Spekulace o dvojích měřítkách dneška, dodatek k minulému článku o špalíru hanby.

Lidé nemohou být ve svém myšlení úplně konzistentní. V matematice se o to snažíme, ale v politice je to beznadějný úkol. Některé věci vnímáme citlivěji než jiné, i když by nám počítač řekl, že pro to není důvod a že z hlediska tvrdé logiky mezi nimi leží rovnítko. Jenže nejsme počítače, ani v dobrém, ani ve zlém.

Důsledkem je, že každá kultura a země má nějaká dvojí měřítka a prozkoumáte-li tato dvojí měřítka důkladně, leccos se o její minulosti a možná i budoucnosti dozvíte.

Když jsem našel to původní video s příchodem Martina Schillera na zasedání münsterské městské rady, mělo nějakých 27 tisíc shlédnutí a žádné velké noviny o něm nepsaly. Jeho česky otitulkovaná podoba má momentálně (28.9. v 16.00) už skoro 16 tisíc shlédnutí, což vzhledem k velikosti obou národů je poněkud překvapivé. Německý jazykový prostor, do kterého patří i Rakousko a Švýcarsko, je přeci asi desetkrát větší než český.

Tahle situace mě přiměla se zamyslet a spekulovat. Jak by to bylo, kdyby se celá věc odehrála naopak? Zůstala by ve srovnatelné obskuritě?


Slovem naopak přitom myslím opačné rozdělení rolí. Zkusme si to tedy představit. Jako dějiště našeho myšlenkového experimentu si zvolíme třeba Drážďany, hlavní město Saska, kde chodí na své pravidelné vycházky Pegida a islám tam opravdu má dost odpůrců.

Tak tedy, myšlenkový experiment: dejme tomu, že by do městské rady v Drážďanech byla zvolena nějaká bohabojná, Erdoğana-milovná turecká muslimka v šátku. Nejspíš za Zelené nebo za SPD. A dejme tomu, že by se na radnici hlasovalo o tom, zda má město Drážďany schválit stavbu nějaké mešity podobné té, kterou tento víkend pan Erdoğan slavnostně otevírá v Kolíně nad Rýnem.

A teď si představme, že by na radnici dorazil špalír stovky aktivistů, kteří by třímali transparenty s nápisy „Islám prolévá krev nevěřících“, „Stop islámu“, „Mešity jsou kasárna džihádu“, „Zachraňte káfiry před islámským terorismem“ a na tu muslimskou radní by ze vzdálenosti jednoho metru sborově křičeli: „Celé Drážďany nenávidějí islám! Celé Drážďany nenávidějí islám!“ Stejně, jako když v Münsteru křičeli na Schillera „Celý Münster nenávidí AfD!

Myslíte si, že by takové video jen tak zapadlo do méně navštěvovaných koutů YouTube a nikdo by o celé události nereferoval?

No, tak já si myslím opak.

Noviny, televize, rádio, internetoví komentátoři, všichni by měli neskutečnou žeň. Týden až dva bychom neslyšeli o ničem jiném, než o „hrůzném divadle xenofobie a islamofobie“, o „nejhorších stínech minulosti, které v Sasku znovu zvedají hlavu“ a o nutnosti „potlačovat pravicový extremismus všemi zákonnými prostředky“. Církve, odboráři, umělci, mluvčí Kanzleramtu atd. by takovou událost odsoudili a podepisovali petice „Ne naším jménem, Drážďany jsou pestrobarevné (bunt) a světu otevřené město“ apod.

Zpráva by se možná dostala i do New York Times a Washington Postu, které by ji daly do nenápadné souvislosti s Trumpem, protože každý skandál se přeci musí dát do souvislosti s Trumpem. U nás by k tomu určitě něco napsali pánové Fendrych, Šonka a Pehe. Identifikovaní členové křičícího zástupu by začali mít problémy ve škole nebo v zaměstnání; něco, co jsem si jist, že u těch mladých aktivistů v Münsteru nenastalo, těm to může kariérně spíše pomoci. Možná by taková událost vedla až k přijetí dalších zákonů omezujících svobodu slova a shromažďování.

A přitom by to byla lautr ta samá věc. Člověk má úplně to samé právo milovat či nenávidět nějaké náboženství, jako milovat či nenávidět nějakou politickou stranu. Jsou to oboje ideové systémy, které nějakým způsobem chtějí uspořádat společenské poměry zde na zemi a ovlivňovat znění platných zákonů. K obojímu se dá přihlásit, od obojího se dá odpadnout (v případě islámu je to rozhodně nebezpečnější krok než u AfD). S obojím se někteří lidé ztotožňují intenzivně, jiní vlažně, ještě třetí vůbec.

Jsou regiony, kde politické strany a náboženské organizace dodnes téměř splývají, dokonce i v Evropě (třeba Severní Irsko). Jak náboženství, tak politika má nějakou historii, často dost negativní. AfD je ze strany progresivců nenáviděna proto, že je představitelkou novodobého nacionalismu a ten za 200 let své existence v Evropě způsobil několik velkých válek. Jenže islám má dějiny staré 1400 let a nasbíral přitom pod svojí značkou těch krveprolití ještě podstatně více.

Bude-li se člověk snažit aspoň o trochu konzistence, musí uznat, že v Drážďanech by měli zcela stejné právo křičet proti islámu, jako v Münsteru proti AfD. Buď oba ano, nebo oba ne.

Ale přesto by – podle mého názoru – hypotetický radniční špalír křičící hesla o odporu k islámu měl v Německu úplně jinou politickou a mediální odezvu než měl ten druhý, münsterský, jehož sloganem bylo, že celé město nenávidí AfD. Celé to dvojí měřítko se dá zredukovat na „náš dav je dobrý, jejich dav je špatný“.

Konec spekulace. Nemusíte s ní souhlasit, ale zkuste to vyargumentovat.


Čistě pro ujasnění a na závěr: myslím si, že davy žádné barvy nemají přímo na radnicích co dělat. Zastupitelskou demokracii provozujeme právě proto, že vláda křičícího davu se historicky neosvědčila. Pro výkon práva shromažďovacího jsou vhodné stadiony, ulice a náměstí, třeba klidně jen padesát metrů od té radnice; ale ne vnitřek budovy, která je pracovištěm jiných lidí.

Dav, na rozdíl od širší množiny voličů, z principu není reprezentativní. Vynucený těsný fyzický kontakt s nepřátelsky naladěnou skupinou lidí je formou osobního zastrašování, což i tady ti mladí soudruzi z Münsteru velmi dobře věděli. Jenom byli holt přesvědčeni o tom, že zastrašují pro dobro lidstva; jejich nadšené výrazy zachycené kamerou mluví za vše.


Hudební epilog

Jsem ve vlaku a nemůžu si nic pouštět nahlas. Sluchátka zůstala doma. Sahám tedy naslepo (či spíš nahlucho) po osvědčené nizozemské klasice.


P.S.: Čtete-li rádi tento blog, můžete autora podpořit tím, že si pořídíte Zapomenuté příběhy i s osobním věnováním. Možno je také poslat (aspoň symbolickou) finanční podporu na transparentní účet.

Také se ukázalo, že jsem byl nominován na cenu Křišťálová lupa v kategorii One (wo)man show. Případným hlasem mě velmi potěšíte. Konkurence = samé těžké váhy, nevím, zda mezi ně vůbec patřím. Ale zabojovat můžu 🙂