Zdá se, že budou studené.

V britské Konzervativní straně mají zajímavý mechanismus, kterému se říká Výbor 1922, i když vlastně vznikl až v roce 1923. Schází se každou středu v pět odpoledne, asi k čaji. (Ach, ta britská kontinuita, my jsme od té doby měli několik různých ústavních uspořádání. Žít na ostrově má někdy své výhody.)

Výbor toho dělá více, ale v posledních dnech byla podstatná jen jedna jeho pravomoc. K rukám předsedy Výboru 1922 totiž může toryovský poslanec zaslat dopis, kterým sděluje, že nedůvěřuje partajnímu šéfovi a přál by si hlasovat o jeho sesazení. Předseda Výboru si jej někam uloží a do seznamu, který zná jen on sám, si zapíše další jméno. Poslanec může ovšem svůj dopis zase stáhnout, pokud by si to rozmyslel. A pak jej třeba znova poslat, a tak dokola. Najdou se i takoví, např. jistý Mr. Clarke.

Význační členové Výboru 1922. Snímek kupodivu nepochází z churchillovských dob, ale z roku 2010

Na veřejnosti se předseda tváří tajemně jako hrad v Karpatech a obvykle ani nenaznačuje, kolik těch dopisů v sejfu má. Už vůbec by pak neprozradil, kdo je zaslal – anonymita je důležitou součástí celé věci, protože nespokojenci často bývají právě ti méně významní poslanci, pro které by hněv vedení představoval riziko.

Až do chvíle, než je dosažena mez, stanovená na 15 procent celé konzervativní poslanecké frakce. V ten okamžik předseda Výboru 1922 ohlásí, že se tak stalo a že šéf strany se musí podrobit hlasování o důvěře. Právo hlasovat mají všichni poslanci a k sesazení lídra stačí prostá většina. Pokud je smeten, volí si strana nového šéfa a ten bývalý se na to může jen dívat zpovzdálí; kandidatura je mu zakázána. Pokud ale svůj post obhájí, po nejbližší rok je chráněn před dalším takovým hlasováním.

Proces bývá velmi rychlý a od dosažení meze k samotnému hlasování to trvá nanejvýš pár dní. Poslední, kdo mu padl za oběť, byl jistý Iain Duncan Smith v roce 2003.

Před pár dny, jedenáctého prosince, byla kritická mez opět dosažena a to znamenalo, že konzervativní poslanci budou hlasovat o důvěře své předsedkyni Therese May. Hned další den večer se hlasovalo. Zúčastnili se všichni poslanci a výsledek zněl 200:117 pro předsedkyni. Udržela se tedy v křesle a nejbližší rok nemůže být stejným mechanismem vyzvána znovu.


Zajímavé na této události je, že se nedá úplně vyloučit, že Theresa May vyvolala hlasování sama, nebo že jí minimálně nevadilo, že se uskuteční. V normálních podmínkách se straničtí lídři Výboru 1922 poněkud bojí, přeci jen jim může vpadnout do zad.

Tentokrát ale mělo hlasování poslaneckého klubu zásadní informativní význam. Šlo o to, zjistit – a pokud možno nějakým bezpečným způsobem – jaká je skutečná nálada poslanců vůči dealu, oficiálně zvanému Withdrawal Agreement, upravujícím vztahy mezi Velkou Británií a EU po 29. březnu 2019.

Theresa May a nizozemský premiér Mark Rutte, její asi nejbližší spojenec

V toryovském poslaneckém klubu je několik desítek lidí, kteří by se dali popsat jako tvrdí brexitáři. Odhady se různí mezi 40 a 80, podle toho, kdo je dělá.

117 hlasů proti Mayové ale znamená, že dojednaný deal vadí i méně vyhraněným poslancům. Jinými slovy, že pokud bude v této podobě předložen Dolní sněmovně, bude tam mít asi stejnou budoucnost, jako sněhová koule v pekle.


Problémů s dealem je více. Šéf českého Liberálního institutu Martin Pánek jej dokonce přirovnává k nerovným smlouvám, uvaleným koloniálními mocnostmi na Čínu v průběhu 19. století. (Tohle přirovnání má jednu drobnou vadu. Upadající císařství mělo na vybranou mezi podpisem a zničující válkou proti technologicky vyspělejšímu nepříteli, kdežto Británie může klidně dohodu neschválit, aniž by kvůli tomu začala hřmít děla.)

Zásadním háčkem je osud Severního Irska, součásti Spojeného království. Irská pozemní hranice je „zelená“, podobná těm vnitroschengenským. Nebylo tomu tak vždycky, existovala „tvrdá“ hranice a v období severoirského konfliktu („The Troubles„) byly hraniční přechody a infrastruktura s oblibou napadány Irskou republikánskou armádou.

Podle Velkopáteční dohody z roku 1998, která je základem dnešního míru, má irská pozemní hranice momentálně značně nenápadný charakter. Výstupem Británie z EU se z ní ovšem stane vnější hranice unie, což může vést až k nutnosti zřídit tam celní kontroly.

Součástí navrhovaného dealu je takzvaná irská pojistka (backstop). Základní myšlenkou EU bylo, že Severní Irsko by zůstalo součástí celního prostoru EU a kontroly by probíhaly až v přístavech, kterými proudí zboží mezi Irskem a Británií. Tento koncept je nepřijatelný pro řadu konzervativců i pro severoirskou unionistickou stranu DUP, která drží vládu Mayové u moci. Obávají se postupné ztráty Severního Irska vůbec.

Varianta dohodnutá v rámci dealu zní tak, že celé Spojené království podle ní bude v dočasné celní unii s EU i po Brexitu, a to až do doby, než se vyjednavači shodnou na permanentním řešení. (Jedinou výjimkou bude rybolov.) Severní Irsko však bude i součástí společného trhu, na rozdíl od zbytku UK. Zboží proudící z Británie do Severního Irska bude tedy podrobováno v přístavech určitým necelním kontrolám, např. tomu, zda odpovídá potravinářským standardům EU.

(Odkazy: Q+A na BBC, článek na Politico. Guardian.)

Tento koncept dráždí zastánce Brexitu hlavně tím, že by mohl naplnit cynické pravidlo „jednotka dočasnosti je jeden furt“. Jednání o permanentní dohodě se mohou táhnout libovolně dlouho a z fungování backstopu nelze ani jednostranně vystoupit, na jeho ukončení se musejí shodnout obě strany. Po dobu fungování backstopu bude Británie povinna respektovat rozhodnutí EU týkající se ochrany společného trhu. K heslu „take back control“ to tedy má daleko.

Koncept zároveň vadí i Remainers, zastáncům setrvání, kteří říkají, že navrhovaný stav je podstatně horší než stav současný, kdy má Londýn v EU takzvaná tři v: „voice, vote and veto“. Což se nedá rozporovat, je to tak. Muset poslouchat a nemít přitom možnost se na tvoření pravidel podílet, je velmi špatný deal.

Po tlaku poslanců zveřejnila vláda šestistránkový originál zprávy (sken ve formátu PDF zde) nejvyššího prokurátora (Attorney General) Geoffreye Coxe, jehož úkolem je sloužit i jako právní poradce exekutivy. Je daleko přímočařejší než mnohem delší varianta uvolněná dříve pro veřejnost a varuje právě před problémem „jednoho furt“: v absenci politické shody mohou dočasná ustanovení přetrvávat jako fakticky trvalá.


Premiérka stáhla před několika dny hlasování o navrhované dohodě z pořadu jednání Dolní sněmovny a vydala se na kontinent hledat další ústupky. Zatím marně. Jak předseda EK Juncker, tak německá kancléřka se vyjádřili, že deal je jediný možný, nejlepší a definitivní. Maximum, co se dá dělat, je prý vyjasňování detailů. Hodně mi to připomíná putování Davida Camerona po EU těsně před brexitovým referendem – také to byla zbytečná námaha.

(Mimochodem, z hlediska čisté matematické logiky, je-li deal jediný možný, tak je samozřejmě nejlepší a nejhorší zároveň. Relace nerovnosti na jednoprvkové množině je triviální. Představte si sportovce, který závodí na dráze zcela sám – zlatou medaili dostane automaticky, stejně tak ovšem bude poslední v cíli.)

Slovo alternativlos ale není možné použít. Alternativou je no-deal Brexit, který automaticky nastane zhruba za sto dní. Tak, jak věci leží a stojí, si myslím, že na něj dojde. Stávající deal premiérka v Dolní sněmovně neprotlačí, ke změnám není ochotná protistrana a druhé referendum nepokládám za reálné; kromě jiného by kampaň před ním byla ještě daleko jedovatější a toxičtější, než před tím prvním.

Aspoň budeme svědky historie. Nikdy dříve se dvě tak velké a ekonomicky srostlé entity (UK je součástí společného trhu od prvního ledna 1973) nerozhodly od sebe oddělit běžnou diplomatickou cestou.


Hudební epilog

Když jsme tak hovořili o studených vodách.


P.S.: Čtete-li rádi tento blog, můžete autora podpořit. Čím? Možno je poslat (aspoň symbolickou) finanční podporu na transparentní účet.

Úplně nejvíc mě ale potěšíte tím, že sami sobě či někomu ze svých blízkých pořídíte pod stromeček Zapomenuté příběhy. Můžete je mít i s osobním věnováním. Jak se tak dívám, momentální stav skladu činí 586.