… aneb jak dr. Maaßen k jinému úřadu přišel.

Není moc častým jevem, aby půlka Evropy se zájmem sledovala, jestli si nějaký německý úředník udrží své křeslo nebo nikoliv. To, že se profesní dráha Hanse-Georga Maaßena přetřásá v novinách psaných dvaceti různými jazyky, je dost zajímavý a nový vývoj.

Předseda německé kontrarozvědky Maaßen se ocitl v prekérní situaci po událostech v Saské Kamenici. Tehdy poskytl novinám Bild rozhovor, ve kterém řekl, že co se „štvanic na lidi“ (Hetzjagden) týče, nemá pro ně žádné podklady a že se možná jedná o „cílené dezinformace“. Vyjádřil svoji pochybnost i nad krátkým videem zveřejněným na Twitteru, které podle všeho pravé je. (Že nezachycuje žádný pogrom, toť věc jiná.)

Tímto vyjádřením se sice postavil po bok saského premiéra Kretschmera (CDU), ale zároveň šel proti berlínskému konsensu, který bral existenci štvanic jako hotovou věc a rozhodně je odsuzoval, například slovy mluvčího vlády Steffena Seiberta. Zelení a SPD začali volat po jeho hlavě. Maaßen u nich měl už vroubek v podobě kontaktů s jednotlivými politiky AfD a považovali jej za exponenta a ochránce pravice.  (Rechte je v němčině podstatně méně neutrální výraz než u nás.)

Na Maaßenovu stranu se však postavil ministr vnitra Horst Seehofer (CSU); Maaßen nastoupil do vedení úřadu v roce 2012 z iniciativy dalšího bavorského politika, Hanse-Petera Fridricha (CSU). V koalici to začalo vřít.

Aby zachránili vládu, dohodli se nakonec šéfové všech tří stran (CDU, CSU a SPD) na personální rošádě. Maaßen opustí pozici šéfa kontrarozvědky a bude místo toho jmenován státním tajemníkem na Seehoferově ministerstvu vnitra, což je tabulkově vyšší pozice – o dvě třídy, tedy nějakých 3500 € měsíčně navíc. Jelikož státních tajemníků je omezený počet, musí si jiný sbalit kufry, a volba padla na Gunthera Adlera (SPD), pětapadesátiletého odborníka na stavebnictví, který byl poslán do předčasného důchodu.

Ve svém novém úřadě by se Maaßen měl starat o veřejnou bezpečnost, kyberbezpečnost a pohraniční policii (Bundespolizei), která má 33 800 zaměstnanců. Z hlediska čisté technologie moci spíše povýšil.

Dnešní Bild uveřejnil výsledky bleskového průzkumu, podle nějž jen 9 procent Němců s přesunem Maaßena na ministerstvo vnitra souhlasí, 18 procent by dávalo přednost tomu, aby zůstal, kde byl, a 54 procent jej chce poslat do důchodu.

Další unikum dnešní situace: nepamatuji si nikdy předtím, že by na téma změny kariéry nějakého státního úředníka proběhl průzkum veřejného mínění. Bývala to technikálie zcela mimo zájem veřejnosti. I Hanse-Georga Maaßena nejspíš před měsícem znala jménem jen malá část politicky aktivní populace. Teď ale slouží jako celoněmecký barometr politické situace.


Dohoda, upečená na nejvyšší úrovni, je hořkou pilulkou hlavně pro SPD. Dokonce i nejvyšší vedení strany je podrážděné, protože předsedkyně Andrea Nahles dojednala kompromis na vlastní pěst a bez konzultace se svými kolegy. Ještě v sobotu deklarovala, že „Maaßen musí jít a půjde!“ Nyní se tedy ukázalo, že jde, ale jen o úřad dál, a ještě na úkor vysokého člena SPD Adlera. Což pro šéfku strany rozhodně není vítězství. Hlasitá nechuť socialistů se týká i Horsta Seehofera: „Je chyba, že se stal ministrem vnitra, a jeho setrvávání v ústavní funkci je urážka,“ řekl do rozhlasu místopředseda Bundestagu Thomas Oppermann.

Velká koalice čili GroKo není žádná šťastná rodinka a sotva drží pohromadě – což je ten pravý důvod, proč se teď Maaßeně kariéře věnuje po celé Evropě tolik pozornosti. Rozpadne se kvůli současnému konfliktu vládní koalice, nebo ne?

Osobně si myslím, že spíše ne.

Sociální demokracie je na tom z hlediska preferencí špatně. O nějaké obrodě a oživení partaje nemůže být řeči. Právě uplynul rok od posledních spolkových voleb a štěstěna SPD mezi voliči se nezlepšila, ba naopak. Čísla ze začátku září jí přisuzovala jen 16 procent voličů, tedy historické minimum; ještě loni získali socialisté 21 procent hlasů, rozdíl tedy odpovídá ztrátě každého čtvrtého voliče během jednoho roku. Před pár dny vyšla zpráva o tom, že SPD ztrácí náskok ve své poslední východní baště, Braniborsku, kde se její preference vyrovnaly s preferencemi jejího arcinepřítele, AfD (obě strany by získaly 23 procent). Volby v Braniborsku jsou za necelý rok. SPD zde dříve byla zvyklá přeskakovat třicetiprocentní laťku.

Právě proto si ovšem špičky SPD netroufnou vyvolat předčasné volby. Momentálně mají zajištěnu účast ve vládě až do roku 2021 a strana získala dokonce i prestižní a důležité ministerstvo financí, které jí CDU nikdy dříve nechtěla dát. O toto všechno by mohla přijít.

Důsledek: vedení SPD se bude v koalici držet zuby-nehty. I za cenu toho, že strana jako celek získává odér organizace, jež si pro udržení na mocenských pozicích nechá líbit všechno. Je to už dlouho, co socialisté opravdu prosadili něco ze svého programu. Jde hlavně o křesla, a to je něco, co dlouhodobě voliči nenechávají nepotrestáno.

Nějaké moje predikce.

  • považuji za pravděpodobné (tak na 75 procent), že nový šéf Spolkového úřadu pro ochranu ústavy, čili kontrarozvědky, bude někdo, kdo je blízký SPD. Strana je pokořená a ponížená. Kancléřka jí musí předhodit něco, čím ji zase trochu uspokojí. Ministr vnitra Seehofer si uhájil svého člověka, je tedy na něm, aby udělal ústupek,
  • pokud se tak skutečně stane, nový šéf bude nejspíš daleko vstřícnější vůči tomu, začít opoziční AfD úředně sledovat. To je opakovaný požadavek socialistických politiků, po Saské Kamenici prosazovaný ještě hlasitěji a důrazněji, který Maaßen odmítal. (Pár odstavců o tom, co je úřední sledování, najdete ve článku „Neklidná Kamenice II„),
  • velká koalice pojede dál, močálem černým podél bílých skal, až k dalšímu zádrheli. Tím by mohly být bavorské zemské volby 14. října, tedy za necelý měsíc. Bavorské státostraně CSU v nich hrozí neslýchaný výprask a stane-li se hrozba skutečností, otřese se politická struktura SRN od základů až na nejvyšší úroveň. CSU ve skutečnosti záleží hlavně (ne-li jedině) na Bavorsku, zbytek SRN je takříkajíc doplňkovou starostí.

Hudební epilog

Politická nestabilita a roztříštěnost nemusejí být nutně na úhonu. Tradičně chaotická Itálie byla kulturně a vědecky plodnější, než se sjednotila do jednoho státu. Otázka je, zda by v Německu platilo totéž.


P.S.: Čtete-li rádi tento blog, můžete autora podpořit tím, že si pořídíte Zapomenuté příběhy i s osobním věnováním. Možno je také poslat (aspoň symbolickou) finanční podporu na transparentní účet.

Také se ukázalo, že jsem byl nominován na cenu Křišťálová lupa v kategorii One (wo)man show. Případným hlasem mě velmi potěšíte. Konkurence = samé těžké váhy, nevím, zda mezi ně vůbec patřím. Ale zabojovat můžu 🙂