Slibovaná povídka, která byla vlastně torzem širšího románu.

Je to tady, půjdeme s Charlesem do jeho prvního boje. Dostal do ruky nepříliš vyhovující zbraň a cítí, že je tam tak trochu do počtu. Jak si poradí?

Citlivé povahy mají poslední možnost stisknout tlačítko Zpět. Je to válečná próza a nehází se tam cukrlaty. I fiktivní postavy umírají hrozně.

… … … ?

Tak dobrá.


Charles ležel v příkopě a dýchal syrovou vůni lesní hlíny. Karimatka pod ním byla tenká. Od kamenů a kořenů, které se v zemině porůznu vyskytovaly, moc neizolovala. Navíc končila pod úrovní kolen, takže maskáčové kalhoty začínaly od kotníků pomalu nasakovat vláhu. Byla mu zima na nohy a potlačoval nutkání kýchnout.

Korsičanů, kteří čekali u cesty spolu s ním, bylo patnáct. Společně tvořili past, které Peretti, bývalý seržant cizinecké legie, říkal „varianta léčky ve tvaru L“. Měl pro ni přesnější jméno, po nějakém Angličanovi z oddílů SAS, ale Charles už zapomněl, jaké. Léčka byla nastražena na nepřátelský konvoj z Nice, který tudy každou sobotu dopoledne vyjížděl na venkov, naloupit potraviny a pochytat si nové otrokyně.

Základním prvkem chystané akce byla nálož plastické trhaviny, kterou Peretti a Orsucci velmi opatrně sestavili o kus dál v lese a časně ráno ji nastražili do připravené díry ve vozovce. Odpalovala se rádiem za pomoci sofistikovaného čidla, které dokázalo odhadnout vzdálenost k nejbližšímu pohybujícímu se objektu. Peretti se svými kolegy „osvobodili“ takových hraček z nedalekého muničního skladu spousty.

Teď už byla díra v asfaltu znovu zamaskována.  Ne dokonale, ale dost dobře na to, aby řidič vjíždějící ze sluncem osvětleného úseku silnice do stínu lesa neměl šanci si jí všimnout. Orsucci dostal na starost odpalovací zařízení a krčil se s ním čtyřicet metrů od nálože, v jámě vyhloubené mezi dvěma keři. Po ruce měl dalekohled a infračervené laserové měřítko.

Kromě mužů na okraji silnice čekal na protivníka i opěrný bod na skále, která se tyčila nedaleko od zákrutu cesty. Byl z ní výborný výhled na otevřenou část silnice; každé vozidlo, které tam zůstane stát, bude v dostřelu. Nahoře měli dva kulomety a minomet se dvaceti náboji. Viditelnost ze skály končila pod prvními větvemi stromů za zatáčkou. O auta, která uvíznou zde, se budou muset postarat muži rozmístění kolem cesty.

Nyní tedy Charles ležel na svém místě a vedle sebe měl dvouhlavňovou brokovnici s odřenou pažbou, kterou hned první den dostal od Perettiho i s přídělem střeliva. Brokovnice byla upilována právě na takovou délku, aby se dala nosit pod kabátem. Nevypadala jako lovecká zbraň, spíš jako pracovní nástroj vraha z povolání. Charles se už dávno rozhodl, že po její minulosti se raději pídit nebude.

Bylo devět třicet osm. Mezi stromy se zatřepetala bílá vlajka. Předsunutá hlídka o kilometr dál předala varování rádiem. Nepřítel se blíží.

Korsičané si začali nasazovat ochranná sluchátka, na kterých Peretti před akcí nekompromisně trval. Charles tak učinil také. Ještě, než mu přikryla uši, zaslechl, že vítr zdálky přináší jemné vrčení motorů. Na dlaních mu vyrazily celé potůčky potu. Doufal, že mu zbraň nevyklouzne z rukou, mokré na to byly dost.


Obdélník světla nad cestou byl narušen hranatou siluetou, první auto se objevilo v zatáčce. Bylo to velké a dlouhé SUV se zatemněnými skly. Kolik sedí uvnitř lidí, se nedalo odhadnout, mohli to být dva stejně dobře jako sedm. Zákruta přinutila řidiče zpomalit. Za ním se vynořovaly další obrysy vozidel. Byl to poslední pohled na jedoucí konvoj, který si Charles dopřál. Jak auto vybralo zatáčku a začalo zase zrychlovat, všichni v příkopě schovali hlavy co nejníž.

Sekundy plynuly a Charles si pomalu začínal myslet, že bomba selhala. Pak se nad příkopem rozsvítila oslepující červenobílá záře. Země se divoce zatřásla škubavým pohybem, který byl cítit až do morku kostí. Současně zaburácela exploze, ohlušující i přes sluchátka. Pár vteřin se celý svět kymácel a točil, shora pršely kousky asfaltu. Potom nastalo ticho.

Charles vystrčil hlavu přes okraj příkopu. Ze SUV, které vedlo kolonu, zbyly jen trosky spočívající na boku o kus dále. Síla výbuchu roztrhla vozidlo prakticky vedví, pohromadě jej držel jen pokřivený plech střechy. Zbytky auta hořely čadivým oranžovým plamenem. S posádkou prvního vozu si starosti dělat nemuseli; něco takového nemohl nikdo přežít.

Druhé auto v koloně leželo na střeše v příkopě lemujícím opačnou stranu vozovky. Vidět byla jen kola, která se ještě točila. Tihle taky nebudou představovat bezprostřední problém, možná za chvíli.

Třetí auto byl malý náklaďáček s otevřenou korbou, který zastavil přímo před místem, kde Charles ležel. Stál trochu nakřivo a příkop se nacházel v perfektním mrtvém úhlu, nepokrytém zrcátky. Trup auta blokoval výhled na další vozidla za ním – což znamenalo, že ani jejich posádky sem vidět nemohly.

Charles se zvedl, chytil se levačkou mechem porostlého patníku, do zpocené pravé ruky sevřel brokovnici a napůl vylezl, napůl vyskočil na silnici. Levé dveře auta měl ani ne metr od sebe. Jeden krok a vnější klika mu sama vklouzla do dlaně.

Zabral za ni. Teprve v tu chvíli si uvědomil, že pokud bude zamčeno, nemusel by dopadnout dobře. Naštěstí zamčeno nebylo. Dvířka se rozlétla a Charlesovi se naskytl pohled dovnitř.

Na místě řidiče seděl běloch s dlouhými rezavými vousy a čepičkou na hlavě. Potetovanýma rukama svíral volant. Spolujezdec, hubený Maghrebín, neměl na rozdíl od řidiče pásy a při prudkém brzdění si rozbil čelo o palubní desku. Byl naživu a asi jen lehce zraněn, ale z dlouhé tržné rány nad obočím se mu valila krev a zalepovala mu oči, které si vytíral hřbety obou rukou. Před ním ležela pod čelním sklem pistole. Za oběma visela na zadní stěně kabiny černá vlajka s bílým arabským nápisem a zeleným lemováním, zástava nicejského emíra Abdulláha.

Půl vteřiny na sebe s řidičem jen zírali. Z paralýzy se první vzpamatoval Charles, přiložil pažbu brokovnice k rameni a bez velkého míření vypálil. V posledním zlomku vteřiny předtím, než zmáčkl obě spouště, stihl ještě zaznamenat, že zraněný Arab tápavě sahá po pistoli. Pak brokovnice spustila, kopla jej do ramene tak, že mu zuby cvakly o sebe, a proměnila oba muže před ním v krvavé pytle syrového masa.

Pod zpětným rázem výstřelu udělal Charles nejistý krok zpět a uviděl něco, co mu naplnilo vnitřnosti ledovou hrůzou. Nad horním okrajem korby se objevila hlava a pak i ramena zakukleného chlapa. Hlavu měl omotanou kostkovaným hadrem tak důkladně, že byly vidět jenom oči, a v ruce držel samopal. Charlesovi došlo, že mu zbývají poslední dvě vteřiny života. Na tuhle vzdálenost se nedalo netrefit. Ústí hlavně se začalo obracet směrem k němu. Podvědomě couvnul.

Půlkrok dozadu mu zachránil život. Došlápl na kluzkou kupičku mokrého listí, ztratil rovnováhu a zřítil se pozpátku do příkopu za sebou. Náraz na hlínu plnou kořenů byl drtivý. Vyrazil mu dech a skoro jej omráčil, v zádech prasklo něco, co mohlo být žebro; ale dlouhá dávka, kterou nepřítel na korbě vypálil jeho směrem, ho minula. Kulky se zasekly do kmene stromu za ním a naplnily vzduch vířícími třískami. Hlína se rozletěla všemi směry.

Sluchátka se mu při dopadu sesunula z uší. Jak ležel naznak a hlavou dolů v mokrém příkopě, řev bitvy, která vypukla všude kolem, byl ochromující. Pak nad ním něco proletělo, dost velké na to, aby to nebyl jeden, ale celý svazek granátů. Zablýskl další výbuch a v nechráněných uších se Charlesovi rozeznělo ohavné vysoké kvílení, které vymazalo všechny ostatní zvuky kolem. Od té chvíle už o dalším dění nevěděl nic.


Pištění v uších pozvolna sláblo a po nějaké chvíli začal mít dojem, že se přeci jen dokáže pohnout. Pomalu se překulil na břicho, oběma rukama sevřel žulový patník a vysoukal se z příkopu ven. Palba už utichla.

Podle toho, jak jej bolelo celé tělo, musel mít spoustu modřin, ale na žádné střelné poranění to nevypadalo. Neudržel se na nohou, sedl si na patník a lapal po dechu. V zádech jej při každém hlubším nádechu bodalo.

Najednou před ním stáli oba vojáci, ani si nevšiml, odkud přišli.

Peretti si jej prohlížel ze svého metru pětapadesát, od hlavy až k patě. Když Charles seděl, byli zhruba stejně vysocí.

„Pro příště,“ řekl seržant, „s útokem se čeká do okamžiku, než velitel akce vydá rozkaz.“ Otočil se a odešel po silnici pryč.

Mladší Orsucci popadl Charlese za obě ramena a zatřásl s ním. Au. Au, au, au.

„Šetři moje nervy,“ řekl důrazně. „Šetři! Kurva! Moje! Nervy! Kdyby ses tam nenatáhl, tak z tebe ten debil udělá cedník!“

Pustil jej a založil si ruce v bok.

„Máme strašně málo chlapů, rozumíš? Nehazarduj! I vleže jsi byl dost na ráně, naštěstí ho Camille sejmul včas. Až někde seženeš nějaké šampaňské, tak ho s ním vychlastej, protože odteďka máš, do prdele, další narozeniny.“

Charles nevěděl, co na to přesně říci, tak raději mlčel. Bývalý parašutista se začal zubit.

„Bude z tebe hvězda internetu. Na tohle budou lidi čumět ještě za dvacet let.“

„Vy jste to natáčeli?“

Orsucci na něj vrhl pohled, jaký by asi mladá, nadějná a dynamická lasička mohla vrhnout na přeživšího dinosaura z druhohor. „Samozřejmě. Čtyři kamery. K čemu ti je vítězství, když se o něm nikdo nedozví?“

„No jo. Máš pravdu.“

Charles se s obtížemi postavil a s Orsucciovou pomocí udělal pár kroků. Obešli prostřílený náklaďák a zastavili se. Muži opodál vytvořili hlouček, ve kterém bylo něco neurčitě zlověstného. Charles zaťal zuby a začal kulhat rychleji.

Uprostřed shluku Korsičanů ležel na zemi Vittorio, nejmladší, devatenáctiletý Vittorio. Přes břicho se mu táhly tři krvavé zásahy jako nějaký zrůdný pás Oriona. Altieri, klečící u něj s medicínským kufříkem, zrovna bezmocně potřásal hlavou. Kaluž krve, rychle se šířící kolem Vittoriova těla, mluvila za všechno.

Skupinou mužů se prodral vpřed Modesto, Vittoriův strýc. Přidřepl ke svému synovci a vzal jej za ruku.

„Podívej,“ řekl. „Vrána!“

A skutečně, na větvi jen pár metrů nad hlavami mužů seděl černý pták a pozoroval je lesklýma, chytrýma očima.

Že se nebojí sem přiletět po takové kanonádě, blesklo Charlesovi hlavou, někteří ptáci jsou stejní magoři jako lidi.

Umírající mladík pootočil hlavu tím směrem. Usmál se.

Modesto sáhl k opasku, hladkým a rychlým pohybem vytáhl pistoli, přiložil ji z druhé strany k Vittoriovu spánku a stiskl spoušť.


„Běžte za ním! Hlídejte ho!“

Na Pascalettiho rozkaz vyběhli oba vojáci za Modestem, který právě mizel v křoví. Na druhé straně křovin se nacházela malá mýtina, kde měl útočný oddíl zaparkovány a zamaskovány své vozy. To, že Modesto nechal pistoli ležet vedle svého mrtvého synovce, bylo sice dobré znamení, ale žádná jistota.

„Nechej ho radši svázat,“ syčel lapiduch Altieri.

Pascaletti rozhodil rukama a zakroutil hlavou. „Je to bratr našeho starého, sakra. Nemám nad ním žádnou autoritu! Ten tak může nechat svázat mě, ne já jeho.“

„Ale vždyť se zbláznil!“

„Hovno zbláznil,“ zavrčel Pascaletti. Byl bledý tak, že pod svým opálením vypadal jako mrtvola. „Já ho znám. Ten ví naprosto přesně, co dělá.“

„A co?“

Odpověď na Altieriho otázku si Pascaletti mohl ušetřit, protože v tu chvíli se Modesto opět vynořil z křoví. Za ním poklusávali oba vojáci jako bezradné balónky. Modesto měl v jedné ruce velký kanystr a v druhé bílý hranolek, který připomínal – kdepak připomínal, byl to kus pevného podpalovače. Zamířil rychlým krokem k druhému autu konvoje, které spočívalo v příkopě naznak a ze kterého se ozývalo sténání zraněných.

Peretti jej předběhl a postavil se mu do cesty.

„Pane! Poslouchejte mě proboha! Živí zajatci se můžou hodit! Vyslechneme je…“

Modesto ho obešel a došel až k převrácenému autu. Odšrouboval uzávěr kanystru a důkladně, metodicky rozléval benzín po podvozku.

„A co s nima asi, Peretti, uděláš potom, hmm? No tak vidíš,“ řekl. Odložil prázdnou nádobu stranou a vytáhl z kapsy zapalovač.

„Ale mohli by nám povědět něco důležitého!“

Modesto zapálil kus pevného podpalovače a foukal na něj, aby se rozhořel. Peretti sklouzl pohledem na Pascalettiho, ten jenom potřásl hlavou.

Modesto položil hořící kvádřík podpalovače na asfalt a odkopnul jej do příkopu. Z rigolu okamžitě vyšlehly burácející, čtyřmetrové plameny. Hučící oheň olizoval větve stromů a do chemického smradu benzínu se začal mísit i odér hořící pryskyřice a štiplavý puch listí. Nářek a sténání z auta se změnilo v uši drásající řev.

Modesto poodstoupil od rostoucí výhně, pomalu se obrátil a zahleděl se přes šedivějící Perettiho hlavu do jakýchsi neviděných dálek, kilometry a kilometry odtud. Chvíli mlčel.

„Poslouchej, seržante,“ řekl potom. „Tohle je to jediné, co od nich chci slyšet.“

KONEC


Hudební epilog


P.S.: Čtete-li rádi tento blog, můžete autora podpořit tím, že si pořídíte Zapomenuté příběhy i s osobním věnováním. Možno je také poslat (aspoň symbolickou) finanční podporu na transparentní účet.