Italský fyzik Alessandro Strumia prohlásil, že současný svět akademické fyziky je diskriminační vůči mužům – a spustil vřavu.

Alessandro Strumia, devětačtyřicetiletý profesor univerzity v Pise, se zabývá leptony (např. neutriny), temnou hmotou ve vesmíru a podobnými záležitostmi, které většina světa bezprostředně neocení. Často pracuje, přesněji řečeno pracoval, v obřím evropském vědeckém institutu CERN. Teď však byl poslán na nucenou dovolenou („suspended“), než se věc řádně prošetří a rozhodne se o jeho vyhazovu. Určitou náplastí na tuto bolístku je, že Strumiu najednou zná jménem půlka Evropy. To se částicovým fyzikům stává opravdu jen vzácně.

Propast zatracení se pod Strumiovýma nohama otevřela poté, co v  Ženevě vystoupil na specializovaném workshopu „Gender a fyzika vysokých energií“ (ano, taková věc existuje – ani exaktní vědy nejsou imunní vůči neustálé expanzi genderu, který podobně jako kapalné hélium nateče do každé nedostatečně utěsněné nádoby).

Obsah jeho přednášky byl v genderovém světě skandální až explozivní. Podle Strumii není fyzika polem, které by diskriminovalo ženy. Naopak, systém začíná systematicky znevýhodňovat muže.

Na prezentaci, kterou Strumia použil ke svému vystoupení, je vidět, že Ital do sršního hnízda institucionálního feminismu zavrtal zcela cíleně a se škodolibou radostí. CERN sice příslušný soubor již smazal ze svých stránek jako „nepřijatelný“, na internetu je však těžké něco odstranit úplně. Zde máte k dispozici její kopii ve formátu PDF, uloženou na mém blogu: TheoryGenderTalk. Nečte se to ale zrovna snadno.

Pominu-li několik ironických obrázků ve stylu 4chanu, podstata Strumiova sdělení se dá vydestilovat do následujících bodů:

  • fyzika není ani rasistická, ani sexistická, je otevřená všem kvalitním lidem bez ohledu na původ a identitu, pokud svoji kvalitu prokážou,
  • dobrých fyziků je z principu nesmírně málo, protože příslušné schopnosti a zároveň zájem o obor má jen mizivé množství lidí,
  • různé obory lidské činnosti jsou podle pohlaví rozděleny různě, v řadě z nich ženy zcela dominují,
  • největší procentuální množství exaktních vědkyň je kupodivu v arabských zemích typu Alžírska, nejmenší v rovnostářském Norsku či Finsku,
  • ženy mají ve fyzice v průměru méně citací (významné, i když ne absolutní, měřítko kvality práce),
  • přesto jsou i s méně citacemi přijímány do práce a je jim dávána přednost před více citovanými kolegy-muži, jen aby se dosáhlo vyrovnanějšího poměru obou pohlaví na pracovišti,
  • některé univerzity a státy systematicky diskriminují mužské studenty, např. slevami na školném pro ženy,
  • kvóty na rozdělování finančních prostředků podle pohlaví autorů vedou k tomu, že horší práce vedená ženami je odměňována štědřeji než lepší práce vedená muži,
  • rozdíly v počtu mužů a žen v tvrdých vědách mohou být dány i odlišnými zájmy nebo jiným rozložením extrémů na IQ poli (muži mají větší podíl „géniů“ i „úplných idiotů“),
  • boje o gender ve vědě jsou projevem politiky, konkrétně kulturního marxismu, který chce indoktrinovat další stoupence.

Zdaleka nejvíc Strumia podráždil své protivníky tvrzením, že fyziku vybudovali muži. S jednou přiznanou výjimkou (Marie Curie-Sklodowska) je to přitom historická pravda. Jiná věc je, proč se tak stalo (ženy měly dlouho významně ztížený přístup ke studiu exaktních věd), ale lež to prostě není.

Nyní tedy bude zajímavé sledovat bitvu, která se kolem Strumii ještě rozhoří. Akademiků, kteří na konflikt s feministickým establishmentem doplatili, není úplně málo: Larry Summers, Tim Hunt, Matt Taylor, Theodore Hill; dost podobný osud stihl zaměstnance Googlu Jamese Damorea.


Pár zamyšlení k věci.

Strumia má na své straně dvě skutečnosti.

Za prvé, současná italská vláda a z toho plynoucí politická atmosféra v zemi nemá s institucionálním feminismem nic společného. Přeroste-li konflikt až na mezivládní úroveň – a to on může, protože CERN je celoevropská organizace a ve věcech genderu neexistuje nic takového, jako „banalita“ – nejspíš se za něj „populisté“ kolem Salviniho a Di Maia postaví.

Za druhé, tím, že konflikt úmyslně inicioval – z celé prezentace je evidentní, že nešlo o „přešlap omylem“ – má jeho průběh přeci jen trochu víc pod kontrolou, než kdyby do něj spadl nečekaně jako švestka do povidel. U takto chytrého člověka je pravděpodobné, že si nějaké další tahy rozmyslel předem.

Kvótové feministky budou bojovat neméně odhodlaně. Jedinou jejich skutečnou zbraní je hrůza, kterou vyvolávají; hrůza z toho, že ten, kdo jim zkříží cestu, se stane rituální obětí na oltáři genderových preferencí, i kdyby měl za sebou excelentní vědeckou kariéru (výše zmíněný Tim Hunt dostal roku 2001 Nobelovu cenu za medicínu).

To ale ve skutečnosti není zas tak silná zbraň. Opravdu tvrdí diktátoři, jako byl Stalin, na vás v případě potřeby poslali tajnou policii s pistolemi, která vás vyřešila přesně v duchu generalissimova bonmotu „není člověk – není problém“. Něčemu takovému se nedá bránit jinak než srovnatelně velkou ozbrojenou silou. Ale impérium strachu vybudované čistě a jen na psychologii zastrašování se může rozsypat dost snadno, najde-li se někde kritické množství jedinců, kteří se nátlaku prostě odmítnou podřídit. V CERNu žádná čeka neexistuje.

Právě proto teď ale genderové aktivistky nemohou couvnout a musejí tlačit dále. Pokud by Strumia nebyl dostatečně příkladně zlikvidován, mohla by se ta konstrukce strachu a autocenzury začít nebezpečně drolit a možná úplně zřítit na hlavy svých stavitelek.

Důsledek: tohle bude ještě opravdu zajímavá podívaná.


Zajímá-li tě to, milý čtenáři: jsem zásadně proti jakýmkoliv zvláštním výsadám a programům určeným k nalákání žen nebo kohokoliv jiného do vědy. Věda má lákat lidi tím, že je zajímavá. Na koho zapůsobí její krása, ten je jejím vhodným studentem, ať už se narodil v jakémkoliv těle. Pro ty ostatní to bude trápení.

(Ostatně mladí muži mají taky svoje nejistoty, pochybnosti a mindráky. Vím to velmi dobře. V době, kdy jsem bydlel na kolejích matfyzu, se mi svěřovala spousta lidí. Rozdíl je v tom, že mladí muži žádný druh systémové podpory čekat nemohou.)

Nabízet někomu speciální úlevy a výhody k tomu, aby se začal o určitý druh intelektuální činnosti zajímat, je podle mého názoru totálně kontraproduktivní. Tím mu totiž nenápadně naznačujete, že bez berličky nemá šanci uspět a že stávající osazenstvo je proti němu negativně zaměřené. Zhruba v duchu tohoto komiksu, který Strumia ve své prezentaci také použil.

Vlezli byste dobrovolně do bažiny, kde se to jen hemží nepřátelskými šovinisty a kde potřebujete chůdy v podobě extra bodů a kvót, abyste vůbec něčeho dosáhli? Já ne, to je recept na celoživotní stihomam. I lidé, se kterými se budete setkávat, na vás budou hledět s pochybami a nevyřčenou otázkou: Je tady tahle osoba skutečný odborník, nebo ji dosadili do odborné pozice jen proto, aby odškrtli povinnou kolonku „dostatečná diverzita na pracovišti“?

Mám ale pocit, že taková argumentace je v určitých kruzích snahou o volání na poušti. Bavil jsem se kdysi s jednou feministicky orientovanou studentkou (exaktního oboru!) o kvótách a použil následující přirovnání.

„Dejme tomu, že se Baníku Ostrava nedaří. Jak by to asi vypadalo, kdyby se sešel fotbalový svaz a rozhodl, že Baníku přizná pozitivní penaltu v podobě tří gólů, takže každý zápas Baník vs. Někdo Jiný by začínal 3:0 a ne 0:0, jako obvykle? Fanoušci by tam zhnuseně přestali chodit a za chvíli by ti hráči Baníku ani nevěděli, jestli ve skutečnosti přehrají Jindřichův Hradec B.“

Odpověděla mi na to, že fotbal je machistická, šovinistická a heteronormativní hra.

Na to už jsem neměl co říci.

Hudební epilog

Zdravím Luboše Motla, špičkového fyzika, kterého jsem měl tu čest potkávat v počítačovém labu Koleje 17.listopadu. O aféře Strumia napsal několik článků na svém blogu.
V oné dávné době „frčela“ třeba tahle skladba.

P.S.: Čtete-li rádi tento blog, můžete autora podpořit tím, že si pořídíte Zapomenuté příběhy i s osobním věnováním. Možno je také poslat (aspoň symbolickou) finanční podporu na transparentní účet.

Také se ukázalo, že jsem byl nominován na cenu Křišťálová lupa v kategorii One (wo)man show. Případným hlasem mě velmi potěšíte. Konkurence = samé těžké váhy, nevím, zda mezi ně vůbec patřím. Ale zabojovat můžu 🙂