Podle listu The Guardian se počet zjištěných případů ženské obřízky v Británii za poslední rok více než zdvojnásobil.

Ženská obřízka, též zmrzačení ženského genitálu (female genital mutilation, FGM), je úkon, který si raději moc nepředstavuji; šlo by o materiál na noční můry, o které osobně nestojím. Kdo si chce přečíst detailnější rozbor, česká Wikipedia má o této praktice důkladně rešeršovaný článek.


Stálo by za to něco upřesnit, než se do tématu pustíme dále. FGM není přímo islámská praktika. Vznikla už dávno před islámem, v hlubokém starověku, a náboženství samotné ji nevyžaduje. Některé oblasti muslimského světa (Turecko mimo nejprimitivnější oblasti Kurdistánu, Maroko, persky mluvící část Íránu) ji nepraktikují prakticky vůbec, zato se hojně provozuje u křesťanů ve východní části Afriky (Etiopie, Keňa, Uganda).

Je ale pravdou, že tři tradiční právní školy sunnitského islámu ji považují za „vznešenou„, tj. nepovinnou, ale pozitivní, a jedna dokonce za povinnou – což, vedle tradice, nejspíš přispívá k jejímu masovému rozšíření v muslimském světě, včetně vzdálené Indonésie a Malajsie.

I vevnitř islámu ovšem dnes existují nábožensky motivované snahy ji zakázat, například v Egyptě, kde se proti ní vyslovila prestižní univerzita al-Azhar. (Článek o těchto tahanicích.) Zatím ale připomínají snahu jít na draka s vrbovým proutkem.

Ženská obřízka je v určitých kulturních oblastech „zavedená“ natolik, že kdo ji nepodstoupí, je v podstatě vyvržen ze společnosti a považován (tedy považována) za nečistého. Tomuto druhu nátlaku se těžko odolává a bohužel se stává, že tuto zrůdnou tradici nejvíce hájí a podporují matky a babičky malých děvčátek.

Ayaan Hirsi Ali (foto Gage Skidmore)

Příkladem může být osud somálské kritičky islámu Ayaan Hirsi Ali, jejíž knihy vyšly i česky. Její otec totiž provedení obřízky na své dcerce zakázal, ale v době, kdy jí bylo pět let, jej somálské úřady kvůli protivládní činnosti uvěznily – a Ayaanina babička využila této příležitosti, aby „hanbu“ své vnučky nechala urychleně „napravit“.

FGM je zakázaná všude v západním světě, aspoň pokud vím. To ale nebrání skutečnosti, že se hojně provozuje. Velká Británie, o které článek v Guardianu pojednává, má – vzhledem k vysokému počtu imigrantů z východní Afriky – s mrzačením děvčátek závažný problém. Nejvíce zmrzačených žen je v Londýně, cca 28 z tisíce (zdroj). Mnohé z nich tak už přijely ze svých rodných zemí, ale některé se narodily v Británii samotné, nebo se přistěhovaly s rodiči krátce po svém narození, ještě nedotčené. Ty jsou zkrátka ve vhodném věku vyvezeny na „návštěvu“ země svých předků, aby zapadly do řady. Tomu se slangově říká „cutting season„. Zákrok se provádí v dost širokém věkovém rozpětí, od malých děvčátek až po 15 let věku, typicky před začátkem puberty.

(Update 30.11. ve 21.15: Kritický čtenář mě upozornil, že „mnohé“ a „některé“ v tomto případě patří spíše přehodit. Učiněno a doplněna informace o „cutting season“ a věku obětí.)

Přesto, že zásah je britským právem zakázán již od roku 1985 a později bylo zakázáno i vycestovat za tímto účelem do ciziny, zdravotní systém (NHS) zaznamenává tisíce nových případů ročně. V roce 2017 například statistika říká, že britští lékaři identifikovali během posledního roku 5391 nových případů. Většina z nich je „dovezená“, některé z nich však určitě byly provedeny v rozporu s britským právem (zpráva hovoří o 112 děvčatech, která se narodila v UK a jejichž zákrok musel nutně porušit britské zákony). Zatím ale za provedení ženské obřízky nebyl v Británii nikdo odsouzen! Ani jedna jediná osoba.

Je dobré si uvědomit, že jakýkoliv právní příkaz nebo zákaz má šanci fungovat jen tehdy, pokud valná většina lidí považuje jeho podstatu za správnou a nebojí se jeho prosazování napomoci. To totiž znamená, že jsou ochotni spolupracovat s vyšetřovateli při objasnění trestných činů: jako experti, svědci apod. Bez takové součinnosti se právo prosazuje jen velmi těžko.

To vědí třeba italští policisté snažící se bojovat s mafií; princip mlčení jménem omerta je silnější než italský stát. Pentiti (kajícníci), tj. bývalí mafiosové, kteří zákon mlčení poruší, musejí být po celý zbytek života důkladně chráněni a stejně se může stát, že si mafie zchladí žáhu na jejich rodinných příslušnících.

Ženská obřízka, která v Británii vesele kvete i přes svůj zákaz, je podobným případem. Menší roli tam ale hraje strach a větší roli hrdost na tradici. Jsou-li členové komunity přesvědčeni, že pro své dcery dělají tu jedinou správnou věc, nemají domácí úřady šanci s tím něco dělat, aspoň ne v mezích zákona (opět historická reminiscence: diktátor Mussolini svého času mafii potlačil, ale naprosto drastickými prostředky. Demokratická Itálie to nedokáže.) Navíc „krev není voda“, oběti nechtějí vypovídat proti pachatelům, jsou-li jimi jejich rodiče. I samotná Ayaan Hirsi Ali řekla, že by tak neučinila.


Moje komentáře k věci.

Za prvé, všimněte si, že k tomu článku The Guardian raději neotevřel čtenářskou diskusi. Oni tak obecně u tzv. „kontroverzních témat“ vesměs nečiní, protože vědí, co by sklidili. Pod články o dění v labouristické straně, o Trumpovi nebo o Brexitu si můžete pokecat, co srdce ráčí. Ale když text pojednává buď o islámu, nebo o barbarských kulturních praktikách Nových Britů, tak je raději zavřeno. Je to zbabělé chování, ano; vedené neochotou podívat se do propasti, která leží mezi duchovním světem redakce a běžným Angličanem z ulice. Ale ten článek sám o sobě není špatný a chválím jej – jde o krok správným směrem.

Za druhé, to, že se podobné věci stále hromadně dějí na půdě našeho kontinentu, je ostuda jak hrom – pro nás, nejen pro pachatele. Naštěstí se věci pozvolna hýbou, podobně jako v případě znásilňovacích gangů rotherhamského typu, ale je to šnečí pohyb, rozeznatelný jen na škálách roků až desetiletí. Dávno by bylo na místě bombardovat uši příslušníků příslušných komunit opakovanou zprávou, že je to zrůdnost – každý den, možná každou hodinu – ale kampaň je dost vlažná. Srovnejte třeba s intenzivní kampaní při epidemii AIDS v 80. letech. Ta byla všudypřítomná – a měla nějaký efekt.

Za třetí, od zavedeného feministického establishmentu nečekejme velkou pomoc. To bude podobně jako s tím Rotherhamem – bojovat proti ženské obřízce je nevděčná, těžká a potenciálně nebezpečná práce zadarmo. Nekyne z ní velká publicita, ba ani nějaké to křeslo ve správní radě megakorporace skrze kvóty, zato tu je nebezpečí obvinění z rasismu. Rozhodně je bezpečnější šikanovat různé hříšníky na Twitteru (který nedávno učinil špatné používání genderových zájmen důvodem pro obstavení účtu – něčemu takovému bych asi říkal progresivní autofagie).

Za čtvrté, kdo chce proti FGM skutečně bojovat, musí si vůči různým verbálním nálepkám vyvinout hroší kůži – právě proto, že „komunity“ se budou bránit nejúčinnější kartou, kterou mají, a to je samozřejmě „rasismus“. V tomto je ovšem postmoderní levice nepoužitelná. Ta naopak tak dlouho vnitřně kultivovala hypercitlivost vůči různým tabu, že to dopracovala až do pozice, kdy to správné slovo působí jako kletba svazující jazyk. K tomu je potřeba někdo jako Tommy Robinson, člověk zvyklý na pozici obřadného vyvrhele dnešní doby.


Hudební epilog

Další mongolský metal, který jsem objevil.

P.S.: Čtete-li rádi tento blog, můžete autora podpořit. Čím? Možno je poslat (aspoň symbolickou) finanční podporu na transparentní účet.

Úplně nejvíc mě ale potěšíte tím, že sami sobě či někomu ze svých blízkých pořídíte pod stromeček Zapomenuté příběhy. Můžete je mít i s osobním věnováním. Z nového dotisku je sice už část pryč, ale nějakých téměř 1300 výtisků ještě zbývá. Pozor na to, že bezprostředně před Vánocemi bude pošta nepoužitelná.