Krátká a nepříliš systematická úvaha o různých nedaňových poplatcích.

Ne, ošlapné se zatím na českých chodnících nevybírá. (Existuje ovšem stejně přezdívaný poplatek, který teď chce začít SŽDC účtovat dopravcům za zastavování vlaku ve stanici.) Nicméně sféra poplatků obecně by si zasloužila větší pozornost, než jaké se jí dostává.

Uplynulý víkend zapálili příslušníci „žlutých vest“ ve Francii několik mýtných budek na dálnicích a k jejich oblíbené kratochvíli patří i ničení rychlostních radarů. (Odkaz.)

Tenhle druh vandalismu je podle mého názoru dost kontraproduktivní, jednak přeci jen snižuje veřejné sympatie k hnutí, jednak je dost pravděpodobné, že místo zničených budek a radarů budou postaveny nové a budou si na sebe opět vydělávat z kapes kolemjedoucích. (Jediná situace, kdy by tato akce dávala racionálně smysl, by byla ta, kdyby žluťáci věřili, že systematickým nátlakem přinutí vládu k tomu, aby zpoplatnění dálnic kompletně zrušila. Tomu ale podle mého názoru ani oni nevěří.)

Jako pozorovatel ale považuji za zajímavé, že právě objekty asociované s výběrem nedaňových poplatků se staly terčem hněvu. Naznačuje to, že chceme-li podobným problémům předejít, měli bychom na vlastní poplatkovou zátěž dávat pozor. 

Zákeřnost administrativních či jiných poplatků je ve dvou věcech. Za prvé, svým charakterem bývají regresivní, čili kladou větší zátěž na chudší vrstvu populace. Patnáct set za dálniční známku je úplně jiná částka pro samoživitelku, která má na starosti dva nezletilce, než třeba pro ministra. Za druhé, nevěnuje se jim zdaleka taková politická pozornost, jako třeba procentuálním sazbám daně, což znamená, že mají tendenci jít – plíživě – pouze nahoru.

Výjimky jsou vzácné, vlastně si vybavuji jen jednu, zjednodušení a zlevnění zakládání obchodní společnosti s ručením omezeným. To bývala ještě začátkem 21. století dost drahá záležitost, protože šlo minimálně o povinný notářský zápis plus 5000 Kč soudního poplatku. Zde je tabulka z roku 2007, srovnávající různé ekonomicky vyspělejší země, z níž je patrné, jak obrovský rozptyl peněz i času tento zdánlivě totožný úkon napříč světem znamenal.

Založení společnosti a její zápis do rejstříku se dost zrychlily tím, že notáři dostali dálkový přístup do určitých registrů, ale dodnes v sazebníku přežívá naprostá absurdita: podá-li žádost o zápis s.r.o. do obchodního rejstříku notář, je to za 2700 Kč, což je o dost lepší než dřívějších pět tisíc; pokud ale to samé podání učiníte sami, tak je to za 6000 Kč. (Aktuální znění zákona.) Proč? I prezident Notářské komory Neubauer se tomu na konci rozhovoru diví.


Podobně, podívám-li se na současný způsob vybírání poplatků za použití silnic a dálnic, vidím směsici racionálně zamýšlených opatření a nezamýšlených důsledků. Je mi patrné, že původním smyslem kupř. dálničních poplatků bylo získat nějaké peníze na údržbu a výstavbu silnic. Smyslem mýtného pak „zespravedlnit“ systém v tom smyslu, že čím více jej užíváte, tím více zaplatíte, a naopak.

Tento druh zpoplatnění ale motivuje řidiče (a speditérské firmy) k tomu, aby placené úseky silnic a dálnic nepoužívali. Pak nastávají absurdní situace, kdy někde existuje hotová, draze postavená infrastruktura, jejímž smyslem je odvést tranzitní dopravu z obytných částí měst, ale některá auta se jí snaží vyhnout a jezdí stále lidem pod nosem. I kdyby jich bylo pár procent, jde to proti smyslu samotné existence dálniční sítě.

Navíc: šetří hlavně ten, kdo na to nemá, což bývá dost často majitel staršího a více špinícího auta, jehož efekt na životní prostředí ve městech je horší. Na to zareagují „nahoře“ snahou zpoplatnit další komunikace, třeba silnice I. třídy, aby už vůbec nebylo úniku. Když už je ovšem mýtný systém zaveden, přijde někdo na skvělou myšlenku jej rozšířit pro další kategorie vozidel … nu, a během dvaceti či třiceti let se vám metodou pozvolného flikování děr v zákoně a utahování šroubů vyvine systém, který je od toho francouzského k nerozeznání.

Paradoxní přitom je, že běžné osobní auto má na stav silnice tak nepatrný vliv, že kvůli údržbě a opravám dálnic by se od nich nemuselo vybírat zhola nic. Stačilo by omezit se na kamiony a pečlivě hlídat, zda nejsou přetížené – to je ten hlavní problém. Jsou státy, a to i v EU, kde se žádný druh specifického poplatku za užití dálnice od „malých“ aut nevybírá (Nizozemí, Německo, přehled). Zato v těch státech, kde dálniční známky jsou, se jejich ceny dost zásadně liší: například Maďarsko chce za roční dálniční známku skoro 4x tolik než Švýcarsko. To bude asi tou vyšší kupní silou průměrného Lájose Nagyho.


Můj oblíbený příklad divného poplatku ale není dálniční známka pro osobní vozidla. Je jím datový trezor, služba spojená s datovými schránkami. Kdykoliv nad ním přemýšlím, mám chuť si jít pořídit žlutou vestu.

Datové schránky u nás povinně používají všechny úřady, všechny právnické osoby a několik dalších typů institucí. Měly nahradit písemnou korespondenci spolehlivým elektronickým doručováním (každý, kdo měl za život několik bydlišť, toto ocení). Jenže zprávy z DS jsou automaticky mazány po 90 dnech (ať už jste si je přečetli, nebo ne) a pokud chcete, aby vám tam zůstaly, musíte si zaplatit takzvaný datový trezor. Pokochejte se ceníkem, vážení.  To není jednorázová částka, to platíte každý rok.

Poplatek považuji za naprosté chucpe, protože užití DS je v některých situacích ze zákona povinné a takové věci, jako je přesný okamžik doručení zprávy, mohou později v případě soudního sporu hrát velkou roli. Příklad z praxe: sám jsem se ocitl v situaci, že za mnou přišli z jistého úřadu s tím, že jsem jim před rokem neposlal důležitý přípis. Potvrzení o doručení dávno v DS nebylo, ale měl jsem jej iniciativně staženo na disku jako PDF. Po jeho předložení uznali, že chyba je u nich – jinak bych asi měl problém já.

Update 19.12.2018 ve 22.00: Mám tam dvě chyby. Zprávy z DS se automaticky mažou po devadesáti dnech, ale lhůta začíná běžet přihlášením uživatele, nikoliv doručením zprávy (ne ale přečtením, na tom nesejde, to bylo správně). Druhá je ta, že potvrzení o doručení odeslaných zpráv se automaticky nemažou a lze je zobrazit pomocí Filtr -> „Archivní“. To jsem opravdu nevěděl. Vždycky jsem hledal potvrzení o doručení skrze zprávu samotnou. Konec update.

Cena úložného prostoru je dnes absurdně nízká. Za výše zmíněných třicet tisíc Kč si můžete pořídit specializovaný server s kapacitou 16 TB, což by stačilo na uložení ne pěti tisíc, ale asi tak desítek milionů zpráv (hodně zpráv DS jsou poměrně štíhlá XMLka). Troufnu si říci, že komerční firma typu Seznamu, která umí poskytnout milionu uživatelů neomezené e-mailové schránky zdarma, by takový systém dokázala udržet v chodu i za méně, než za 2 miliardy Kč, jež údajně dává náš stát za poštovné. Jenže tady je asi skryto jádro pudla: jde o skrytou dotaci České poště. Nebylo by poctivější jí to přiklepnout přímo ze státního rozpočtu a nechat DS, aby fungovaly na úrovni důstojné 21. století?

Bylo, ale však nejde o hru na poctivost.


Hudební epilog

Herr Sinklar se vypravil na poštu … a stál tam, stál ve frontě, opřen o svůj věrný meč, až si jej havrani spletli se sochou a oči mu vyklovali.

Ne, ten text je o něčem jiném, to by byla příliš moderní sága.

To se dneska málem stalo mně s poslední várkou Zapomenutých příběhů. Další zajímavá otázka: proč na poště neexistuje něco jako self checkout, když už to hromadně zavedli v Billách či Albertech? Asi proto, že by to dopadlo podobně geniálně, jako datové schránky.


P.S.: Čtete-li rádi tento blog, můžete autora podpořit. Čím? Možno je poslat (aspoň symbolickou) finanční podporu na transparentní účet.

Úplně nejvíc mě ale potěšíte tím, že si pořídíte Zapomenuté příběhy. Můžete je mít i s osobním věnováním. Ale poštou do Štědrého dne už se to nestihne, leda pro jiné příležitosti – třeba k narozeninám lidí, kteří spatřili světlo světa začátkem ledna.