Jak jsme se pod tlakem cenzorů naučili používat různé metafory a jinotaje.

Nedlouhé zamyšlení na pozdní večer … nejdřív mi ale dovolte malou odbočku do literatury.

Milý čtenáři, nevím, jestli máš rád science fiction nebo fantasy. Já ano a v určitých obdobích svého života jsem ji přímo miloval. Tahle láska už poněkud pohasla, ale je to dáno tím, že základní kánon mám načten a nová díla mě zase tolik neoslovují.

Fantastická literatura může být optimistická nebo taky ne. Ta druhá, dystopická, se většinou odehrává v nějakých totalitních režimech. Klasici jako George Orwell nám představili světy shrnuté jedinou větou: „Pokud chceš vědět, jak vypadá budoucnost, představ si těžkou botu, která na věky šlape po lidské tváři.“ (román 1984)

Pak existuje i dystopická literatura zpoza železné opony, a ta je jiná. Tamní totalitní systémy nejsou tak dokonalé jako ty Orwellovy. Většinou jsou zasaženy menší či větší měrou zparchantělosti, jak se lidi v celém komplexu příkazů a zákazů naučili “chodit”. Přesně podle hesla, že hlavou zeď neprorazíš, ale podechcat se dá. Bota šlape jen po těch, kdo si to nedovedou zařídit jinak.

Jeden takový spisovatel se jmenoval Janusz A. Zajdel a byl to Polák. Četl jsem od něj jen dvě knihy vydané česky, Limes Inferior a Edenii. Obě jsou zajímavé. Možná je mi tak blízký proto, že vystudoval polský ekvivalent matfyzu; podobné uvažování o problémech se nezapře. Má i své slabé stránky, hlavně zakončení obou zmíněných knih působí trochu divně, jako by si s ním úplně nevěděl rady. Teď bych se ale chtěl zmínit o jedné věci, kterou předpověděl až moc dobře.

Je to koalang, asociační jazyk, který používají lidé v Edenii, když si spolu chtějí promluvit o něčem zakázaném. Celá Edenie totiž žije pod permanentním dohledem počítačového kontrolního systému, který poslouchá (a odezírá ze rtů), o čem místní mluví. „Problémové” řeči pak hlásí lidské tajné policii. Odpovědí je koalang, šifrovaná řeč. Její podstatou jsou symbolické asociace, kterým počítač není schopen porozumět a nevyvolávají v něm tedy podezření.

„Včera se mi zdál šedý anděl,” říká mladík v Zajdelově Edenii, když chce své známé sdělit, že jeho pokoj v noci prošmejdil uniformovaný pracovník tajné služby. „Kus prostoru se zaplnil prázdnem?” ptá se jej dívka, čímž se ve skutečnosti chce dozvědět, zda nevítaná návštěva něco sebrala.

A teď se podívejte na Internet dneška. Jak je možné, že Zajdel někdy v 80. letech 20. století tak přesně odhadl, kam míříme?

Směsice lidských Viktorů Čističů a automatických nástrojů pro likvidaci nežádoucích příspěvků čím dál více směřuje k tomu, že budeme v síťových diskusích nuceni používat nějaký ten koalang. Ve světě permanentní kontroly bude vítězem ten, kdo i navzdory ní dokáže své myšlenky sdělit jiným tak, aby je pochopili.

Už současná řeč používaná na Internetu by byla dobrým námětem na diplomku pro studenta moderního českého jazyka. Některé asociace se vžily tak, že je dávno bereme jako normální, i když před deseti lety by na ně každý zíral. Není to ještě koalang, ale i tak se tomu musím trpce smát.

“Vyčerpaní a tiší“, kteří se vyskytnou pod každým článkem o kriminalitě imigrované komunity, jsou nehynoucí připomínkou tohoto legendárního a nepodepsaného článku ze září 2015. “Doktoři a inženýři” je běžná formulace v diskusích o nezaměstnatelnosti těch nově příchozích. “Měl psychické problémy“, padá z klávesnice čtenářů, kdykoliv někdo zase zajede či pobodá jiné lidi ve jménu Alláhově.

A pak jsou tu “mladíci“, univerzální pojmenování napříč Evropou (Jugendliche, jeunesse, youths), které ve skutečnosti znamená buď mladého muslima (na Západě), nebo rodáka z romského ghetta (za bývalou železnou oponou), případně dvaceti- či padesátihlavý dav těchto osob. Dočteme-li se, že něco udělali mladíci (třeba zapálili nějaká auta), je to na 95 % metafora pro někoho, koho si autor textu netroufá pojmenovat přesněji.

V diskusích na iDnes se vyskytuje i unikátní endemit stodukátník, který naráží na skutečnost, že za smazání příspěvku dostává registrovaný uživatel trest sto bodů (“dukátů”). Je to něco jako kandík psí zub rostoucí na svazích Medníku – jinde v ČR k nenalezení.

Anekdota z Německa: na vrcholu balkánské migrační krize se v diskusích Die Welt nějak přemnožily ikony Burger Kingu. Nechápal jsem, co tam dělají – jakou mají hamburgery souvislost s přívalem migrantů? Nebo je Burger King u západních sousedů tak populární?

Jednoho dne všechny zmizely, neznámá ruka administrátorova je odeslala do nebytí. Teprve pak mi místní veterán vysvětlil, o co šlo. Burger King, čili BK, se na první pohled podobá jinému slovu, totiž Bürgerkrieg (občanská válka) a uživatelé, kteří ikonu adoptovali, tím chtěli naznačit, že si myslí, že celá migrační krize nedopadne pro Německo dobře.

Jinotaj vydržel asi čtrnáct dní, pamatuji-li si to přesně. To je ostatně slabina každé tajné řeči: čím více lidí oslovuje, tím větší pravděpodobnost, že někdo její tajemství prozradí. Dneska vám to nemůžu ani nalinkovat, protože, jak již řečeno, všechny odeslalo rozhodnutí cenzorovo do digitálního očistce. V Orwellovi se tomu říkalo memory hole.

Když čínský disident Liu Siao-po obdržel v roce 2010 Nobelovu cenu míru, nepustily jej domácí úřady z vězení a na ceremonii v Oslu jej reprezentovala prázdná židle. Sousloví “prázdná židle” se v čínském Internetu okamžitě stalo jinotajem pro domácí cenzuru a netrvalo dlouho, než se propracovalo na seznam “citlivých slov“, likvidovaných automatickými filtry. Je to rozsáhlý seznam a jsou na něm i některá osobní jména.

Ach, rok 2010. Tehdy si to na síti rozdávali anonymové bez jakýchkoliv zábran a žádný seznam citlivých slov se v Evropě nedal ani představit, natož existence zákonů jako NetzDG. Jiná éra Západu, pouhých osm let vzdálená. Doba, kdy ještě lidem u kormidel moci nedocházelo, jak nebezpečný pro ně Internet může být.

Teď už to vědí a podle toho se svoboda slova online také vyvíjí. Pro naše dobro. Jak jinak.

Upřímně nevím, co s tím. Každý, koho znám, je tím naštvaný, ale oklešťovací proces pokračuje vesele dál. Dost často pod kuratelou soukromých společností, které se nám, na rozdíl od politiků, nemusejí zodpovídat ani náznakem.

Hudební epilog

The Day That Never Comes – Well, already here.

P.S.: Čtete-li rádi tento blog, můžete autora podpořit tím, že si pořídíte Zapomenuté příběhy i s osobním věnováním. Možno je také poslat (aspoň symbolickou) finanční podporu na transparentní účet.