… aneb proč zásadně nemažu komentáře na Facebooku, i kdybych s nimi hrubě nesouhlasil.

Povšiml jsem si, že u jednoho mého známého „na zdi“ se strhla dosti dlouhá debata o tom, zda jsem  „ubožák“ či „dement“, toleruji-li pod svými odkazy na Facebooku „nenávistné komentáře“. Pikantní je, že chlapík, který si stěžuje, přitom nešetří vulgaritami; skoro jako by mu vadila konkurence, a ne princip. Tak to bývá, že lidé nevidí břevna v oku svém.

Nicméně nějaký komentář si asi situace zaslouží. Toto je tedy má první a poslední odpověď k tématu, více se jím nehodlám zabývat, na to je život příliš krátký…

Přestřelí někdy někdo v komentářích na Facebooku? Yep. Občas mi z některých těch slov přeběhne husí kůže. Jenže do toho vstupují dvě věci, kvůli kterým takové komentáře zůstávají tam, kde jsou, i když mám k dispozici tlačítko Smazat.


Za prvé mě poněkud děsí šířící se konsensus, a to i mezi rozumnějšími lidmi, že promazávat názory jiných osob je nějak košer a žádoucí. Já si to vůbec nemyslím. Existuje přeci nějaká osobní zodpovědnost a s ní spojené právo na svobodu slova. Každý nechť mluví za sebe a tvoří si tím svoji vizitku. Jedině tak se můžete dozvědět, co si lidi myslí, i kdyby se vám třeba obsah zjištěného moc nelíbil. Mazání komentářů jen kvůli tomu, že jsou hnusné, považuji za první krok k pozdější festovní cenzuře. Ona totiž nikde není přirozená a jasně viditelná hranice, kde by takové mazání mělo skončit, tudíž hrozí postupné uplatnění principu šikmé plochy. Zkušenosti posledních let mě této obavy rozhodně nezbavily, spíš naopak.

To je tedy ta ideová dimenze: nepovažuji za správné mazat někoho jen proto, že se mně či někomu jinému jeví být nestravitelným.

Také mám svoji hranici, u které bych mazal, ale ta se týká práv konkrétních osob. Pokud někdo do komentářů vloží lékařskou zprávu své expřítelkyně, aniž by s tím ona souhlasila, budu považovat za svoji povinnost omezit její šíření; protože to není názor, ani hnusný názor, ale újma na jejím právu na soukromí. To samé by se týkalo různého doxxingu: sdělení typu „Anička Novotná bydlí na Šeříkové 48 a její dcera chodí ze školky ve vedlejší ulici každý den ve 12.10 a nosí fialovou tašku“ bych při jeho objevení smazal.

Leč to se normálně nestává. Zatím jsem to neviděl ani jednou.


Za druhé je tu dimenze, řekněme, pragmatická.

Facebook je Zuckerbergovo. My všichni, co tam chodíme a publikujeme, jsme prodávaný produkt, na kterém MZ (haha, když si tak uvědomím, s kým má společné iniciály…) vydělává. A hodně vydělává. Víte co? Ať si tam pořádek udržuje sám a za svoje peníze, vždyť různých Viktorů Čističů zaměstnává dost.

Marketing Facebooku nám vštípil představu, že ty stránky, osobní, firemní či jiné, které tam spoluvytváříme, jsou v nějakém smyslu „naše“. Výsledek je, že kolektivně vykonáváme práci za někoho jiného, a ještě zadarmo, ne-li přímo k tíži svého účtu. Dostali jsme tlačítko Smazat a s ním i drobný autoritářský thrill, který má nenápadný vedlejší efekt: kdo opravdu maže, zejména na frekventovaných stránkách, tráví na tom Facebooku více času – hlídáním svého mikropašalíku. A za ten čas navíc shlédne více reklam a vydělá svému pánu prstenů více peněz.

O to opravdu nemám zájem. Celé té platformě moc nedůvěřuji. Snažím se tam pobývat jen málo, dejme tomu do 5-6 hodin týdně, neboť v životě jsou důležitější věci (popravdě, skoro všechny). Nic skutečně vysoce osobního bych tam neumístil a nenapsal, ani do soukromých (haha) zpráv. Nehodlám se také nechat zmanipulovat k tomu, abych – pod libovolnou ušlechtilou či neušlechtilou záminkou – trávil v tomto naleštěném Půlnočním království další a další čas. Zatím je pro mě výhodné, používat jej jako publikační platformu, ale počítám s možností, že jednoho dne se tamní poměry zhorší natolik, že to už ani nepůjde. Jestli vám můj přístup přijde pokrytecký, asi máte pravdu. Nedělám si nárok na to, být morálním paladinem.

(Apropos. Zaregistrovali jste si odběr článků e-mailem? Udělejte to – nikdy nevíte.)

Přednedávnem jsem rozbil Androidí smartphone. Chodím po světě se starou Nokií, která ani nemá funkční webový prohlížeč, vydrží nabitá zhruba týden – a přátelé, je to paráda. Být mimo dosah Messengeru a podobných vynálezů, to mohu jedině doporučit.

Konec vysílání, mějte se. Jdu dopsat článek o velkém obležení Gibraltaru.


Hudební epilog


P.S.: Čtete-li rádi tento blog, zvažte (aspoň symbolickou) finanční podporu. Nebo si můžete pořídit Zapomenuté příběhy i s osobním věnováním. Brána GoPay už funguje, lze platit i kartou.