… aneb proč jsem se s uplývajícími léty pozvolna přestal hlásit k označení „liberál“ a proč si myslím, že evropský liberalismus má zásadní, zanedbaný, možná fatální problém.

Ve středu 2. ledna tweetnul Josef Šlerka odkaz na svůj dva roky starý článek „Poznámka k respektu, toleranci a liberalismu„.

Náhodou jsem zrovna v ten okamžik na Twitteru byl a jeho sdělení na mne vyskočilo. Po přečtení článku jsem se rozhodl na něj zareagovat. Brzy bylo patrné, že do limitu 280 znaků se s odpovědí nevejdu. Jak jsem zvažoval další a další body, které bych rád zmínil, narůstala délka zamýšlené eseje kamsi k rozsahu trilogie Pán prstenů.

Tady ji máte v nejkratší možné podobě. I tak je to dlouhé čtení, místy filozofující a plné odboček. Možná dokonce nejdelší článek na tomto blogu. Ale nebojte, i na ten islám dojde, a ne jednou.


Musím začít poměrně zásadním sdělením: ve třiceti jsem se považoval za jednoznačného liberála, v pětatřiceti ještě jakžtakž (ale s pochybnostmi, kam že to celá věc míří) a dnes, když je mi čtyřicet, si už nic nalhávat nemůžu: nejsem liberál, nikoliv. Čím budu v padesáti, to se nedá odhadnout, ale k třetímu lednu 2019 prostě nejsem liberál a tento stav už nějakou dobu trvá.

Nebyl to úplně příjemný proces. Věk mezi třiceti a čtyřiceti je přesně ten, kdy by se intelektuál rád konečně usadil, zapouzdřil a zkostnatěl ve své politické pozici až do smrti. Místo toho, jak léta šla, jsem shledával, že jsem průběžně různými událostmi vytěsňován z dříve pohodlného velkého stanu evropského liberalismu kamsi na mráz. Nyní jsem tedy definitivně venku a další stan jsem nenašel. Ptá-li se mne někdo, kam politicky patřím, řeknu mu obvykle, že jsem jednomužné komando s konzervativními sklony, ale nenáležející pevně nikam.

Tenhle vývoj měl své příčiny a bylo jich mnoho. V zájmu toho, aby rozsah této eseje nepřesáhl meze šílenství, se omezím na tři, které se dají popsat nejlépe.


První příčinou v seznamu je skutečnost, že za uplynulá léta a desetiletí se praktický rozsah pojmu liberalismus, a zejména složení množiny lidí, kteří sami sebe za liberály označují, posunul kamsi, kde to nemá s původním obsahem klasického liberalismu mnoho společného. Teoreticky zaměřeným jedincům to nemusí vadit, ti se hlásí ke slovníkové definici pojmu; mně to vadí velice.

Ronald Reagan před padesáti lety řekl, že „neopustil Demokratickou stranu, ale Demokratická strana opustila jeho“. Je to docela slavný citát a podobně si připadám já ve vztahu k liberalismu. Na to, abych byl celoživotním liberálem, jsem se narodil příliš pozdě. Tak o jednu generaci, ne-li ještě víc.

Podívám-li se do Ameriky, která má na liberální politiku na Západě dost zásadní kulturní vliv, tak v amerických univerzitních a intelektuálních kruzích dnes „liberál“ znamená člověka, který fandí rasovým a pohlavním kvótám, identitární politice, vyššímu zdanění a dalším progresivním kauzám. Došlo to tak daleko, že nepočetní zbylí liberálové začali trvat na označení „classical liberal“. Reálně vzato mám daleko víc společného s redneckem z Indiany než s tímto druhem levicově progresivních liberálů. Těžko tedy mohu používat tentýž pojem pro sebe.

U nás v Evropě se hlásí k označení liberál kdekdo. Evropský parlament i národní parlamenty jsou plné liberálů, a přesto je vývoj ten, že masa zákonů, vyhlášek, směrnic, příkazů a zákazů neustále bobtná. Jaký smysl dává hlásit se k pojmu liberalismus, jenž je založen na slově liber, „svobodný“, a přitom neustále generovat právní normy, které svobodu konání občana nějak omezují?

Abychom nechodili daleko a nežalovali na Brusel, když nám dobrý příklad sedí v Praze. Hnutí ANO vedené Andrejem Babišem patří do evropské frakce ALDE. Co znamená ALDE v překladu? Asociace liberálů a demokratů pro Evropu. Vidíte tam to slovo „liberál“? Co je na Babišově vládě liberálního, že jej jiní liberálové přijali mezi sebe? Největším efektem jeho vládnutí viditelným v životě běžného občana je vznik bonzovacího systému, který v reálném čase hlásí nákup každého lízátka Velkému Bratrovi. Tohle je nějaký okrajový význam slova svoboda, který neznám.

Na tohle téma bych mohl psát hodiny, takže se radši zarazím a řeknu k němu posledních pár vět. Milý čtenáři, považuješ-li se stále ještě za liberála, rozhlédni se kolem sebe, jací jedinci mezitím do toho velkého stanu s nápisem LIBERALISMUS nalezli a hřejí se tam společně s tebou. Necítíš se touto skutečností poněkud znepokojen? Jak se od nich chceš odlišit, používáte-li pro své označení stejný pojem?


Druhou příčinou v seznamu jsou pochybnosti o tom, zda má smysl snažit se ten liberální koncept prosazovat mezi lidmi, kteří o něj nestojí. Z páně Šlerkova článku mám dojem, že on nepochybuje o tom, že Všeobecná deklarace lidských práv a navázané dokumenty jsou the best a měl by se jimi ideálně řídit celý svět. (Pokud je tento můj dojem špatný, doufám, že mě opraví.) Já jsem tyhle pochybnosti dříve také neměl, teď už je mám.

Důvodem je to, že jak jsem stárnul, potkával jsem čím dál více lidí a důsledkem těchto setkání bylo uvědomění, že docela podstatné podmnožině evropského obyvatelstva jsou svaté liberální koncepty ve skutečnosti šumák. Skoro každý má v lidskoprávní teorii nějaké oblíbené body, ale těch, kdo se ztotožňují s celým textem Deklarace bez výjimek, rozhodně není většina.

To neznamená, že vám to ti lidé na první dobrou řeknou do tváře. Záleží na lokalitě a místních poměrech. Někde v Karviné se dozvíte leccos hned na plnou hubu, i jako neznámá osoba sedící v nádražní hospodě. Tam se ještě lidi nenaučili pěstovat tzv. image.

Ale v pražských a brněnských intelektuálních kruzích, které zde nechci nazývat kavárnou, už panuje podstatně užší názorový koridor a otevřeně tam říci, že máte k současnému liberalismu značné výhrady, je docela slušné společenské stigma. Dnes žijeme – díky požehnání jménem asociální sítě – ve zlatém věku nálepkování a nejměkčí nálepka, kterou si v takovém případě vysloužíte, je živoucí fosilie z pravěku, která by správně měla někde pod zemí tiše vytvářet uhlí a nesmrdět v mladém krásném 21. století. To je ta nejlepší varianta; v nejhorším z vás může být skrytý agent cizí mocnosti, podvracející republiku svým zákeřným blogováním.

Taková atmosféra samozřejmě vede k tomu, že se lidi snaží moc nevyčnívat a nechávají si svoje pochybnosti pro sebe. Málokdo je na nějakou verbální šikanu zvědavý. Ale tím spíš moc nezměříte reálnou podporu liberalismu ve společnosti. Leda v tajných volbách, jejichž výsledky pak uvádějí ty samé intelektuální lídry do stavu frustrované bezradnosti a zoufalství provázeného ponurými myšlenkami, kde že to sakra žijou, a zda mají nad tímto zaostalým národem zlomit hůl úplně, nebo se jej snažit i nadále nějak převychovávat.

A to jsme zatím v České republice, která ve skutečnosti vcelku liberální je.

Když se posuneme z Evropy třeba do sousedního islámského světa, tak tam už ten pojem „svoboda“ znamená něco o dost jiného než u nás. Například není problém se shodnout i se silně věřícím muslimem, že ani jeden z vás nechce podléhat vládě nějakého samozvaného autoritáře nebo vojenské junty. „Potud dobrý“, že?

Ale jakmile zabrousíte na otázku svobody opustit islám a stát se (veřejně, ne skrytě) ateistou, narazíte na zásadní rozpor. I vzdělaný a dobře vydělávající muslim žijící na Západě od dětství vám v takové situaci může zcela klidně a pevně říci, že to není žádná svoboda, ale zločin, za který Alláh stanovil smrt, a s Božím příkazem se nediskutuje, ten se prostě plní. Been there, done that, vyzkoušejte si to sami. (Kdo si chce zariskovat, může nadhodit ještě téma Izrael a Židé vůbec.) Možná budete překvapeni, co na vlastní uši uslyšíte od lidí, kteří vám na první pohled připadali úplně normální a dobře integrovaní. „Normální“ je holt relativní pojem.

O Číňanech se ani vyjadřovat nebudu, o nich toho mnoho nevím. Ale lidi, které znám a kteří v Číně byli a mluví čínsky, tvrdí, že ta společnost je totálně odlišná a liberalismus tam má zhruba stejnou myšlenkovou autoritu jako u nás monarchistické hnutí.

No, a když si toto sesumíruji, přepadají mě pochybnosti, zda vůbec má smysl prosazovat liberalismus jako nějakou univerzální ideologii pro celý svět. Není pak náhodou člověk v pozici jehovisty, který vám zabral rohožku a hučí do vás obsah nejnovější Strážní věže? On to taky myslí upřímně a je přesvědčen, že vám nese spasení; ale většina lidí se s ním baví jen ze zdvořilosti a tiše doufají, že už konečně přestane otravovat a vypadne. (Chudé země třetího světa můžou mít k předstírání pozornosti ještě jednu motivaci: vyrazit z vás nějaké ty $$$ a €€€ na grantech a rozvojové pomoci.)

Těch konkurenčních pravd a systémů je zkrátka na světě strašně moc a ti lidé na druhé straně taky nejsou blbí, iracionální nebo nevzdělaní. Často naopak, třeba takový zakladatel Íránské islámské republiky Ruholláh Chomejní prý byl opravdu inteligentní a schopný člověk, jenže holt pevně vyznávající naprosto, naprosto jiný žebříček hodnot, který mně připadá odporný.

Ale desítkám milionů lidí se to jeví jinak. Mám právo je nátlakem konvertovat na jiný způsob myšlení, zvláště uspořádali-li si svůj stát po svém? Rozhodně nemůžu tvrdit, že samozřejmá odpověď zní „ano“.


Třetí a poslední ze série důvodů, proč jsem pozvolna oddriftoval od liberalismu, je možná trochu povrchní, ale přeci jen dost palčivý. Je jím naprostá absence velkých osobností na scéně; myšlenková i personální stagnace celého směru.

Liberalismus generoval úžasné osobnosti v 19. století, rovněž v první půlce dvacátého. Ale po druhé světové válce tuto schopnost začal pozvolna ztrácet a posledních cca dvacet let je to opravdu bída. Na místo vizionářů a myslitelů nastoupili spíš údržbáři. (Superklasickým případem charismatického údržbáře je pro mě Bill Clinton.)

Dnešní liberální politická scéna připomíná tým technokratů, kteří stojí kolem velkého kouřícího stroje ekonomiky, něco si mezi sebou brebentí a co chvíli pohnou nějakým ventilem, až pára zasyčí. Všimnou-li si vůbec, že se jim někdo dívá přes rameno, odbydou jej poznámkou typu „Staráme se o hladký a udržitelný chod globalizované ekonomiky ve světě Průmyslu 4.0 a snižování uhlíkové stopy.“ Každému jednomu slovu člověk rozumí, ale celkovému významu takového výroku nikoliv. Navíc má mírně tísnivý pocit, že dotyční úplně přesně nevědí, co dělají, a že by ten stroj mohli svojí neznalostí vyhodit do vzduchu, asi jako kdysi vyhodila odborně školená obsluha do vzduchu černobylskou jadernou elektrárnu.

(Sežeňte si nějaké čtení k pádu Lehman Brothers. (Celá kniha, anglicky.) Převládající dojem je, že těm balíčkům securities  nikdo z odborníků dostatečně nerozuměl a zacházeli s nimi příliš lehkomyslně, až jim to jednoho dne zkrátka explodovalo pod rukama. „Prostě v tom vzorci k vyhodnocování rizika scházelo pár důležitých proměnných,“ řekl mi kolega matfyzák, absolvent oboru ekonometrie, o pár let později v autobuse. No jo, no. Prostě scházelo. To je dobré vědět, o pár let a jednu krizi později. Vede vás to na zajímavou otázku, ve kterých současných vzorcích scházejí důležité proměnné teď a jakým způsobem se to jednoho dne projeví.)

Myslím si, že tenhle ideový a personální pokles k průměru byl nevyhnutelný a že jde o důsledek dominance liberalismu v poslední generaci. Politické směry generují velké osobnosti zejména ve velkých střetech. Liberálové 19. a 20. století museli demontovat feudalismus, otrokářství, bojovat s nacismem, komunismem a dalšími autoritářskými konkurenčními systémy. Tento boj se zdaleka neodehrával jen ve verbální rovině a dost lidí při něm zahynulo. Navíc byly síly často vyrovnané a vůbec nebylo patrné, kdo bude mít za pár let navrch a kdo bude sedět v šatlavě, ne-li ležet v hromadném hrobě. Takové situace nutně dostávají do vedoucích pozic velké a průbojné osobnosti, srdcaře ochotné ve jménu dané myšlenky obětovat i vlastní život.

To dneska neplatí. V mírových a stabilizovaných poměrech se nahoru dostávají spíš úřednické myši, jejichž hlavní kvalifikací jsou prosezené židle na nižších úrovních politických stran a schopnost rozdávat z cizího tak, aby nedošlo k příliš zjevnému porušení trestního zákona. Kdyby ten mír a klid trval i nadále, asi by se to dalo přežít, ale pro řešení zásadnějších krizí, přijdou-li, jsou takoví lidé zcela nevhodní.

Krátce bych se zastavil u jednoho příkladu, kterým byl Tony Blair v Británii. V době svého zvolení působil jako nadějná mladá krev a u liberálů vzbudil ohromné nadšení; jako by svým zjevením narušoval to moje tvrzení o úřednických myších. Jenže nikoliv, charisma neznamená kvalitu. Reálné výsledky Blairova vládnutí byly takové, že kredibilita středového křídla v labouristické straně dostala ohromný výprask. Jeho myšlenkoví nástupci Brown a Miliband to už nedokázali napravit a tvrdá levice nakonec uspořádala palácový převrat, po kterém se do čela dostal Jeremy Corbyn.

Strana je teď vnitřně daleko radikálnější než dřív a New Labour, Blairovo křídlo, je v ní za vyvrhele a odstrašující příklad. Dojde-li ke tvrdému brexitu bez dohody, bude to rovněž proto, aby si Corbyn připravil podmínky pro případnou znárodňovací politiku, pro EU zcela nepřijatelnou. To je pravý opak všeho, co kdysi prosazoval Tony Blair.


No dobrá, konec úvodu (konečně!). Teď už víte, proč se nechci hlásit k označení „liberál“. Slíbil jsem, že napíšu i něco o tom, že evropský liberalismus má zásadní, zanedbaný, možná fatální problém. Ano, podle mého názoru je to islám. Pojďme na to.

Nejprve ocituji ze článku, jehož přečtení mě vedlo k sepsání této odpovědi.

Jak se ale jako liberál mám stavět k těm, jejichž základní východiska jsou v přímém rozporu se Všeobecnou deklarací, kupříkladu rasisty, neonacisty, k lidem, kteří chtějí někoho zbavit občanství, nebo k lidem, kteří si myslí, že ženy mají mít nižší mzdu za práci, protože jsou zkrátka ženami?

Kdo by měl chuť, ať si otevře esej Stanlyeho Fishe Boutique Multiculturalism, or Why Liberals Are Incapable of Thinking about Hate Speech. Najde v ní mimochodem i doušku na téma multikulturalismu, v níž Fish ukazuje, že liberál nemůže být v zásadě skutečný a úplný multikulturalista, protože nemůže vážně respektovat řadu prvků, s nimiž se v některých kulturách setkává. Například postavení žen v řadě z nich.

Na tomto dvojcitátu považuji za signifikantní dvě věci.

Za prvé, autor začíná výčtem „našich vlastních“ neliberálních ideologií. To není podle mého názoru náhoda. Rozhodně je pro nás snazší pochopit, odkud vítr fouká, pokud jde o nové vtělení něčeho, co už jsme v nedávné historii na vlastní kůži poznali, a co se vyvinulo uvnitř našeho vlastního civilizačního okruhu. To totiž znamená, že teoretici daných směrů mluvili našimi jazyky a vytvářeli organizace fungující v našich společnostech. Máme s tím zkrátka kolektivní zkušenost a k ní i příslušnou imunitní reakci.

Zjednodušeně řečeno, navlékne-li si někdo kápi Ku-Klux-Klanu nebo začne mávat praporem se svastikou, umíme si jej hned zařadit a tušíme, jak by asi posilování takového politického směru skončilo. Z čehož zároveň plyne ochota zasáhnout proti němu (a příslušným vůdcům) hned, dokud ještě za sebou neshromáždili desetitisíce následovníků a situace se dá řešit bez krveprolití, běžnými justičními prostředky. Potíž je v tom, že tato schopnost vůči zcela cizím, nesrozumitelným ideovým systémům nám schází.

Za druhé, ta pasáž o multikulturalismu opatrně chodí kolem horké kaše, aby nepoužila jedno slovo na i- (snad panu Šlerkovi nekřivdím, ale působí to na mě přesně tak). A to je ten bod, ke kterému jsem se chtěl dostat.

Západní liberálové nepoznali včas, že islám je silný, sebevědomý, nekompatibilní a průbojný společensko-právní systém, který je vůči liberalismu expanzivní a dostane-li k tomu příležitost, nemísí se s ním, ale vytěsňuje jej. Znáte někde v Evropě liberální muslimskou čtvrť? Já taky ne. Tam, kde islám posiluje, liberalismus ustupuje, a naopak (to druhé se stalo v některých muslimských státech při snaze o sekularizaci shora.)

A tím nemyslím jenom státy jako celek, ale i města, čtvrti, školy, organizace … povšimněte si třeba toho, jak britští labouristé obhajovali uspořádání předvolebního shromáždění, na kterém byly ženy usazeny odděleně od mužů. To je úplně klasický ústup liberalismu před islámem v mikroskopickém lokálním měřítku, nad kterým by starší generace liberálů jen nechápavě kroutily hlavou. Zdánlivá drobnost, ve skutečnosti součást významného trendu. I ten mamut se skládá z jednotlivých atomů, a tenhle trend se skládá z drobných epizod vytvářejících novou normu.

Proč liberálové nepoznali svůj problém včas? Nepoznali to proto, že podstata islámu je evropské civilizaci příliš cizí. Nejdůležitější texty teoretiků, středověkých i dnešních (tím myslím třeba Sajjída Kutba) jsou psány arabsky a arabsky skoro žádný evropský intelektuál nečte; navíc jsou zakotveny v historickém a společenském kontextu, který nechápeme, i když nám jej někdo přeloží. Sám jsem třeba zkoušel párkrát číst Dabiq, anglicky psaný časopis vydávaný Islámským státem. Je to tak neskutečný blábol, že v něm nedokážu pochytit hlavu ani patu; ti jeho vydavatelé myslí v úplně jiném rámci než my, Evropané odkojení klasickou západní civilizací.

Na rozdíl od nacistů a komunistů nemá západní Evropa nedávnou dějinnou zkušenost s obranou proti islámské vojenské expanzi (reconquista byla už hodně dávno), ba dokonce naopak. Evropské státy na vrcholu koloniální éry expandovaly na půdu patřící islámu. Dnes z toho příslušné národy mají určitou morální kocovinu a z ní plyne ochota tolerovat muslimům názory a činy, které by se vlastním, domácím radikálům rozhodně netolerovaly.

Důsledkem toho všeho je, že evropská politická a intelektuální vrstva, ve druhé polovině 20. století vesměs liberální, nebyla schopna včas vyhodnotit, jak závažný potenciální střet může při kontaktu islámu se západní společností vzniknout.

Do určité míry si to nechce připustit ještě teď.


Než půjdeme dál, dovolím si drobnou odbočku na téma Maďarsko. Sem totiž přesně patří.

To, že zrovna Maďarsko zareagovalo v roce 2015 na migrační vlnu hodně tvrdě a začalo stavět ploty v době, kdy se na německých nádražích tleskalo a házelo plyšáky, nepovažuji ani za náhodu, ba ani za práci Orbána samotného. To byla kolektivní, historicky podložená reakce, kterou ten Orbán jenom určitým způsobem usměrnil a získal na tom politické body. On předtím zas tak oblíbený nebyl a migrační krize roku 2015 pro něj znamenala druhou mízu.

Novověké dějiny Uherského království, právního předchůdce dnešního Maďarska, jsou formovány jedním ohromným vlivem: více než tři sta let trvající defenzivní válkou proti osmanské říši (odkaz, druhý odkaz). Obrana vlastního území před islámskou invazí je pevnou součástí kolektivní maďarské historické identity. Jedete-li po Maďarsku, vidíte, že celá krajina je dosud plná hradů a opevnění nastavěných v rámci osmanských válek. Nejsevernější velkou základnu si Turci vydobyli v Egeru (1596-1687), i její stopy jsou dosud vidět nad zemí. Schválně se podívejte na Google Maps, kde se nachází Eger: tenhle jediný pohled vám řekne, jak špatně na tom tehdy Maďaři byli a jak reálně jim hrozila úplná porážka a podrobení osmanským kalifátem. Tuhle vzpomínku na zlé a nebezpečné časy zachycují písně, básně, obrazy, romány, architektura…

Samozřejmě, že v momentě, kdy se přes hranice bez respektu k místním zákonům vydaly desetitisícové zástupy mladých muslimů, trefilo se to přesně do této bolestivé historické vzpomínky a vyvolalo to v Maďarech silnou negativní emocionální reakci. No, a Orbán tuto reakci jednoduše vytěžil na maximum, jako náhle nalezený ropný vrt.

(Chodil jsem tehdy dost často ze zvědavosti na maďarská internetová fóra a proháněl si tamní diskuse automatickým překladačem do angličtiny a němčiny. Takovou směsici hrůzy a zuřivosti provázenou ohňostrojem nadávek jsem neviděl ani nikdy předtím, ani nikdy potom. Debaty na Parlamentních listech proti tomu působí jako záznam z čajového dýchánku jeptišek Páně.)

Konec odbočky, zpátky k problému islámu v Evropě jako celku.


Na podzim 1988 vyšla v britském nakladatelství Viking Press kniha Salmana Rushdieho „Satanské verše“. Reakce britské muslimské komunity byla velmi agresivní, v ulicích měst se srocovaly početné davy, které výtisky knihy pálily, věšely figurínu reprezentující autora atd. Výhružky smrtí jen pršely, zpovídaní jedinci se nezdráhali je činit přímo v přímém přenosu televize. Detailní článek o kontroverzi zde.

To bylo Josefovi Šlerkovi čtrnáct let a mně deset. A ještě tady vládl generální tajemník Jakeš.

Tvrdím, že už tehdy, v době, kdy jsme hráli céčka, měl západní liberalismus závažný problém a že od té doby si stále ještě nedokázal připustit jeho podstatu, čímž se situace jedině zhoršuje.

Kdyby se britská vláda roku 1988 rozhodla řídit podle principů popsaných v poznámce Josefa Šlerky, musela by zareagovat represivně. Těžko si představit antiliberálnější akci, než hromadné pálení knih v nacistickém stylu doprovázené výkřiky „Zabijte rouhače!“ Něco takového opravdu nemá v liberalismu místo ani náhodou.

Správnou reakcí na obranu liberálního zřízení by v takové situaci bylo vyhostit všechny identifikované účastníky-cizince zpátky do rodného Pákistánu apod., kde by si mohli pálit rouhačské knihy dle libosti a v souladu s místní kulturou. Vlastní občany, kteří se na takových akcích podíleli, by pak Británie měla postavit do jednoho před soud. Výhrůžky smrtí jsou podle britského práva trestné a byly trestné i tehdy. Nestalo se. Proč? Protože už tehdy, roku 1988, měl problém takové rozměry, že přerostl britskému státu přes hlavu. Na pozavírání všech provinilců podle práva by bylo nutno postavit několik nových vězení, což nebylo reálné – a navíc zde hrozila eskalace násilí.

Místo toho byla fakticky obětována svoboda slova, poprvé, ale nikoliv naposled. Rushdie byl zavřen do hlídaného domu pod čtyřiadvacetihodinovou ochranu policie, strávil tímto způsobem další dekádu; postupně jeho vzoru následovali další lidé, kteří urazili islám: Geert Wilders, Ayaan Hirsi Ali, Flemming Rose, Hamed Abdel-Samad.

Ne všichni přežili. Některé ta smrt reálně dostihla, jako Theo van Gogha, jehož poslední slova k vlastnímu vrahovi zněla „nemůžeme si o tom promluvit?“ (Lepší epitaf na náhrobním kameni naivního liberalismu si ani neumím představit). Nebo redakci časopisu Charlie Hebdo.

Reálný stav roku 2019 je ten, že nikdo v Evropě, kdo si váží vlastního života a nechce zbytek života strávit zavřený za neprůstřelnými dveřmi, si netroufne namalovat Mohameda nebo o něm napsat něco nelichotivého. Ví, jaký konec by mu hrozil. Taky bych si na to netroufl, nejsem magor a chci žít. Tenhle strach se často maskuje řečmi o respektu k náboženským citům, ale podstatou je přeci jen ten strach. Obětovali jsme vlastní svobodu se rouhat. Hrozba nože, kulky a bomby z rukou našich silně věřících spoluobyvatel je příliš reálná a stát nás vůči ní nedokáže účinně chránit, leda tím zavřením do hlídaného domu.

Potíž je v tom, že liberalismus bez svobody slova je nakřápnuté zboží, a nakřápnuté zboží bývá jen obtížně prodejné. Pokud už jej vůbec udáte, tak se značnou slevou. Lidé, i ti nevzdělaní, to intuitivně chápou a nějak na to reagují. Troufnu si tvrdit, že významným faktorem v nárůstu volebních preferencí tvrdé pravice je skutečnost, že je ochotna otevřeně říci, že islám je nám nepřátelský jev, který lze možná držet v určitém containmentu, ale žádné vzájemné šťastné myšlenkové obohacování mezi ním a západní civilizací není reálné. Pouze management vzájemného napětí.

Liberální sekce politické scény si toto zatím nechce přiznat, ani třicet let od Rushdieho velké aféry.

A to ani přesto, že islámské státy – ne nějaký samozvaný Taliban, ale opravdu Organizace islámské konference, reprezentující legitimní vlády islámského světa – přijaly roku 1990 svoji vlastní variantu oné proslulé Všeobecné deklarace lidských práv, takzvanou Káhirskou deklaraci lidských práv v islámu, která v článku 24 vcelku jasně stanoví, že

All the rights and freedoms stipulated in this Declaration are subject to the Islamic Shari’ah.

a s tou původní, liberální Všeobecnou deklarací, kterou Josef Šlerka ve svém článku jmenuje jako naprostý a neopominutelný základ západního liberalismu, je hrubě nekompatibilní.

Důsledkem jalových a nekonečných debat o tom, zda riziko spočívá jen v titěrném zlomku násilných džihádistů či nikoliv, kdo je islámista a kdo není (byl sám prorok islámista? Ha, toť ožehavá otázka, což?) je pak to, že liberálové pozvolna ztrácejí kredibilitu u voličů a ti přebíhají k lidem, kteří se k věci vyjadřovali bez servítků již dříve. A to bez ohledu na to, kolik jiných špatných vlastností třeba mají.

Sem-tam si to v zavedenějších stranách někdo uvědomí včas, jako třeba rakouský kancléř Sebastian Kurz; většinou nikoliv.


Tenhle článek bych rád zakončil jedním osobním pozorováním. Bohužel musím nutně zůstat vágní a neprozrazovat identity lidí, kteří mi svěřili svoje důvěrné myšlenky. Je tedy na vás, zda mi chcete věřit nebo ne.

Dost si zakládám na tom, že jsem ochoten se normálně a v klidu bavit s každým napříč politickým spektrem; celý ten no-platforming, dneska tak moderní, mi z principu smrdí. Ostatně stejně jako kádrování podle toho, koho máte na Facebooku v kamarádech či nikoliv. V mém případě je to téměř kompletní spektrum – co z toho usoudíte?

Za uplynulá léta jsem potkal několik lidí asociovaných s liberálním politickým spektrem – čímž myslím Zelené, TOP09, liberální novináře apod. Mezi čtyřma očima.

Skoro vždycky přitom dojde řeč na imigraci a islám, a v takovém případě se většinou nestačím divit. (Teď už se tedy tomu nedivím, ale dřív jsem se divil.) Hodně těch lidí je ve skrytu duše dost pesimistických, co se budoucího soužití liberalismu a islámu v Evropě týče. Bavíme-li se v soukromí, přiznají mi to. Ale nechtějí to říci nahlas, a to z různých důvodů. Někdy dost zvláštních.

Jeden mi otevřeně řekl, že takové názory přeci hlásá Miloš Zeman a že on si nemůže dovolit si s tímhle člověkem v čemkoliv souhlasit, jinak by v Brně nevydržel. To mi přijde dost šílené, ale taková je holt skupinová dynamika. To vidíme i na demokratech a republikánech v USA; otočí-li se jedna ta strana o 180 stupňů, okamžitě to udělá ta druhá, i kdyby kvůli tomu měla opustit dlouho a vášnivě zastávané pozice.

Většinou ale převládá obecná neochota dotýkat se ožehavého tématu, není-li to vysloveně nezbytné. V takové situaci jim říkám:

„Víte, třeba taková jižní Francie, to už je opravdu problém. Tam si umím představit, že to jednoho dne skončí seriozním průšvihem. Ale tady v České republice zatím takové poměry nemáme a budeme-li dostatečně hlídat svoji azylovou a migrační politiku, tak je také mít nemusíme. Nemohl byste udělat něco aspoň v tomhle směru?“

A trocha optimismu na závěr: někteří z nich mi řekli, že mohou a budou.


Hudební epilog

„Where do we go now?“


P.S.: Čtete-li rádi tento blog, můžete autora podpořit. Čím? Možno je poslat (aspoň symbolickou) finanční podporu na transparentní účet.

Úplně nejvíc mě ale potěšíte tím, že si pořídíte Zapomenuté příběhy. Můžete je mít i s osobním věnováním. Mimochodem, druhý díl už je zhruba hotov – všech dvanáct textů připraveno, ale ještě zbývá hodně práce kolem.