Poprvé v andaluském vnitrozemí.
Ronda, ležící nějakých sto kilometrů od Málagy, má už k moři dost daleko. Z Málagy sem jezdí jeden vlak denně, po jednokolejné trati vinoucí se mezi vysokými a opuštěnými skalami. Na jednom úseku probíhá železnice hned vedle slavné stezky Caminito del Rey. Je na ní turistů jak much.
Caminito del Rey
Ve vnitrozemí Andalusie panuje ještě větší horko než na pobřeží, protože tu není mořská bríza, která by zemi trochu zchlazovala. Slunce pálí, půda je viditelně vyschlejší.
Ronda je středně velké, asi třicetitisícové město vystavěné na vysoké pískovcové skále, opracované řekou Guadalevín do kolmé stěny. Rovněž zde kdysi vládli Arabové a bylo jich hodně, drželi si tu početnou komunitu ještě dlouho po dobytí jihu křesťanskými králi; nakonec, po neúspěšné rebelii, byli vyhnáni do Maroka. Zbylo tu po nich několik paláců a budova arabských lázní. Většina ostatních památek je už z křesťanské éry, včetně slavného mostu přes hluboké údolí řeky.
Kaňonem El Tajo vede pěší stezka, ze které jsou výborné výhledy na město na skále. V horku však jde o značně namáhavý kus cesty. Vypravíte-li se sem ve slunný den, nezapomeňte se zásobit dostatečným množstvím vody, na první půlce nepotkáte živou duši.
Sestup do kaňonu El Tajo
Pohled na Rondu z kaňonu
Zdejší slavný most z 18.století
Skála vrhá večerní stín na krajinu za sebou
Městské hradby. Jen ta auta kazí historickou atmosféru.
Českého elektrikáře by trefil šlak.
Apropos, Ronda z dronu, dá to představu o vertikální složitosti města.
Ubytováni jsme u místního spisovatele a básníka Sebastiána. Je to starší pán s brejličkami, který stejně rád mluví jako píše. Siestu trávíme v jeho stinné kuchyni (venku je opravdu horko) a za dvě hodiny nám vylíčí celou historii Rondy od Féničanů po zavedení eura.
Zvlášť to poslední téma rozebírá podrobně a trpce, s doprovodem slov jako „katastrofa“, „tragédie“, „k vzteku“. Stejně jako řada jiných Západoevropanů si stěžuje na skok cen běžných potravin a dalších životních potřeb, a uvádí to na konkrétních příkladech: pivo v pesetách stálo tolik, po zavedení eura o polovinu víc, bageta, sýr, jamón, všechno okamžitě zdražilo. Tuhle písničku jsem slyšel v Itálii, Německu i na Slovensku. Ptá se, zda v ČR máme euro, když se dozvídá, že ne, pochvalně kýve hlavou.
Region by se podle Sebastiána bez turistiky úplně složil. Útěk mladých vzdělaných lidí ze země je prý obrovský. Jelikož nezaměstnaní neplatí daně, mají místní orgány problém poskládat rozpočet a reagují zpoplatněním kdečeho. Jeskyně za městem, kde prý za Sebastiánova mládí byl vstup zdarma, je teď za peníze – konkrétně za dvanáct euro, aniž by tam prý něco postavili či zmodernizovali. (Toho zpoplatnění kdečeho jsem si všiml už v Málaze.) Rovněž se rozmnožily různé podivné poplatky. Nedávno prý našemu bytnému přišla faktura za vodu na 100 euro, z čehož jen 31 euro byla samotná spotřeba vody, všechno ostatní byly poplatky a přirážky za údržbu sítě apod. „Vlastní země nám začíná být příliš drahá,“ říká smutně.
Spokojen prý zato byl v Mexiku. Výlet do Mexika s eury v kapse byl prý i se započtením letenky levnější než stejně dlouhý pobyt doma.
Sebastián ale o přestěhování neuvažuje, je lokálpatriot. Nadšeně nám líčí zvláštnosti zdejšího folklóru. Ptám se jej, zda ví, že do Rondy rád jezdil pražský německý básník Rainer Maria Rilke.
„Ovšem, ovšem! Máme tu po něm pojmenovanou ulici a věnoval nám, lidem z Rondy, báseň,“ říká Sebastián a začíná ji recitovat zpaměti. Ve španělštině jí moc nerozumím.
No vida. A v Praze je Rilke skoro zapomenut. Znám asi tak čtyři lidi, kteří o něm slyšeli.
Hudební epilog
P.S.: Čtete-li rádi tento blog, můžete autora podpořit tím, že si pořídíte Zapomenuté příběhy i s osobním věnováním. Možno je také poslat (aspoň symbolickou) finanční podporu na transparentní účet.
Také se ukázalo, že jsem byl nominován na cenu Křišťálová lupa v kategorii One (wo)man show. Případným hlasem mě velmi potěšíte. Konkurence = samé těžké váhy, nevím, zda mezi ně vůbec patřím. Ale zabojovat můžu 🙂
