Pár dodatečných úvah, které se do včerejšího článku nevešly.

Text „Jádru zdar!“ vyvolal mezi vámi, milí čtenáři, docela velký zájem. Přihlášených ve věci Nuclear Pride už mám dvanáct a dá se čekat, že nějací ještě přibudou. Můj momentální plán zní: kontaktovat organizátory mnichovské akce a vyptat se jich na rady a další know-how.

Líbilo by se mi, kdyby akce proběhla v souvislosti s výročím narození nějakého významného fyzika, takže „prosvištím“ kalendář a budu hledat, kdo má příští rok narozeniny. Případné tipy mi můžete zasílat.

Dostal jsem i otázky a připomínky, které si zaslouží veřejnou odpověď; opakovaly se hlavně následující dvě.


Otázka první: stavba jaderných elektráren má tendenci se neúměrně prodražit a protáhnout. Nemělo by se to počítat do celkové rovnice výhodnosti či nevýhodnosti jaderné energetiky?

Určitě ano. Což mi připomíná, že bych měl napsat další článek do série Černé díry v červených číslech. Není to jen problém jaderných elektráren, velké stavby mají tuto potíž obecně.

Aktuálně se ve světě staví 54 nových reaktorů (přehled po zemích zde). Většinou jde o asijské země, v Evropě je jich jen málo. Ale i v Evropě máme aktuálně pár příkladů průběžně rostoucích nákladů.

Britská jaderná elektrárna Hinkley Point C je nyní v natolik časné fázi stavby, že ještě ani není obsažena v tabulce jako „staví se“ – betonáž prostorů pro reaktory ještě nezačala. Už nyní to ale vypadá na překročení původního odhadu ceny o minimálně deset procent a roční zpoždění. Kdo ví, jak bude celý účet vypadat za pět či deset let. Hinkley Point je obří projekt, má po svém dokončení dodávat 7 procent celé britské spotřeby elektrické energie.

Výstavba třetího bloku ve finské JE Olkiluoto nabrala skluz deseti let. Původně měl být třetí blok spuštěn roku 2009, nyní se opatrně počítá s příštím rokem. Cena kontraktu je pevná, 3,3 miliardy eur, ale skutečné náklady jsou skoro dvojnásobné a tato skutečnost vedla k soudním sporům.

Takové jevy přirozeně daňové poplatníky štvou a odpůrcům JE dávají do rukou reálný argument. Co s tím?

Dana Drábová, šéfka SÚJB, říká, že v tomto směru mají momentálně nejlepší pověst korejští dodavatelé (Korea Hydro & Nuclear Power, KHNP), kteří dokázali dodat poslední elektrárny pro Spojené arabské emiráty za původní cenu a včas. Francouzská Areva je na tom hůře.

Ano, tohle kritérium mi přijde rozumné: ukažte posledních N zakázek a jak skutečně dopadly.


Otázka druhá: co se strategickými závislostmi? Dodavatel technologie (a paliva) nemusí stát jen o peníze, může se snažit působit i na politické záležitosti odběratele.

Velmi reálný problém. Mnohamiliardové obchody s velmocemi mají málokdy jen tu obchodní stránku, většinou jsou na nich zainteresovány i příslušné vlády, které tímto způsobem mohou posílit svůj místní vliv.

Úplně nezávislou energetickou politiku jako středoevropská země dělat nemůžeme, ale to neznamená, že bychom se nemohli aspoň snažit. Z tohoto kritéria by pro nás přitom opět nejlépe vycházeli buď Japonci nebo Korejci, jejichž politické zájmy nejsou globálního rázu. Ani v časech své největší rozpínavosti se Říše vycházejícího slunce nechystala expandovat do Evropy. Jižní Korea byla ve velmocenských hrách sousedů vždycky spíše obětí.

Svěřit výstavbu Korejcům či Japoncům by ovšem znamenalo podráždit hned čtyři mocné státy naráz: Německo tím, že se nechceme přidat k jeho zelené větrníkové vlně, a Francii, Rusko i USA tím, že na tom nevydělají. Je otázka, zda by si naši politici něco takového troufli; nejsnazší je rozhodnutí odsouvat, což se také už nějakou dobu děje.

Neodpustím si menší sci-fi myšlenku na závěr.

Česká republika má v jaderné oblasti solidní odborné kapacity: FJFI ČVUT, MFF UK, ÚJV Řež, dvě běžící elektrárny se spoustou kvalitních lidí… Nedávalo by smysl investovat do vlastní stavební kapacity, jakou mají Korejci či Japonci? Zrovna strategické závislosti na ČR by se nikdo nebál, jako desetimilionový národ nemáme ve zvyku strkat nos do cizích záležitostí. A pro země jako Polsko, které o výstavbě JE teprve rozhodují, by čeští dodavatelé mohli být velmi zajímaví.

Ano, asi by to bylo drahé; ale proti „srandě“ jménem obnovitelné zdroje by mi to přišlo jako akce s daleko větší potenciální ekonomickou návratností.


Hudební epilog

V době, kdy toto bylo hitem, mi byly tři roky.

OMD složili ale i podstatně lepší skladby, hlavně tuhle. Tady už se McCluskey naučil využívat barvy svého hlasu.

Každý musí vyzrát (a přezrát – pozdější produkce šla zase dolů.)


P.S.: Čtete-li rádi tento blog, můžete autora podpořit tím, že si pořídíte Zapomenuté příběhy i s osobním věnováním. Možno je také poslat (aspoň symbolickou) finanční podporu na transparentní účet.

Také se ukázalo, že jsem byl nominován na cenu Křišťálová lupa v kategorii One (wo)man show. Případným hlasem mě velmi potěšíte. Konkurence = samé těžké váhy, nevím, zda mezi ně vůbec patřím. Ale zabojovat můžu 🙂