Reportér Spiegelu Claas Relotius se přiznal k rozsáhlým manipulacím a smyšlenkám ve svých reportážích.

Claas Relotius, ročník 1985, patřil posledních několik let k elitě hamburského magazínu Der Spiegel. „Zrcadlo“ je největší zpravodajský týdeník v Evropě, s nákladem 840 tisíc výtisků. Má i anglickou verzi, o nejstarším zpravodajském portálu na Webu nemluvě: Spiegel Online byl spuštěn 25.10.1994, den předtím, než svoje webové stránky zprovoznil konkurenční Time.

Nové sídlo Spiegelu v Hamburku, foto Wolfgang Meinhart (Wikipedia)

Der Spiegel má silnou tradici investigativních reportáží a je ochoten financovat svým esům i velké cesty po světě, pokud je výsledkem zajímavý materiál. Claas Relotius, který do redakce přišel roku 2014 jako externista, brzy prokázal, že zajímavý materiál produkovat dokáže. Vydal několik oceňovaných reportáží ze Spojených států amerických, vypravil se i do krizových oblastí Blízkého východu.

Ještě 3. prosince 2018 obdržel Relotius v Berlíně cenu německých reportérů za svůj článek „Dětská hra„, pojednávající o syrském mladíkovi, který věří, že svým protiasadovským graffiti rozpoutal ve své zemi občanskou válku. To už se ale nad jeho hlavou vznášela mračna podezření.


Kamenem úrazu se pro Relotia stala jeho reportáž „Jaegerova hranice„, z mexicko-amerického pomezí, kde dobrovolné milice střeží hranici proti ilegálním imigrantům. Příběh vyšel podepsán dvěma autory, kromě Claase Relotia se na něm podílel i Juan Moreno, Španěl, který žije v Berlíně. A právě Moreno se stal whistleblowerem, který Relotiovu konstrukci rozmetal.

Španělský reportér posbíral větší množství důkazů o tom, že věci popisované v článku se nikdy nestaly. Relotius se nesetkal se svými zdroji, neznají jej. Fotky údajně pořízené na místě jsou ve skutečnosti z Facebooku a jiných veřejných sítí. Několik týdnů trvalo, než Moreno přesvědčil vedení Spiegelu, že není jen žárlivcem, který chce zničit kariéru mladého a nadějného kolegy. Pak se ale provinilec vzdal – a přiznal ke všemu.

Ne všechny Relotiovy články jsou kompletně vylhané. Jeho časná práce byla v pořádku. Podle přiznání, které reportér učinil, se rozhodujícím okamžikem stala jeho neúspěšná cesta do „Trumpovy země“.

Tehdy, počátkem roku 2017, se stalo dočasnou módou vysílat novináře do „vnitřní Ameriky“ (flyover country), jež tak zásadně zamíchala zavedenými poměry na politické scéně. Soukromě říkám těmto výletům elitních žurnalistů do vzdálenějších regionů novinářské safari, ale upřímně: je to lepší, než kdyby se z té Prahy, Londýna, Hamburku či New Yorku nikdy nehnuli.

Der Spiegel nemohl zůstat pozadu, takže vyslal Relotia do městečka Fergus Falls ve státě Minnesota. Jenže nastal problém: místní se s Němcem, který o nich přijel sepsat reportáž, nechtěli moc bavit. Ani po nějaké chvíli snahy neměl v ruce nic pořádného. To se v žurnalistické praxi občas stává. Pak nezbývá, než věc odpískat a jet domů.

Ctižádostivého Relotia však taková možnost pálila příliš a rozhodl se, že si něco vymyslí. A tak vešla v existenci trochu jiná podoba maloměsta Fergus Falls, kde hned pod vítací cedulí visí další nápis „Mexičani, držte se zpátky“ (Mexicans, Keep Out) a místní vystupují víceméně tak, jak by pokrokový německý čtenář od rednecků volících toho strašného idiota čekal.

Pak už falz přibývalo – a není jisté, zda Relotiovo přiznání je kompletní, protože i v článcích, o kterých tvrdí, že jsou v pořádku, to poněkud skřípe. (Ne doslova, právě naopak: některé postavy a události jsou příliš dokonalé na to, aby zpětně nevzbuzovaly pochybnost.)

Touchdown„, reportáž o Colinu Kaepernickovi, obsahuje fiktivní telefonický rozhovor s rodiči sportovce. „Poslední svědkyně„, dáma, která s biblí v ruce cestuje k popravám, aby je viděla na vlastní oči, neexistuje. „Lví mladíci„, dvě děti, které se měly v Islámském státu stát sebevražednými atentátníky, možná existují, ale některé jiné postavy z příběhu nikoliv a dlouhé konverzace se nikdy neuskutečnily. Lež, lež, lež. Gelügt wie gedruckt, jak se říká už od patnáctého století(!)


Zdá se, že mladého novináře vedl při vymýšlení osob a událostí hlavně strach z toho, že už nedokáže napodobit svoje první úspěchy. Čím více sklízel úspěchů a ocenění, tím větší tlak cítil na to, přicházet s dalšími a dalšími oceňovanými reportážemi. Asi by se mu dařilo lépe, kdyby se dal na psaní normální literatury, kde člověk vymyšlené postavy očekává…

Der Spiegel se postavil k věci čelem, zveřejnil rozsáhlý článek o problému a odemkl dřívější placené reportáže Claase Relotia, aby v nich čtenáři mohli identifikovat další slabiny.

A pro nás ostatní by věc mohla sloužit jako varování: nejdůvěřivější býváme vůči zprávám, které chceme číst. Které do našeho pojetí světa zapadají bez většího tření, jako dokonale utvářený dílek Tetrisu. Nejsou vůči tomu imunní ani profesionálové.

Update 20.12.2018 v 11:45: Anglicky psaný článek místních autorů o tom, co všechno bylo v reportáži z Fergus Falls špatně. Titulek „Der Spiegel journalist messed with the wrong small town“ má svůj americký šmrnc.


Hudební epilog

Videoklip je příšerný, ale hlasy Martina Chodúra i Elis mám rád, navíc jsou to oba Ostraváci a jméno písničky se k tématu hodí.


P.S.: Čtete-li rádi tento blog, můžete autora podpořit. Čím? Možno je poslat (aspoň symbolickou) finanční podporu na transparentní účet.

Úplně nejvíc mě ale potěšíte tím, že si pořídíte Zapomenuté příběhy. Můžete je mít i s osobním věnováním. Ale poštou do Štědrého dne už se to nestihne, leda pro jiné příležitosti – třeba k narozeninám lidí, kteří spatřili světlo světa začátkem ledna.