytky vikinských příbytků na špičce kanadského ostrova Newfoundland byly v roce 1960 objeveny norskými archeology. Dodnes jde o jediný nesporný případ doloženého kontaktu mezi evropskými a indiánskými kulturami před plavbou Kryštofa Kolumba.
Obě ságy si v některých místech protiřečí a jedno z těch zajímavých míst bych vám rád vylíčil. Týká se Freydís Eiríksdóttir, vikinské ženy, která se vypravila do Ameriky se svými rodáky.
Sága Erika Rudého líčí Freydís jako odvážnou bojovnici. Jednoho dne prý Skraelingové (indiáni) napadli vesnici vikingů a zahnali vikinské muže na ústup. Tu se prý Freydís zmocnila meče padlého vikinga, vynadala Seveřanům do bezcenných zbabělců, strhla si horní kus šatu a s divokým řevem poplácávala své nahé ňadro mečem. Skraelingové se lekli, zanechali útoku a utekli.
To je ta známější varianta. Jednak je pravda, že nahá ňadra blonďaté bojovnice jsou dobře „prodejná“ posluchačům v každé době, jednak se toto líčení dobře hodí do feministické atmosféry posledních desetiletí. Statečná žena uspěje tam, kde zbabělí muži selhali, girrrrl power a tak dále. Prostě archetypální vzor, něco jako byly řecké Amazonky.
Socha Freydís v Reykjavíku
Jenže ta samá Freydís je zmíněna i v Sáze Gróňanů, která byla nejspíše napsána s menším časovým odstupem od událostí a je dnes historiky považována za věrohodnější. A tam vystupuje v úplně jiném světle. Posuďte sami:
Freydís prý nebyla v Americe spokojena a chtěla se vrátit zpátky do Grónska. Jenže osady byly dvě a větší loď měli sousedi. Po nějakých hádkách o tom, jak se má celý koloniální projekt vyvíjet, se Freydís jednoho časného rána vyplížila z domu, vyválela se v ranní rose a mokrá a špinavá si pak šla lehnout vedle svého muže Thorvarda.
Thorvard se vzbudil, zeptal se jí, co se stalo, a Freydís mu řekla, že šla do sousedního domu a tam ji znásilnili. V Thorvardovi vzplál hněv, sebral své soukmenovce, vtrhli k sousedům, kde ještě všechno spalo, a začali se mstít. Nejdříve pomordovali všechny muže, ale naživu zůstalo ještě pět žen. Freydís trvala na tom, že zemřít musejí i ony. Když se k tomu žádný viking neměl, vzala sekyru a dokončila jatka sama.
Načež sdělila svým příbuzným, že teď odplují zpátky do Grónska, mají se držet verze, že druhá rodina zůstala v Americe, protože se jí tam líbilo, a kdo prozradí pravdu, toho vlastnoručně zabije. (Soudě dle toho, že se takové informace dočítáme v sáze, někdo nakonec přeci jen nemlčel.) Jelikož na místě hromadné vraždy se ani vikingům dále bydlet nechtělo, poslechli ji a Ameriku opustili.
Takže vlastně první doložené MeToo na americké půdě, včetně toho nezájmu o vyslechnutí obviněné strany. Plus ça change…
Výlet ke starým Seveřanům, kteří neznali chleba, protože v jejich studené domovině nerostlo žádné obilí, si můžete udělat v článku na 067, buď za předplatné, nebo za jednorázový vstup ve výši 25 Kč.
A pořídíte-li si přitom výtisk Zapomenutých příběhů pro sebe či pro někoho jiného, zvyšujete tím dost pravděpodobnost, že příští léto vyjde druhý díl 🙂
Hudební epilog
Tady máte dost vikingy inspirované muziky na kus večera.
