Malé zamyšlení na téma toho, jak zkrotit veřejné zadlužení.

Celý tenhle článek je, milý čtenáři, založen na jednom názoru, který se mnou nemusíš sdílet. Jsem přesvědčen, že státy, kraje, města, vesnice apod. by měly být hodně opatrné, než se zadluží, a s mírou svého zadlužení to nepřehánět.

Vím, že je dost lidí, kteří se mnou nesouhlasí, nebo kteří si minimálně myslí, že dluh ve výši 50-60 procent HDP je vlastně nízký a teprve někde kolem 100 procent nastává problém. Mohu-li soudit podle nedávného hospodaření Itálie, Francie, Řecka, Belgie a dalších států v našem okolí, jsem se svojí opatrností spíš v menšině. Obzvlášť depresivní jest pohled na Spojené státy, kde nové a nové dluhy produkují demokrati i republikáni rukou společnou a nerozdílnou, v konjunktuře i v krizi. Poslední přebytkový federální rozpočet nese datum 1957. (Přehled.) Američan, který by stál o redukci zadlužení státu, nemá koho volit.

Nejčastější argument, který slýchám v podpoře zadlužování, je ten, že některé dluhy můžou být produktivní – tj. směřovat do investic, které vydělají více, než kolik stálo samotné půjčení si na celou akci. Tento argument má slušný teoretický základ, ziskové investice skutečně existují.

Přesto s ním mám potíž, a to minimálně ze dvou důvodů. (Pominu teď dluhy na spotřebu, které se vůbec omluvit nedají.)

1) Návratnost investic je z podstaty nejistá. I soukromí investoři, kteří riskují svoje vlastní peníze a tudíž mají veškeré důvody být opatrní, končí někdy špatně. Insolvenční rejstřík je plný lidí, kteří si mysleli, že mají dobrý plán, a možná jej měli i spočítaný. Ale situace se vyvinula jinak, než čekali. Černé labutě nelétají po horách, ale po lidech. Kdo dokáže např. modelovat, jaké budou úrokové sazby za pět let? Ani Warren Buffett to neumí.

Není důvod si myslet, že by na tom stát či obce byly líp. Jejich představitelé jsou také jen lidi, a navíc zacházejí s cizím majetkem, ne se svým. Čímž se dostáváme k dalšímu argumentu.

2) Zodpovědnost za veřejné dluhy se časem přesouvá na osoby, které s jejich vytvořením neměly nic společného. Politici odcházejí z funkce a umírají, následky zadlužování řeší jejich nástupci a další generace. Řecko se potácí pod obřím nákladem zadlužení, jehož tradici založil Andreas Papandreu, zemřelý v roce 1996; mladí, kteří se narodili až po jeho smrti, jsou v tom nevinně, a přeci mají velké trápení.

Proto si myslím, že pravomoc politiků „sekat dluhy“ by měla být omezena. Ne třeba vyloučena úplně, to je asi nereálné, ale aspoň omezena. Pokud možno tak důsledně, aby to omezení nešlo legálně obejít.


Přemýšlel jsem nad tím, jakými pravidly takový záměr vyjádřit, a něco jsem sepsal. Jsem ale matfyzák s nedostatkem zkušeností z praktické politiky, která připomíná wrestling v bahně. Zajímal by mě tedy názor lidí z praxe: právníků, ekonomů, politiků.

Dala by se následující pravidla obejít, aniž by se vysloveně falšovalo účetnictví? Neměla by nějaké nezamýšlené účinky? (Přestat utrácet nad svoje poměry považujte za zamýšlený účinek.) Pište mi!

Pravidlo 1: Ke schválení deficitního rozpočtu obce, kraje nebo státu je zapotřebí 60 % hlasů zvolených zastupitelů. Vyrovnaným a přebytkovým rozpočtům stačí nadpoloviční většina.

Záměr: ztížit tvorbu nových dluhů podobně, jako se úmyslně ztěžuje novelizace ústavy. Jednou vzniklé zadlužení se nedá dalším hlasováním jen tak zrušit. Dává tedy smysl, aby pro něj byl širší konsensus. Zároveň však pravidlo umožňuje dostatek pružnosti, který by „tvrdý zákaz“ neumožňoval. Souhlasí-li dostatečná většina s tím, že zadlužit se je dobrý nápad, tak budiž, máte tu pravomoc mít.

Pravidlo 2: Totéž platí pro organizace vlastněné obcemi, kraji nebo státem. Jakákoliv půjčka, kterou si vezmou, musí být schválena 60 % hlasů zvolených zastupitelů.

Záměr: zabránit tomu, aby politici začali obcházet pravidlo číslo 1 tím, že přesunou zadlužování z obecního rozpočtu na navázané subjekty. Ve stylu „škrtneme peníze školce a ta si vezme hypotéku na vlastní provoz“.

Pravidlo 3: Byl-li rozpočet konstruován jako vyrovnaný či přebytkový, ale reálně skončil schodkem, musí příští rozpočet tento schodek kompenzovat.

Záměr: zabránit tomu, aby si vládnoucí koalice navrhovaly nereálně optimistické rozpočty, o kterých vědí, že je nedodrží, ale kterými by se obešlo pravidlo číslo 1.

Nejsem si jist, jak zařídit, aby to fungovalo i ve volebních rocích – tj. aby odcházející administrativa nepřehodila na své nástupce povinnost kompenzovat schodek. Máte nějaké rady?

Pravidlo 4: Dosáhne-li ekonomika ČR v daném kalendářním roce růstu, jsou zadlužené obce, kraje a stát povinny v příštím roce umořit tolik procent svého dluhu, kolik činil růst.

Záměr: zajistit, aby se v konjunktuře dluhy splácely, a aby přitom jejich splácení nezpůsobovalo příliš velkou díru v rozpočtech. Vytváření schodků v ekonomicky silných letech považuji za mimořádnou prasárnu a zdá se mi žádoucí, aby fungoval nějaký automatický mechanismus, který tomu bude bránit.

Dobrá, to je můj záměr. Nejspíš v němu budou chyby či jiné díry. Jak byste jej opravili či doplnili? Jsem zvědav na vaše komentáře.


Hudební epilog

J.C. měl vůči penězoměncům v chrámu jisté námitky. Taky ho pak ukřižovali.

V amatérském kolejním představení muzikálu Jesus Christ Superstar jsem kdysi hrál, tuším Matouše, takže je mi ta muzika dodnes blízká.


P.S.: Čtete-li rádi tento blog, můžete autora podpořit tím, že si pořídíte Zapomenuté příběhy i s osobním věnováním. Možno je také poslat (aspoň symbolickou) finanční podporu na transparentní účet.

Také se ukázalo, že jsem byl nominován na cenu Křišťálová lupa v kategorii One (wo)man show. Případným hlasem mě velmi potěšíte. Konkurence = samé těžké váhy, nevím, zda mezi ně vůbec patřím. Ale zabojovat můžu 🙂