Výspa Velké Británie v západním Středomoří. Červené poštovní schránky a telefonní budky, ceny v librách. Ale jezdí se tu vpravo, stejně jako ve Španělsku.

Britové – vlastně tehdy ještě Angličané, protože Spojené království vzniklo až o tři roky později – dobyli Gibraltar v roce 1704. Ani Španělé, ani noví páni úzkého poloostrova nepředpokládali, že se velká skála udrží v britských rukách příliš dlouho. Nakonec však britská posádka přestála i dlouhé obléhání v letech 1779-1783 a Gibraltar patří Londýnu dodnes.

(Kdo máte předplatné 067, jeden z posledních článků, které jsem tam psal, byl právě o velkém obležení Gibraltaru.)

Gibraltar není součástí Schengenského prostoru a na hranici se Španělskem probíhá pohraniční kontrola, v současné době je však dost relaxovaná; drtivá většina lidí prostě ukáže občanský průkaz a jde. V Gibraltaru pracuje dost Španělů z okolí, protože poloostrov na rozdíl od sousední Andalusie netrpí nezaměstnaností, spíše nedostatkem pracovních sil. (Jak jsem se díval, nezaměstnanost na Gibraltaru je jedno procento, ještě menší, než u nás.) Jak to ale bude vypadat po Brexitu, nikdo neví.

Podstatnou část poloostrova zabírá strmá skála tyčící se z moře až do výšky přesahující 400 metrů. Plochy, kde se dají stavět domy, jsou tak dost omezené; budovy jsou dost natěsnané na sobě, ulice spíše užší než širší, a preferovaným typem stavby je věžák. Část Gibraltaru stojí na území získaném zasypáním moře (reclamation), na což si Španělé stěžují; Španělé (myšleno vláda) si vůbec rádi stěžují na věci související s Gibraltarem, asi je za tři sta let trpký pocit porážky ještě nepřešel.

Výhled z vrcholku skály na město Gibraltar a na Španělsko

Většina strmé skály byla vyhlášena za přírodní rezervaci, kde žije spousta zvířat – divocí králíci, hadi, ještěrky, ale hlavně opice, jediní primáti v Evropě mimo člověka. Nejsou tam původní, nejspíš je kdysi dovezli muslimští vládcové ze severní Afriky; každopádně existuje pověst, že zmizí-li makakové ze skály, skončí s nimi i britské panství. Když za druhé světové války poklesl jejich počet na sedm, nechal Winston Churchill urychleně doplnit jejich počet novými kusy z Maroka. Nyní se opičákům daří, dokonce se rozmnožují až příliš, takže část jich byla přesunuta do Skotska – prý přitom dostali přednost ti největší rabiáti, kteří na Gibraltaru pořádali loupežné výpravy do města. Naopak v severní Africe jejich počet klesá.

Skutečný pán Gibraltaru

Při čekání na lanovku, které se může dost protáhnout, jste seznámeni mimo jiné s tím, že je zakázáno makaky krmit, a to pod pokutou zvící 4000 liber. Samozřejmě, první, co vidíme po výstupu na vrcholu skály, je svalnatý samec, který se s výrazem blaženého Buddhy cpe nanukem Magnum. Opice jsou totiž na lidi zvyklé, buddhistickou povahu moc nemají, takže bez váhání zaútočí na kohokoliv, kdo by vylezl s jídlem mimo uzavřený prostor zdejší kavárny, a seberou mu ho. I pouhé otevření tašky může být popudem k tomu, aby po vás nějaký Tarzan skočil – jedna postarší německá turistka se o tom přesvědčila přímo před mýma očima.

Rozhledy z vrcholu skály jsou dokonalé, Afrika je nedaleko, průliv do Atlantiku úzký, fronta lodí čekajících na vpuštění do přístavů dlouhá. Vršek Gibraltaru je království strmých bílých skal porostlých žlutým lišejníkem, vzdušné a vzbuzující závrať. Neumím si představit, jakým způsobem sem britští vojáci koncem 18. století vlekli těžká děla a munici k nim.

Velká hora na obzoru je už v Africe

Na severu poloostrova, kde skála končí a strmě spadá k písečné šíji spojující Gibraltar se Španělskem, je k vidění další atrakce: tunely, vystřílené do skály za velkého obležení (Great Siege Tunnels) a později. Tímhle způsobem si Britové zajišťovali svoji severní frontu, děla skrytá ve skále dokázala dostřelit daleko. Nakonec se však rozhodující bitva o Gibraltar odehrála ne tady, ale na moři.

Dělo na náklopném podvozku inženýra Koehlera – důmyslný vynález z doby velkého obležení

Velké tunely jsou dnes zpřístupněny pro turisty jako zvláštní vojenské muzeum; ze střílen máte dokonalý přehled o dění na hranici a na zdejším miniletišti. Jelikož prostoru je nedostatek, letiště bylo vystavěno napříč šíjí a přes přistávací dráhu vede jak běžná silnice, tak chodník pro pěší. Když má startovat nebo přistát letadlo, provoz na silnici se jednoduše na chvíli zastaví.

Hranice z perspektivy kanonýra

Výhled na letiště, hřbitov a španělské město La Línea de Concepción

Jsem zvědav, jaký osud čeká Gibraltar po vystoupení Británie z EU. Oni se jej Britové určitě nevzdají, námořní a letecká základna ovládající vjezd do Středozemního moře je zajímavá i ve 21. století. Ale z hospodářského hlediska se tu může situace značně zkomplikovat.


Hudební epilog


P.S.: Čtete-li rádi tento blog, můžete autora podpořit tím, že si pořídíte Zapomenuté příběhy i s osobním věnováním. Možno je také poslat (aspoň symbolickou) finanční podporu na transparentní účet.

Také se ukázalo, že jsem byl nominován na cenu Křišťálová lupa v kategorii One (wo)man show. Případným hlasem mě velmi potěšíte. Konkurence = samé těžké váhy, nevím, zda mezi ně vůbec patřím. Ale zabojovat můžu 🙂