Jednou z taktik, na kterou mohou “kontroverzní” osoby narazit při svém vystoupení, je “no-platforming“, obvykle praktikovaný jako hlasitý řev nátlakových skupin, které na místě znemožňují lidem mluvit. To je dost drsný postup, který spoustu lidí odradí už předem, aby se některých témat byť jen dotýkali. Někdy emoce vygradují natolik, že dochází i k fyzickým útokům – jak se o tom přesvědčila Allison Stanger z univerzity v Middlebury, napadená a poraněná aktivisty za to, že si dovolila kontroverzního řečníka Charlese Murraye na univerzitu vůbec pozvat. Pár příkladů. A situace vygraduje, zapojí-li se i Antifa: Malinko mi to připomíná ty pákistánské davy, které požadují lynčování Asii Bibi za údajné rouhání. Na rozdíl od urážky islámu nejde ovšem o fyzickou smrt obviněného (chválabohu!), pouze o jeho likvidaci společenskou; ale o rouhání vůči určitým svatým principům jde v zásadě také. Myslím, že dává smysl dívat se na politickou korektnost jako na pseudonáboženský jev: prožívaný boj Dobra s Ďáblem. Co se žurnálu pro kontroverzní myšlenky týče, jsem skeptický. Ne vůči myšlence samotné, ta je chvályhodná, ale vůči realizaci. Dnes je těžké zůstat v anonymitě natrvalo. Autora článku může prozradit milion drobností, třeba počítačová analýza psaného textu. A bohužel se domnívám, že se najde hodně lidí, kteří se anonymizované autory odhalovat snažit budou. Jednu věc totiž “no-platformisté” s těmi pákistánskými fanatiky sdílejí bezezbytku: neochvějné přesvědčení, že dělají dobrou věc. Aneb, jak pravil jeden vtip z dob bolševika – o poměrech, které jsme naivně považovali za navždy pominulé, a které se nám opět vracejí, aniž by ke svému šíření potřebovaly cizí tanky nebo pochodující oddíly Lidových milic.
Když si myslíš, tak neříkej. Když říkáš, tak to nepiš. (v dnešní době plné záznamových zařízení rada nanic, poznámka MK) Když píšeš, tak nepodepisuj. Když podepisuješ, tak se nediv.
Hudební epilog We all need a hero. A musí být nejen bojovný a silný, ale taky mít teflonovou kůži – aby po něm ty urážky a pokřik jen tak stékaly.
P.S.: Čtete-li rádi tento blog, můžete autora podpořit. Čím? Možno je poslat (aspoň symbolickou) finanční podporu na transparentní účet. Úplně nejvíc mě ale potěšíte tím, že sami sobě či někomu ze svých blízkých pořídíte pod stromeček Zapomenuté příběhy. Můžete je mít i s osobním věnováním.
