… třeba ze slova „no-go zóna“.

Na text dnešního příspěvku mě navedl Miroslav Jahoda, asistent poslance EP Jiřího Payneho (a dříve Petra Macha), který se na svém Facebooku rozepsal o Zprávě o závěrech a doporučeních Zvláštního výboru pro terorismus. (Plný text je docela dlouhý.)

Chválabohu, že někdo tyto výstupy čte  a dokáže je přežvýkat ostatním, protože jinak by nám unikl docela zajímavý moment v dějinách lidstva.

Výše zmíněná zpráva, přijatá v EP většinou 474 hlasů, se v některých bodech kryje s názory ventilovanými na tomto blogu natolik, že jsem tím překvapen (mile), a to i v místech, která by na první poslech vypadala zcela jinak.

Například z formulace o genderovém rozměru terorismu se nakonec vyklubalo zcela civilní tvrzení, cituji:

existuje mylný názor na to, jakou roli zde mohou hrát ženy; vzhledem k tomu, že ženy nejsou vždy pasivními subjekty, ale zajišťují také mobilizaci, provádějí nábor teroristů, shánějí finanční prostředky, a působí dokonce i jako pachatelky teroristických činů;

což bych klidně podepsal. Soustředění tisku i politiků na „svalnaté mladíky“ je dost krátkozraké. Hodnoty dětem předávají hlavně matky a pokud je to matka s názory, jaké měla třeba Muriel Degauque, jak to asi může dopadnout, že?

Páně Jahodův příspěvek však výslovně upozorňuje i na další sekci:

některé čtvrtě s nízkými příjmy v evropských městech čelí masové nezaměstnanosti a systematickému rozkladu vlády zákona, což vytváří živnou půdu pro náboženský extremismus a terorismus

a konstatuje, že toto je ze strany EP v podstatě přiznání existence oněch slavných „no-go zón“, aniž by ovšem to slovo přímo padlo.

Bingo.


Téma „no-go zón“ je mi blízké už proto, že se o jejich existenci či neexistenci asi tak pět let hádám na všech možných sociálních médiích. Za tu dobu je znát určitý posun, ale menší, než bych čekal. Aspoň vzhledem k tomu, co všechno se od té doby stalo. (Třeba onen slavný rozhovor s kancléřkou Merkelovou, ve kterém konstatovala, že i v Německu jsou.)

Internetová opozice vůči termínu „no-go zóna“ se dělí do dvou základních podtypů. První z nich vypadá asi takto:

„Molenbeek je úplně normální čtvrť, kde všichni žijí v naprosté pohodě a na úrovni, hned bych tam taky bydlel.“

Takové lidi nepotkávám online každý den, ale existují. Část z nich jen tak trolluje. Zbytek, který to myslí vážně, řadím do kategorie naprostí lunatici a nevěnuji jim další pozornost. Debata s někým, kdo vidí svět takovou optikou, připomíná snahu determinovat, z jakého druhu sýra se skládá měsíc. V tom vám ani Hubbleův teleskop nepomůže.

Daleko častější je druhý typ, který mluví asi takto:

„Ano, jsou čtvrti s vysokou nezaměstnaností a sociálními problémy, ano, kvete tam náboženský radikalismus, ano, odcházejí odtamtud lidi do Iráku podřezávat nevěřící, ano, schovávali se tam hledaní teroristi, ale proboha, hlavně tomu jevu neříkejme no-go zóny.

To už má k realitě daleko blíž. Tam vidíme tu ochotu si přiznat, že mohou-li se třeba někde v SRN veřejně sejít lidé po stovkách a skandovat hesla typu „Hamas, Hamas, Juden ins Gas“ (netřeba překládat, to asi pochopí i neněmčinář), tak že to není úplně „éňoňůňo cool“ a že čtvrť s vyšší koncentrací podobných jedinců musí logicky mít nějaké negativní bezpečnostní charakteristiky.

Ale proboha, hlavně tomu jevu neříkejme no-go zóny… Proč vlastně ne?


Takhle to opravdu ani v Molenbeeku nevypadá

Asi každý, kdo má aspoň minimální cit pro jazyk, chápe, že ten pojem není myšlen úplně doslova. Že to není čtvrť, ve které by se z kanalizace náhle vyvalil zástup lidožravých Glumů a za pokřiku „Večšššeře přišššla!“ začal požírat neopatrného Evropana zaživa a bez odborně provedené anestézie. Jde o slovní metaforu pro oblast, kde je obyvatelstvo aktivně nepřátelské vůči právnímu rámci země.

Když jsem v červenci tohoto roku psal pro Zdroj.cz sloupek s názvem „O čtvrtích, kam se úplně nevyplatí chodit„, nabídnul jsem tam definici

„Oblast, v níž musejí pracovníci veřejných služeb, tj. zejména policisté, hasiči a záchranáři, při zásahu reálně počítat s možností hromadného útoku ze strany místních obyvatel.“

S potěšením tedy dnes konstatuji, že slova Evropského parlamentu o „systematickém rozkladu vlády zákona“ pokrývají ještě širší spektrum patologií, než o kterých jsem tehdy psal. Fajn.

Ale tomu výrazu „no-go zóna“ se zpráva stále ještě vyhýbá. A to i přesto, že k tomu výše zmíněnému rozkladu vlády zákona tam nedochází jen tak spontánně, jaksi ze vzduchu, ale činností nějakých konkrétních osob, které asi nebude zrovna bezpečné mít za sousedy.

Škoda. Ono je to sice škaredé sousloví, ale dvě výhody má.

Za prvé je krátké, a stručnost je v jakémkoliv pojmosloví vždycky výhodou. (Proto říkáme třeba „Vitamín D“ a ne „směsice cholekalciferolu s ergokalciferolem“.) Než vyslovíte celou tu výše citovanou úřední formulaci o „některých čtvrtích s nízkými příjmy….“, stihne odhodlaný bojovník hlasitě pochválit Alláha a vystřílet celý zásobník do nejbližšího stánku s horkými vaflemi a svařákem.

Za druhé má příslušný emoční náboj, který člověka vyrušuje z klidu a nutí jej přemýšlet, co s tím. Spousta problémů se dá zamést pod koberec jen tím, že je zaobalíme do bublinkové fólie frází, pod níž nejsou jejich ostré hrany tak patrné. To je ale tzv. sebeoblbování a nikdy to k ničemu dobrému nevedlo.

Takže: jestli toho krasavce jménem Cherif Chekatt, který už dva dny uniká policejním sborům celé Evropy, zase po nějakém čase vyhmátnou ve čtvrti podobné Molenbeeku (kde se čtyři měsíce skrýval atentátník z Bataclanu Salah Abdeslam), neříkejme tomu „čtvrť s nízkými příjmy čelící masové nezaměstnanosti blah blah blah“. Je na to i jiný, podstatně kratší termín.

Update 13.12.2018 ve 22.00: Samozřejmě, pouhou minutu poté, co jsem to vydal, oznamuje policie, že krasavec je mrtev.

Update 14.12.2018 v 08.15: Francouzská televize BFM TV doplnila svoji zprávu o zastřelení Cherifa Ch. písničkou „I shot the Sheriff“ od Boba Marleyho. Geniální.


Hudební epilog

Školený hlas Tarji T. ve mně vzbuzuje posvátnou bázeň. Výšky, po kterých si tak lehce chodí, jsou pro běžného zpěváka vokální no-go zónou.


P.S.: Čtete-li rádi tento blog, můžete autora podpořit. Čím? Možno je poslat (aspoň symbolickou) finanční podporu na transparentní účet.

Úplně nejvíc mě ale potěšíte tím, že sami sobě či někomu ze svých blízkých pořídíte pod stromeček Zapomenuté příběhy. Můžete je mít i s osobním věnováním. Aktuální stav je cca 600 kusů.