Kandidát na předsedu CDU zpochybnil stávající německé azylové právo. Podráždil tím Zelené, SPD i část vlastní strany.

V zápase kandidátů na předsednické křeslo CDU hraje milionář Friedrich Merz roli zlého muže. No dobře, ne přímo zlého, ale výrazně se profilujícího proti stávajícímu středovému charakteru strany, a to doprava, tam, kde kdysi CDU po dlouhá desetiletí sídlila. (Což už pro mnohé samo o sobě zlem je. Já osobně to obřadné uctívání beztvarého a technokratického politického středu moc nechápu, ale v tom se holt lidi můžou názorově lišit.)

Merz například v televizní debatě zkritizoval rozhodnutí kancléřky otevřít roku 2015 hranice, které označil za porušení práva.  Hned se mu za to dostalo ostrého pokárání ze strany šlesvického socialisty Ralfa Stegnera, který obvinil Merze, že šíří „strašidelné pravicové pohádky“.

Při regionální konferenci CDU v durynském Seebachu pak kandidát řekl něco, co nahnalo kolektivní husí kůži řadě středolevých politiků. Totiž, že Německo je jediná země na světě, která má právo na azyl vepsáno přímo v ústavě, a že bude nutné debatovat i o tom, zda toto právo může v současné podobě existovat i nadále. Po svém vystoupení sklidil od místních členů CDU hromový potlesk.

Jiní však netleskali a podrobili jej naopak ostré kritice. Například viceprezidentka spolkového sněmu, zelená politička Claudia Roth, mu vytkla, že zpochybňuje ponaučení z německých dějin. Skoro, jako by Merz zabloudil do nějaké ideové no-go zóny, kam se chodit nemá.

Daleko věcnější kritiku vyslal Merzovým směrem bavorský ministr vnitra Joachim Herrmann, který není v migračních záležitostech zrovna měkkosrdcatý. Podle jeho slov pouze 0,7 procenta uznaných azylantů mělo loni nárok na azyl podle německé ústavy, zbytek jej obdržel podle mezinárodních dohod.

Dnes jsou německé noviny plné ústavoprávních analýz. Vypadá to, že Merz se do riskantního tématu pustil poněkud neinformovaně, a dnes také trochu zavesloval zpět.

Upřímně, měl si vybrat jiný cíl: hlavní problém německého azylového systému není v ústavě, ale jinde. Krátké shrnutí podstaty věci.

V německé ústavě je právo na azyl zakotveno článkem 16a, jehož nejpodstatnější část vypadá v českém překladu takto.

(1) Politicky pronásledování požívají právo na azyl.

(2) Na odstavec 1 se nemůže odvolávat ten, kdo přicestoval z členského státu Evropských společenství nebo z jiného třetího státu, ve kterém je zajištěna aplikace dohod o uprchlících a konvence o ochraně lidských práv.

(zbytek jsou technikálie)

Článek 1 byl v ústavě přítomen již od jejího vzniku po válce. Článek 2 byl doplněn v roce 1993, kdy se rozhořívala jugoslávská válka a tehdejší kancléř Kohl se obával milionových vln běženců. Jeho znění je výsledkem dlouhé debaty, do které zasáhlo i znovusjednocení Německa.

Už tehdy, před čtvrt stoletím, bylo patrné, že původní úmysl tvůrců ústavy – poskytovat v Německu útočiště jedincům, kteří jsou politicky pronásledováni autoritářskými režimy – není dodržován a čím dál větší část běženců jsou lidé z válečných zón, o nichž ústava vůbec nemluvila. V roce 1992 požádalo o azyl v Německu téměř 440 tisíc osob.

Jelikož současné Německo je obklopeno samými bezpečnými zeměmi, nemůže se na ústavní právo na azyl odvolávat téměř nikdo. Jediné výjimky tvoří osoby, které v Německu vystoupí z letadla přilétajícího z „nikoliv bezpečné“ země, případně z lodi, která z takové země připlouvá. Může to být například člen severokorejské delegace na nějakém veletrhu, kterému se nechce vracet domů do Pchjongjangu.

Množství takových případů je zjevně malé a Herrmannův údaj 0,7 % je potvrzen i v této oficiální statistice azylového úřadu BAMF za rok 2017. Jednalo se o čtyři tisíce lidí, a to včetně rodinných příslušníků v rámci slučování rodin. Takové množství azylantů by Německo zvládlo „levou zadní“ a žádné politické téma by z toho nebylo.

Drtivá většina azylových případů v Německu probíhá mimo ústavu, na základě buď Ženevské konvence o uprchlících, nebo evropského azylového práva. To už malé číslo není: podle vládní statistiky se ke 31.12.2017 nacházelo v Německu 1,7 milionu osob, které buď azyl dostaly (včetně doplňkové ochrany), nebo jejich žádost byla právě projednávána, nebo byly sice odmítnuty, ale „strpěny“ (geduldet), tj. nehrozí jim deportace. Kdyby tyto osoby bydlely na jednom místě, bylo by to město velikosti Hamburku.

Ke změně německé ústavy je potřeba dvoutřetinová většina ve spolkovém sněmu i spolkové radě (Bundesrat), což je podmínka, které současná roztříštěná politická scéna v SRN prostě nedosáhne. Pro souhlas se změnou mezinárodních smluv naopak stačí prostá většina hlasů.

Osobně si myslím, že pro případné úpravy mezinárodních smluv by se dnes v USA i Evropě našla spousta politické vůle. Například škrtnutí či omezení práva běženců na přístup k sociálním dávkám by leckde neodmítli – ani u nás, ani v Rakousku, ani v Dánsku atd.

Apropos, mezinárodní smlouvy, včetně těch takzvaně nezávazných. Vnitrostranický boj o migrační pakt OSN mezi německými křesťanskými demokraty stále ještě zuří. Až do čtvrtka platil za hlavního odpůrce migračního paktu v CDU mladý Jens Spahn, své pochybnosti však nyní vyjádřil i Friedrich Merz, podle nějž se musí vyjasnit, zda pakt nebude zakládat další podstaty nároku na azyl.

Na stranu Angely Merkel se vcelku nepřekvapivě postavila její potenciální následovnice Annegret Kramp-Karrenbauer. Podpořila je také zvláštní pověřenkyně OSN pro mezinárodní migraci, Kanaďanka Louise Arbour, označovaná za „matku paktu„. Dovolím si z odkazovaného článku vyzobnout jednu pasáž, která je podle mého názoru pro určitý způsob uvažování charakteristická.

Otázka: „Proč popisuje preambule paktu migraci výslovně jako zdroj prosperity a inovace?“

Odpověď (Louise Arbour): „Protože je to pravda.“

Mno, color me skeptical. Asi bude dost záležet na tom, kdo migruje. Na to máme v Čechách takzvaný první Novákův zákon. Znáte jej?

A právě Novákův zákon bych považoval za daleko přesnější vystižení reality dnešního světa, než idylické preambule z paktu OSN.

Dodatek, 23.11.2018 ve 20.05: Z další tvorby kreslíře Václava Nováka: ajn, cvaj, draj 🙂

Hudební epilog

Tak jsem našel další mongolskou metalovou skupinu. Tedy ona je smíšená, působí v New Yorku a Mongolů je v ní jenom část. Ale taky zajímavá muzika. Začíná se mi ta alikvotní tradice nějak líbit.

P.S.: Čtete-li rádi tento blog, můžete autora podpořit. Čím? Možno je poslat (aspoň symbolickou) finanční podporu na transparentní účet.

Úplně nejvíc mě ale potěšíte tím, že sami sobě či někomu ze svých blízkých pořídíte pod stromeček Zapomenuté příběhy. Můžete je mít i s osobním věnováním. Původní zásoba sice zmizela, ale dotisk z Těšínských tiskáren je na cestě a příští týden dorazí – všechny objednávky budou vyřízeny.