Malý výlet do historického Kladska. Odpočiňme si aspoň trochu od politiky – na chvíli.

Milý čtenáři, dnes jsem dokončil článek pro týdeník Echo, který pojednává o drobných změnách českých hranic po roce 1918 – jmenovitě o Valticku, Vitorazsku a Hlučínsku. V tištěné podobě vyjde příští týden. Nevešla se mi však do něj jedna zemička, která se nakonec k Čechám nevrátila. Není to zrovna malý kus země a jmenuje se Kladsko, stejně jako její hlavní město.

Kladsko je ten velký zub, který se zařezává do dnešního obrysu ČR mezi Pardubicemi a Jeseníkem. Tím, že dnes patří Polsku, se nám kulturně vzdálil a spousta Čechů ten kraj ani nezná. Což je škoda, protože turisticky je to nesmírně zajímavé místo.

Role Kladska v českých dějinách sahá hodně hluboko, až do knížecích dob. Tehdejší středoevropské státy (mluvíme teď cca o 10. století) měly jen nepočetné obyvatelstvo, protože primitivní úroveň soudobého zemědělství neumožňovala uživit více lidí. Systém byl tak neproduktivní, že v zásadě stačil k uživení rolnických rodin samotných a generoval jen pár procent přebytku navíc. To znamenalo, že „nezemědělců“ (kněží, vojáků, učenců, šlechticů) bylo málo.

Všimněte si hlavně té položky „vojáci“. Dokonce i moderní státy mají problém uživit větší armádu a ocitnou-li se v rozpočtové tísni, rády škrtají jako první v rozpočtu ministerstva obrany. Raně středověká země počítala svoje možnosti ne v penězích, ale v jídle. Profesionální bojovníci potřebovali také dosti drahou výstroj a výzbroj, jen málokterý si mohl dovolit navíc i válečného koně. V nouzi nejvyšší, třeba při invazi Hunů či Avarů, bylo samozřejmě možné dát oštěp do ruky každému vesničanovi, ale to neznamenalo, že jej umí účinně použít. Většinou měl takový amatér bojovou hodnotu blízkou nule.

S nedostatečnou živou silou bylo nutno chránit zemi jinak. Jako pasivní, leč značně efektivní vnější hradba sloužily přírodní překážky. Proto až dodnes tolik hranic probíhá po hřebenech hor nebo podél toku velkých řek. Vznikající český stát spoléhal hlavně na pohraniční hvozdy.

Pod pojmem „hvozd“ si musíme představit něco řádově pustějšího a divočejšího než dnešní krotké lesíky typu Čimického háje. Takový prales se mohl táhnout třeba padesát kilometrů, přes tisícimetrové hory (například Krkonoše či Šumavu), leželo v něm padlé dřevo, panovalo věčné šero, pod příkrovem korun stromů bylo těžké se jakkoliv zorientovat. Buď jím nevedla žádná cesta, nebo jen jedna stezka pro kupce. Středoevropské lesy v přírodním stavu jsou navíc dost chudé na potravu a každému, kdo by zabloudil dovnitř bez dostatečných zásob nebo loveckých schopností, hrozila smrt hladem. Jinými slovy, pro táhnoucí vojsko představoval pohraniční hvozd závažnou překážku.

Středoevropský prales.

O přesný průběh hranice uvnitř hvozdu se zprvu nikdo příliš nezajímal, protože krajina neměla žádnou využitelnou ekonomickou hodnotu. Postupně však, jak knížecí státy sílily, začaly si v hvozdech přeci jen zřizovat nějaké předsunuté opěrné body, hlavně kvůli nutnosti dohlížet na kupecké stezky. Opevněné sídlo, třeba hradiště, však zároveň představovalo hmotný nárok knížete na území kolem.

Takový původ má i Kladsko. Území doslova v klínu hor – obklopuje jej totiž několik tisícimetrových pásem, Rychlebské hory, Králický Sněžník, Orlické hory a Stolové hory – bylo typickou hraniční zónou uprostřed hlubokých lesů a bažin kolem Kladské Nisy, přes kterou vedla důležitá kupecká stezka od Baltu na jih. Poprvé se o hradišti (castellum) jménem Kladsko zmiňuje už kronikář Kosma k roku 981, tedy hodně dávno. (Datování ale není nutně přesné, protože Kosma psal tyto řádky o více než sto let později). Jeho vlastníkem prý měl být Slavník, zakladatel rodu Slavníkovců. Kterýžto rod měl tou dobou před sebou jen 14 let další existence, než jej Přemyslovci vyhladili.

Jméno Kladska je prý odvozeno od dřevěných klád, které k výstavbě pevnůstky sloužily. Můžeme-li věřit Kosmovi aspoň přibližně, Kladsko patří mezi nejstarší česká města a obce – je mnohem starší, než třeba České Budějovice, založené skoro o tři sta let později, nejspíš i starší než Brno a jen o něco mladší než samotná Praha.

Vzhledem ke své hraniční poloze bývalo Kladsko dost často „na ráně“, zejména v dobách konfliktů Čechů s Poláky, ale postupně zde převládla moc české koruny a kladské hrabství se stalo jedním z vnějších krajů Čech. Češi sem přicházeli jako osadníci, obchodníci, kněží či jednotlivci v královských službách.

Staré centrum města Kladska dodnes silně připomíná českou minulost. Maličký kamenný most sv. Jana jako by byl zmenšeninou pražského mostu Karlova. Stojí na něm šest barokních sousoší, mimo jiné svatý Václav ve zbroji. Ve zdejším kostele má náhrobek biskup Arnošt z Pardubic. A v městském znaku se i teď, v roce 2018, nachází český lev.

Most sv. Jana, město Kladsko (foto Halicki, Wikipedia)

Jak staletí plynula, do větších měst kladského hrabství se stěhovalo stále více Němců, ale mezi vesničany se místy udržovala česká řeč; nejvíce v tzv. českém koutku nedaleko Náchoda. Kladsko však zůstávalo součástí království až do poloviny 18. století, kdy na habsburskou říši zaútočili Prusové.

Císařovna Marie Terezie, jejíž nástupnictví pruský král neuznával, sice s vypětím všech sil uhájila existenci svého soustátí, ale obsazené Slezsko a Kladsko se jí už z pruských rukou natrvalo vyrvat nepodařilo; ačkoliv císařské oddíly kladskou pevnost dobyly ještě roku 1760, o tři roky později přešlo celé hrabství hubertusburským mírem k Prusku definitivně.

Sto padesát let poté prohrála německá říše první světovou válku a nově zrozené Československo se začalo o opětovné připojení Kladska vážně zajímat. Velkým příznivcem anexe byl prezident Masaryk, ministru zahraničí Benešovi však na mírové konferenci v Paříži štěstí nepřálo. Populace Kladska tou dobou již byla výrazně většinově německá, česky mluvilo pouze několik tisíc lidí v okolí města Lázně Chudoba (dnes Kudowa-Zdrój). Velmoci se nakonec rozhodly ponechat Kladsko Německu.

Druhá a poslední šance na opětovné získání Kladska byla promarněna v roce 1945. Sovětská armáda, která Kladsko obsadila, předala správu území Polsku. Československo se s tím nějakou chvíli nechtělo smířit a dokonce připravovalo vojenské obsazení regionu, ale Stalin nakonec donutil obě země k uznání vzájemných hranic. Mezistátní smlouva z roku 1958 potvrdila československo-polskou hranici v dnešní podobě, čímž byl, aspoň formálně, skončen i daleko nebezpečnější spor o Těšínsko.

K přetržení posledního symbolického pouta mezi Kladskem a Čechami došlo v roce 1972, kdy katolická církev vyňala Kladsko z působnosti pražského arcibiskupa a předala jej pod správu polské Vratislavi. Česky mluvící menšina u náchodské hranice se zmenšovala, až začátkem 21. století zanikla docela. Zbyly po ní jen náhrobní kameny v jazyce českém.


O Kladsko jsme přišli, nedá se s tím nic dělat, žije zde dnes skoro 170 tisíc Poláků a považují tu zemi za svoji vlast. To ale neznamená, že bychom na něj měli zapomenout.

Každému, kdo už procestoval většinu republiky a teď přemýšlí, kam se podívat příště, navrhuji výlet právě tam. Staré město Kladsko je půvabné a připomene vám Prahu více, než byste čekali. Mohutná pevnost nad ním bude zajímat fandy vojenství. Všude kolem leží tisícimetrové hory vzdálené jen dvacet minut jízdy autem.

Králický Sněžník z polské strany (foto Gregorz Wysocki, Wikipedia)

Fyzicky zdatnější jedinci mohou zkusit vylézt na Králický Sněžník ze severu a po cestě navštívit Medvědí jeskyni, jedinou turisticky zpřístupněnou jeskyni v celém pohoří. O kus dále na sever je bývalý zlatý důl ve městě Zloty Stok, kde v místní kavárně dostanete i cappuccino s lístky zlata (není drahé). Na vrcholu Stolových hor (starý český název pohoří je Hejšovina a vyskytuje se ještě například v Babičce Boženy Němcové) se rozkládají Bludné skály, skalní město podobné Adršpachu. A pro morbidní povahy je tu kostnice ve Velké Čermné, srovnatelná s tou kutnohorskou. Na jejím oltáři jsou – dost stylově – umístěny lebky jejích zakladatelů. Právě v téhle oblasti žili poslední kladští Češi.

Sám jsem byl v Kladsku třikrát a doufám, že se sem ještě někdy dostanu. Je to kraj zvláštního půvabu, těžko srovnatelný s čímkoliv jiným, kde jsem byl. Pokud zatím nemáte žádné vandrovací plány na příští léto, mohu doporučit.


Hudební epilog


P.S.: Čtete-li rádi tento blog, můžete autora podpořit. Čím? Možno je poslat (aspoň symbolickou) finanční podporu na transparentní účet.

Úplně nejvíc mě ale potěšíte tím, že sami sobě či někomu ze svých blízkých pořídíte pod stromeček Zapomenuté příběhy. Můžete je mít i s osobním věnováním. Aktuálně jich zbývá něco přes tisíc 🙂